rázem zapomenouti na právě jí učiněnou urážku.
Amil byl totiž oči zavřel a doufal, že tak násilně spánek na zemdlená svá víčka přiláká; tiskl obě dlaně na rozpálené čelo, a těžké vzdechy dmuly jeho prsa. Cosi cizího spočívalo na bledém tom obličeji, co Thorgerda nikdy před tím na něm nebyla zpozorovala, a podivná, neurčitá otázka probleskovala jí mozkem. Zarazila se.
„Proč jeho chrt nechtěl dnes k němu jíti?“ tázala se posléz sama sebe v duchu. Mlčky schýlila hlavu opět na podušku, ležela tiše a přemýšlela.
Vzdechy Amilovy zaznívaly řidčeji, unavenost po dlouhé cestě přemáhala jej úplně, usínal a brzy slyšela Thorgerda odměřeně, pravidelné jeho dýchání a věděla tedy, že spal. V komnatě panovalo hluboké ticho, ale venku povstal vítr, který kvíle pod okny a huče v komínech vnikal pootevřeným oknem do komnaty a klátil lampou sem a tam.
Srdce Thorgerdino počalo bez příčiny mocně tlouci, táhlo ji to tam k tomu bledému obličeji, na kterém plaché stíny a stříbrné záblesky lampy jako v čarovném reji se střídaly. Usedla pomalu znovu na lůžku a nedbajíc břitkého meče přiblížila se spícímu muži a klonila nad ním krásnou svoji hlavu, až dlouhé její měkké vlasy se bledé jeho tváře dotýkaly. Tu, když vůni jejich
