dýchaje vzduch ten plný tajemností lásky manželské.
„Vy rušíte mi spánek lomozem svých kroků,“ ozvala se Torgerda hlasem, který prozrazoval, že sen se poznenáhla duši její blíží. „Proč neulehnete?“
„Již jdu,“ vyrazil ze sebe a zaplašil drsným zvukem svých slov spánek, spouštějící se jižjiž na její víčka. Velké modré její oči, chladné a lesklé jako ocel, otevřely se dokořán a upřely se udiveně na Amila, který, odhodiv své svrchní roucho, nyní k loži přistoupil. Odvrátil tvář od kouzelné ženy a zachvěl se, když ruka jeho se podušek byla dotkla. Spěchal zpět do komnaty a blížil se opět loži s vytaseným mečem v rukou.
„Co je vám? Co znamená ten meč?“ tázala se Thorgerda podivena, ale nikoli postrašena. „Oči vaše svítí divoce. Nepoznávám vás.“
Amil vrhl se na podušku svého přítele a položil nahý meč mezi sebe a čarokrásnou ženu „Dejte dobrý pozor, paní moje,“ pravil přidušeným hlasem, „abyste se meči nepřiblížila, je břitký.“
Thorgerda usedla na lůžku, odhrnula zlaté vlasy, které se jí proudily přes oči, a blesk uražené pýchy vyjel jí z pod zakaboněného čela. Rty její se zachvěly, chtěla promluviti, ale nové, náhlé myšlénky, hrnoucí se mocně v její rozbouřenou duši, daly jí
