Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Řím

Česká čítanka pro druhou třídu škol středních
Věštírna delfská	Řím	Osel a tele

Údaje o textu
Titulek:	Řím
Autor:	Václav Zelený
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 115–117. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo mi málo kdy tak svátečně k mysli, jako když jsem dne 23. listopadu r. 1856. večer přijížděl k Římu. Všecka veliká minulosť věčného města stála tu přede mnou: ti strašní bojovníci, před nimiž se třásl veškeren svět; ti chytří státníci, kteříž uměli krajiny dobyté poutati zákonem mocněji nežli bojovníci mečem; ti velicí náměstkové rybáře Galilejského, kteří vštípivše náboženství lásky na strom tvrdé politiky starořímské, metali do všech končin blesky světla a blesky hněvu, — ti všichni stáli živi před mýma zrakoma a naplňovali mysl mou jakousi svatou hrůzou. Hovor můj se vzdělaným kupcem ze Florencie, který se mnou z Cività Vecchie do Říma jel, o věcech italských obšírně a výmluvně mi vykládaje, se přerušil a trvalo slavné mlčení, až jsme se ocítili před branou Porta Cavallegieri, kdežto mne dobromyslný průvodce ze snění vyburcoval, zvolav náhle: „Ecco la cupola di San Pietro!“ (Vizte kupli Svatopetrskou!) A přede mnou vypínala se hrdě v šeru večerním k nebi nejslavnější budova na světě! Užaslý patřím na ni — tu stane vůz ve bráně, otevře se okno, a do něho zní napolo velitelsky, napolo zdvořile: „Passaporti, signori!“ (Pánové, pasy!) Pasy byly hned doručeny, dali nám za ně lístky, a jeli jsme dále podle nádherného sloupení, jež objímá se dvou stran náměstí Svatopetrské, a osvětleno jsouc plynem čarovně dojímá diváka. Projevše těsnou ulicí, hledíme tu v levo na velikou stavbu kruhovou; jest to hrad Andělský, někdy náhrobek císaře Hadriana. A již jdeme krásným mostem Andělským na levý břeh plavého Tiberu a brzo staneme před domem poštovským a v hospodě. Blažící vědomí, že tu sedím v Římě, ukolébalo mě brzy v libý spánek, tím libější, že jsem minulou noc na parní lodi z Livorna do Cività Vecchie strávil a bouřlivý vítr listopadový mi hrubě spáti nedal.

Hned druhého dne z rána putoval jsem dlouhou a nádhernou hlavní ulicí římskou, Corso nazvanou, k nejslavnějšímu místu v Římě a snad na světě, ke Kapitoliu. Podle vysoké sochy císaře filosofa Marka Aurelia, na jehož místě nyní stojí filosof apoštol Pavel, a rozsáhlého palazzo di Venezia, který jako středověký hrad zasmušile hledí, a na němž viděti rakouského orla na znamení, že tu sídlo vyslancovo, a dále několika krátkými úzkými uličkami ocítil jsem se pod slavným Kapitoliem. První dojem památného místa toho není tak mocný, jakého mysl starými básníky a dějepisci připravená očekává. Obrazivosť postavila si tu horu — vždyť ji i Římamé tak nazývali — a v skutku tu vidíš nepatrný pahrbek! Na něj kráčí se po dvojích širokých schodech: jedny v levo příkřejší, vedoucí k chrámu františkánskému, druhé v právo, znenáhla vystupující, po kterých přicházíme na náměstí Campidoglio. Prostranství neveliké, pravidelně čtyřhranné, na severní stranu, odkud jsme přišli, otevřené, s ostatních tří stran však pěknými, ač nevysokými paláci obklíčené; uprostřed náměsti usmívá se na nás socha jízdecká, jediná toho druhu, ušlechtilého císaře Marka Aurelia, jehož mocná zbraň se kdysi po hranicích našich ozývala. Palác vystupující za ním na straně jižní jest ze všech tří nejvyšší, a nad něj vypíná se štíhlá věž, s nížto jest nejpěknější rozhled po celém Římě. Tam na ni tedy vystupuji, a pod nohama mýma leží celé to město sedmipahorkové. Jsme tu zrovna na rozhraní města starého, pohanského, a nového, křesťanského; na severovýchodní straně prostírá se po pahrbku Quirinalském. Viminalském a Zahradním (Monte Pincio) a pod nimi na někdejším poli Martově město živé; na jižní straně vidíme na bývalém foru, na blízkém Palatiné, za ním na Aventině a na protějším Coelii město pohanské, město zašlé, zříceniny, mezi nimi kláštery, chrámy a zahrady, jen sem tam nějaké obydlí obyčejné, přístřeší nejchudší třídy lidu. Zrak můj utkvěl na této jižní straně, tomto pomníku velikých lidí a velikých činův.

S Kapitolia, kde vítězný Říman vzdával díky bohům svým za podmanění národů vzdálených, zřím pod nohama svýma to pověstné forum, kde se rozléhal hlas věhlasných státníkův, kde obyvatelstvo římské rozhodovalo nad osudem tří dílů světa — nyní hromada zřícenin, Campo Vaccino (Kravské náměstí) nazvaná, z nížto pyšně se vypíná v levo dobře zachovaný vítězný oblouk Septimia Severa, tu v pravo od něho několik pěkných sloupů přečkalo všecky strasti dvoutisícileté a hledá smutně druhů bývalé slávy své; o něco dále tam stojí zbytky chrámu zasvěceného Marku Aureliovi a jeho manželce Faustině, a tam o sto kroků dál oblouk Titův, postavený na památku zboření Jeruzaléma. Podnes vyhýbá se rozptýlený rod Israelský příšernému tomu místu. Za ním ten velikán mezi zříceninami Římskými, Colosseum, jehož asi třetina dobře zachována, ostatní rozvezeno po Římě: mnohé paláce jsou vystavěny z kamene tu nalámaného. Nad forum ční na západní straně Palatin zelenající se posud asi tak přirozeně, jako když tu Romulus a Remus město zakládati počali; bývalé sídlo Romulovo, bývalý zlatý dům Neronův, vše zmizelo, na jejich místě rostou všeliké zeleniny; jenom hromady zřícenin svědčí, že tu bývaly mohutné stavby.

Tam na druhé straně mezi Palatinem a Aventinem bývalo veliké rejdiště, circus maximus: užitkářský věk tam postavil plynárnu! Aventin, někdejší tvrz lidu proti zpupné šlechtě — nyní tam kláštery, kostely a zahrady! Od něho na přič od západu k východu táhne se Coelius, s něhož k nám pohlíží chrám sv. Řehoře Velikého, opravdového velikána mravního, a kolem něho mnoho klášterův a chrámův. Od něho k východu stojí prostřed zahrad ostrov budov, z nichž vyniká Lateranský chrám sv. Jana Křtitele, dle důstojnosti své první v křesťanstvě, kde nově vyvolený papež slavně korunován bývá. Odtud vraceje se mezi zahradami k foru, máš prastarý velebný chrám sv. Klementa; zastav se tam, a mysl svou vděčně povznes do výše: tam odpočívají kosti muže o veškeré Slovanstvo zasloužilého, sv. Cyrilla. Hledě odtud více k severu, spatříš tam na nejvyšším místě Esquilina kostel Santa Maria Maggiore, třetí v Římě a první kostel Panny Marie na světě, a odtud týmže směrem po pahrbcích a pod nimi celé nynější město živé. A obrátíš-li zraky své na západ přes řeku, spatříš tam nejvyšší z pahorků římských, Janiculum, na němžto někdy stával hrad Anka Martia, a kdež nyní vábí oko chrám S. Pietro di Montorio a S. Onofrio, kdež odpočívá líbezný pěvec Torquato Tasso a s ním podivný ten muž, jenž obdržel dar jazykův ještě za našich dnů, kardinál Mezzofanti. A dále tam k severu na úbočí nepatrného pahrbku Vatikánského zdvihá se velebná kuple sv. Petra, div umění a chlouba římská. Téměř opojeno spočívalo oko mé na té budově!

Nemohl jsem se rozloučiti s tímto velikolepým obrazem, až mne mrazivý vítr podzimní napomenul, že jsem tu již přes dvě hodiny, a že poledne již minulo.