Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Švanda dudák

Česká čítanka pro druhou třídu škol středních
Valašský salaš	Švanda dudák	Trojí přání

Údaje o textu
Titulek:	Švanda dudák
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 180–183. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Asi před dvěma sty lety živ byl v okolí strakonickém velmi slavný dudák, jmenoval se Švanda, říkali mu však obyčejně jenom dudák strakonický.

Tento dudák měl vedle svých pěkných vlastností, totiž že mistrně uměl dudati a že byl člověk šprýmovný a veselé mysli, také ten nehezký zvyk, že náruživě rád hrával v karty, při čemž obyčejně zase všecko prohrál, co si vydudal; takové hříšné hrání bylo mu nade všecko, a kdykoli mohl, sousedy k tomu pobízel. Jednou — bylo prý to v Mokřanech o posvícení — dudal celé odpoledne až skoro do půlnoci a vydělal si hezkých peněz, neboť jak při takových příležitostech bývá, nehleděla chasa na několik grošův a také pilně Švandovi píti podávala, a dudák pokaždé hezky hluboko do džbánka se podíval. K půlnoci přešla ho pojednou chuť hráti jiným, i chtěl si sám zahráti, ovšem že v karty, neboť prý měl již peněz dosť a chtěl býti veselým podle svého způsobu. Že však nikdo ze sousedů nechtěl se s ním dáti do hry, rozhněval se na všecky, hodil dudy přes rameno a nemysle na nic než na karty, odešel prese vše domlouvání hledat si jinde zábavy a štěstí.

Mělť ovšem po tom posvícení trochu těžkou hlavu a nejistý krok, a k tomu ještě byla noc mlhava, ačkoli měsíček svítil; nedošel tedy ještě daleko a již by sobě rád byl odpočinul, a hle jako na zavolanou stály tu před ním čtyři sloupy nahoře svázané na vršíku u rozcestí. I popošeltě k nim, aby si chvilku odpočinul.

Tu hejno černých havranů
vylítlo vyplašené,
a v levo, v pravo na stranu
se letmo mlhou žene.
Jich letem otřásl se vzduch,
a ve mhle nastal divý ruch:
co před tím parou bylo,
se v hustý kotouč slilo.

A kotouč ten počal se i se vším všudy kolem Švandy otáčeti, a než se dudák čeho nadál, stál před ním černě oděný muž, tak vyzáblý, že kůže sotva kosti kryla; tváře jeho byly svadlé a oči vpadlé, a jeho hlas byl tak chraplavý, jako krákot starého havrana.

A bez dlouhých okolkův otázal se Švandy, zdali by si ještě té noci nechtěl něco vydudati, což dudák, maje na mysli jenom karty, statečné zamítal. Tu zacinkal černý pán měšcem s dukáty a ukázal jich Švandovi plnou hrsť; i přislíbil mu je za odměnu, kdyby chtěl jeho známé, které si dnes pozval na strašáka, hrou svou obveseliti. To oblomilo dudáka, neboť zlato se nenajde na ulici, a strašák byl také jeho nejoblíbenější hrou; i stalť se povolným hráti pánu za dobrý plat a něco nápoje a podal mu hned pravici, by smlouvu utvrdili, ten však mu stiskl levici, že mráz mu projel žíly, a vodil ho sem a tam, že dudák nevěděl kudy kam, a dával mu naučení, aby za všecko, cokoli dostane, jinak neděkoval, než jenom slovy: Zdař bratře! Konečně přivedl jej do osvětlené síně, kde tři páni u stolu seděli hrajíce v karty. „Tu vám, bratři,“ pravil, „přivádím pro větší zábavu strakonického dudáka.“ A „tož dobře!“ zněla mu z trojích úst odpověď temným šumotem, a dudákovi veleno, aby se posadil.

I padlo mu sice do očí, že byl z těch pánů jeden jako druhý, tak jako jeho průvodčí vyzáblý, sivý, tuhý: a však že viděl u nich hromadu peněz na stole a vína hojnosť, jehož mu, hned jak byl vstoupil, podávali, nedbal toho, dodal si srdce, a bez odkladu se posadil v koutku na lavici, naladil své dudy a spustil. Jeho průvodčí přisedl ku hráčům a tu teprv, když Švandovy dudy hučely, nastala hra živá a čilá, a dukáty lítaly přese stůl od hráče ke hráči, že sám dudák měl z toho srdečnou radosť. Kdykoli přehrál nějakou písničku, nastrčil jenom svou beranici, a pánové mu tam házeli po dukátu, začež on nikdy neopominul známými slovy: Zdař bratře! poděkovati.

A dále hrál tu důtklivě,
že srdce v těle pláče,
tu divoce a ohnivě,
že člověk nechtě skáče.

A když začal ohnivěji dudati, trhalo to všemi hráči, a oni chtíce nechtíce klapali si při tom do taktu svými suchými hnáty, a čím živěji hrál, tím více se pohybovali a tím hojněji Švandu zlatem obdarovali a vína mu dávali z poháru, v němž ho neubývalo, ačkoli on jak náleží pil a nikdo nedolíval. Tu chtěl Švanda pánům ukázati seč jest

a pustil uzdu dudám svým
a jal se hráti skočnou;
v tom hráči skokem divokým
po síni hopsat počnou:
a klapy, klipy, klap, klap, klap,
již černý s černým tančí chlap!
a výská v sále: hu! hu! hu!
a dudy dále: du! du! du!
až dudák starým zvykem
hon skončil dlouhým kvikem,

Černí panáci udělali ještě několik kotrmelcův a, co kde peněz bylo, všecky dudákovi do čepice sházeli, řkouce: „Tu máš, Švando, že jsi nás dnes tak obveselil!“ „I zaplať Pán Bůh tisíckrát!“ vykřikl tu Švanda, vida to nadělení.

A sotva že vypustil z úst,
co ze srdce šly díky,
již nastaly tu divý šust,
tam hrůzyplné ryky:
dudáka míjí sluch a zrak,
a náhlý jej objímá mrak,
a v černém mraku mizí
i síň i páni cizí. —

Když ráno po tom svítalo, jel soused z Dražic k městu a divil se, že vyděšené dnes ptactvo mu přes cestu lítalo; chtěl již vyhnouti se rozcestí, an tu vítr se ztišil, a on z daleko dudy uslyšel. I poznal hned, že to dudá strakonický dudák, a domnívaje se, že snad jej potkala nějaká nehoda, zamířil k místu, odkud pocházel zvuk, a přijda na rozcestí uhlídal dudáka, an schoulen na šibenici sedí a dudy své nadýmá.

Býval totiž za těch dob zvyk šibenice o čtyřech sloupech a s trámy stavěti na rozcestí a nechávati na nich oběšených, až zetleli a sami spadli; a na takovém místě ocítil se náš dudák a tož na šibenici, na kteréž visela zetlelá těla čtyř zločinců, jimiž vítr klátil, že hnáty jejich o sebe se narážejíce klapaly.

„I ke všem všudy, kmotře švando!“ zvolal soused dražičký, „kde jste se tu vzali?“ Švanda sebou trhne, pustí od úst dudy, protírá si oči a vůkol se ohlížeje s hrůzou pozoruje, kde se nalézá. Sedlák pomohl mu se šibenice, a Švanda potom všecko, co se mu přihodilo, vypravoval; a vzpomena si na dukáty, prohledává čepici a kapsy, avšak nenalézá ani zbla, co by se zlatu podobalo. Slyše to sedlák, poznamenal se svatým křížem a pravil: „Toť vás Pán Bůh potrestal, poslav na vás zlé duchy, že jste tak dychtivě ke kartám pospíchal.“ „Ba máte pravdu,“ řekl Švanda, všecek se třesa, „ode dneška odříkám se na vždy karet.“

A dostál slovu. Na poděkování, že bez úrazu vyvázl z takového nebezpečenství, pověsil dudy, na něž čertům k tanci hrál, v Strakonicích za oběť do kostela, které tam dlouhá léta na památku visely, a každý výroční den této události samy prý od sebe hučely.