Výbor z Květů zla/Večerní soumrak

Když přítel zlosyna, když Večer zavítá,
se plíže jako vlk a jako bandita,
tu nebe nad námi jak kopule se sklene,
a člověk ve zvíře se změní nezkrocené.

Buď vítán, Večere, buď vítán, pozdraven:
»Dnes pracoval jsem dost,« když člověk unaven
si právem říci smí, když duše zkormoucená
si v tobě oddechne, jež krutým bolem stená,
v sen hlavu učenec když těžkou ukládá,
když dělník vysílen v své lůžko upadá.

Než duchů nečistých tu chvíli k nám se vrací
a vzduchem víří dav; k své každý spěchá práci,
tu v okno narazí, tu tkne se veřejí.
Když lampy v ulici se větrem zachvějí,
tu Prostituce hned své počne závody;
tak všemi mravenci se hrnou východy.
A jako nepřítel, když útok chystá městu,
i ona pokrytou a tajnou hledá cestu,
tím městem bahna dál a dál se rozprostírá
jak červ, jenž člověku až do masa se vžírá.

Pak zvuky budí se: tam parterre zahlučí,
tam syčí kuchyně, zde hudba zabručí,
a v restaurace, hra kam volá na zábavu,
se tlačí nevěstka i taškář v hustém davu.
I zloděj vstává teď, jenž nezná slitování
a nemá pokoje, se po své práci shání,
tu dvéře otvírá, tam páčí pokladnici,
by žil dnů několik, svou oblék’ milostnici.

V tu těžkou hodinu vstup do sebe, můj duchu
vstup do sebe a sluch svůj zavři tomu ruchu.
To chvíle, bolesti kdy nemoc přidává!
Tu hrdlo škrtí Noc, tu chorým nastává
jich hodinka, kdy dát se cestou mají k hrobu:
jich vzdechy naplní se špitál v onu dobu.
Kdo domů vrátí se, když sedět budou spolu
ti, kdo jej milují, u večerního stolu?

Však mnohý nepoznal té slasti, kterou kyne
nám krb ten domácí a, ani neživ, hyne.