Výbor z písní a ballad/Můj otec prostý sedlák byl

Můj otec prostý sedlák byl
   tam blízko na Carricku
a pečlivě mne vychoval
   svých podle selských zvyků.
On řek': Ať v kapse nemáš nic,
   buď muž v tom klopocení;
kdo nemá srdce poctivé,
   ten mužem v světě není.

Pak vyšel jsem si do světa,
   snů plná byla hlava,
já nepřál sobě bohatství,
   však lákala mne sláva.
Já v prsou síly cítil dost
   i odvahy se bíti,
a chtěl jsem aspoň pokusit
   se o svůj podíl v žití.

A mnohým dnem a pokusem
   jsem štěstí hledal dráhu,
já táh' svůj los, však povždy cos
   mi zmařilo mou snahu.
Tu přemohl mne nepřítel,
   a jinde přítel zase
a každá moje naděje
   vždy koncem rozbila se.

Až na konec už znaven přec,
   jak dál mne osud vlekl,
já, boje syt, snů nechal být
   a takto jsem si řekl:
Ať dobro, klam, — co tam, to tam,
   a budoucnost je skryta;
už všeho dost, — mám přítomnost
   a vezmu, co mi skytá.

Bez pomoci a naděje,
   bez přátelského druha
teď v potu tváře klopotit
   se o chléb musím ztuha,
a orat, sít a kositi žít,
   jak otec říkal kdysi,
neb v potu skráň a tvrdá dlaň
   si chléb i štěstí mísí.

Tak chud a sám se namáhám
   až v soumrak od červánků,
než kosti svoje uložím
   kdys ku věčnému spánku.
A starost, žal, — co těch bych dbal, -
   je vypudil jsem z nitra;
dnes živ jsem jen a nedbám, den
   co přinese mi zítra.

Však vesele jsem přece živ
   jak vládce na svém hradu,
byť sudby mrak mi sedal v znak
   a štval mne do úpadu.
Já podvečerem zakrojím
   si svého do krajíce:
je tvrdý, vím, však on je mým
   a netřeba mi více.

Když někdy ze své klopoty
   si groš uložím stranou,
tu vyšle osud ke mně hned
   si něco na čekanou:
to vezme sám, to zanedbám,
   neb s dobráckou dám duší;
však buď jak buď, já přísahal,
   že mne to nezasmuší.

Kdož za bohatstvím honíte
   a za mocí se stále,
kdo tuší z vás, jak utíká
   vždy štěstí od vás dále.
Ať říše máte u nohou
   a všechny zlaté doly, —
vás víc mi sedlák poctivý,
   jenž vesel oře v poli.