Výbor z písní a ballad/Horské chudobce

Ty něžný kvítku rudobílý,
my potkali se ve zlou chvíli,
můj pluh a hroudy rozkrušily
         tvé lístky prosté;
tě ušetřit jest nad mé síly,
         ty drobný skvoste!

O žel mi toho zaorání!
To není skřivan, jenž tě sklání,
— tvůj milý soused, — v rose ranní,
         svou pestrou hrudí,
když vesel vzlétne za svítání
         a pole budí.

Bouř od severu ještě vyla
v ten luh, kde jsi se narodila
a smavá očka otvořila,
         ty malá snílko,
ač nad zem sotva's povstyčila
         své útlé tílko.

Květ, zahrada jímž vyzdobena,
buď křoví chrání nebo stěna,
však zpod hroudy neb zpod kamena,
         ty kvítko malé,
nám pole zdobíš nechráněna
         a sama stále.

Zde, oděna v svém chudém šatu,
hruď sněžnou houpáš v slunce zlatu
a z toho všeho žití chvatu
         tak málo žádáš!
Však přišel pluh a na obratu
         teď v brázdu padáš!

Tak osud čeká na dívčinu,
jež jako kvítek rostla v stínu
         a v prosté lásce nezná vinu
jsouc beze strachu,
a v mžik, jak ty teď padáš v hlínu,
         se octne v prachu!

To také osud pěvce bývá,
když mořem žití loď mu splývá
a nezná ruka nedbanlivá,
         co moudří káží, —
až rázem vskočí vlna divá
         a v hloub jej sráží.

To také los je trpitele,
jenž s nouzí válčil žití celé,
až lest a pýcha nepřítele
         jej v bídu sklály
a nezbývá mu naděj déle,
         krom nebes — v dáli.

I k tobě, jenž tu nad tím květem
se rmoutíš, osud chvátá letem;
pluh zmaru v poli neosetém
         v tvůj květ se blíží,
až skrušen lehneš, zhrzen světem
         pod brázdy tíží.