V zimním slunci/Své ženě

Šla jsi za mnou krok co krok
jako za tím, kříž kdo nese,
pod ním klesá a se třese,
šla jsi za mnou rok co rok.

Mnohá rána, mnohý šleh,
mně jenž platil, v tvou pad' líci
a kde vzkřik' můj ret se chvící,
z tvých nevyšel ani vzdech.

Kde jsem zoufal, klesal již,
kde se moje noha smekla,
než jsem padl, ty jsi klekla,
na plece mou vzala tíž. —

Oba prach! — já hleděl v zem,
prach, jenž znov' se k prachu hlásí;
a ty vzhůru hleděla jsi,
silna v tom, co božské v něm.

Chci lásku tvou, chci tebou žít
tak čistší, lepší, nežli jsem,
chci, abys měla v duši klid,
jejž sám necítím v srdci svém.

Do žití vln, jak bouřně jdou,
buď láska tvá ti pevný clun
a mně kde vše je záhadou,
buď světlem ti do temných run.

A tam neb tam pluj naposled,
buď šťastna aspoň ve svých snech
a mne, — ať život plný běd,
s ním smířil úsměv na tvých rtech.

Ty's drahokamů neměla,
jež v obdiv nosí,
však měla's perel na tisíc,
to perel z rosy.

Kol šíje jsem jich navěsil
i kol tvých skrání, —
ty's brala každou jedinou
tak bez reptání.

A hlavu svou jak chýlila
jsi k srdci mému,
mně byla's jako světice
v slz diademu.

Tvuj úsměv každou ránu zhojí:
jest můj!
Ty's při mně stála v každém boji;
dál stůj. —

Svou věrnou ruku v mdloby chvíli
mi dej;
a klid, až hlava má se schýlí,
mi přej.