Výbor z Květů zla/Upír

Ty, jež jak ostrý zabiják
jsi v lkající mé srdce vjela,
a silná jako duchů mrak,
bláznivá, vyfintěná celá,

Bys lože, říš si stvořila
z mé duše, pokořené v prach,
ty, k níž jsem spoután, zlotřilá,
jak k řetězu je svému vrah,

Jak hráč je ke hře v urputnosti,
jak opilec k své láhvici,
jak mrcha k červů tisíci,
buď kleta, kleta do věčnosti!

Já poprosil jsem ostrý meč,
by pomoh’ mi k mé volnosti,
a zrádný jed, by jeho léč
šla na pomoc mé podlosti.

Však běda, meč mi děl i jed,
jich zhrdání mnou posud chví:
»Ty nejsi hoden, kdo by ved’
tě z prokletého otroctví!

Ty blbče, bychom pospolu
ti pracně volnost vrátily,
tvé polibky by vzbudily
upíra tvého mrtvolu!«