Vybouřené smutky/Agonie

Ta smutná rovina, dny jednotvárné v ní
a mrtvo. Bez přátel. To mrtvo beznervní!

Tam vzadu ledovců chlad splývá přes bažiny
a modře fialové hází stíny.

Ve třtinách zdupaných, štít zlomen pod hlavou,
v ní ránu hořící a hnisem krvavou,

dnů, nocí necítím, co šumí zdlouhavě
krev moje, crčí hořce ve trávě,

zbraň slizká žoldáků v mém mase vbodnutá,
kopyta ořů zvoní okutá.

Necítím plivnutí těch lotrů, kteří šli
a z bílých rouch mne vysvlékli,

i duté, příšerné klování zobanů
posměšně ironických havranů. -