Zpěvy páteční/Láska

Srdce to lidské — ach bože, přebože —
za zlobu móže snad, za lásku nemóže!

Že prý jsi, národe, božím tom na světě
jako to bodláčí, v cestě jež zakvete,
jako to děťátko, které se z chudiny
zrodilo za těžké, neblahé hodiny.
Takému dítěti, nouze jež kolíbá,
každý se ve světě z daleka vyhýbá,
a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně;
„Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“

Ej co ty řeči! co všechny ty klevety!
letím Ti, miláčku národe, v ústrety,
jako ta dívčice, lidská ta pěnice,
milenci letí vstříc v horoucí písničce:
„Hledím Ti v oči, byť světu se rouhaly.
Hladím Ti ruce, byť hadi v nich šlehali.
Rty moje na Tvojich hladově ulpějí,
byť jsi měl po retech jedových krůpějí.
Rámë mé toužebně hrdlo Tvé ovíjí,
byť Ti zlá choroba visela na šíji.“

Nejsi však, nejsi, jak lidé Tě dělají:
ruce a šíje Tvá sněžně se bělají,
Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě,
na prsou matky své slýchal jsem o Tobě:
tlouklo tak měkounce srdce to mateří,
ptačí jak srdéčko ustlané do peří.
Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě,
v očích své matičky čítal jsem o Tobě:
povídka dojemná o zlatém člověku,
jehož bůh zachovej od věků do věků!

Koho bych miloval širém tom na světě!?
srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte —
do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce —
všechno jsem oplakal, zase se osvěžil —
Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!