Výbor básní (Frič)/Resignace

Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti,
doby poslední mi otravovat žádáš;
šípy samoty mně polehounku drtí —
chceš, abych se tobě k nohoum vrhnul
a mých ideálů zlatý oltář strhnul,
abych zapřel sebe a svou sto-uERR svatou,
abych pak před modlou choroby své padnul
s berlou znova vzatou, málomyslně zchřadnul;
bys pak na zkropené rakvi mojí stála
a vítězně všem se snahám lidstva smála?
Ne tak! do svatyně ňader mých nevnikneš;
chrámy věčné pravdy, nepronikneš;
dotkneš-li se bran, zahučí búrné zvony,
které celé lidstvo v poplach vyvolají —
jak se pak tvůj klam a moc tvá ztroskotají! —

Aj smrti, až mne bude chtít vraždit ocel tvůj,
jak chladně jej pocítím! Duch mých krásných snů,
truchlící však pokojný, zoře blahých dnů,
ti požehnají mírem poslední tlukot můj.
Nuž přijď a zboř ten chrám posvátných světů mých,
i v zřiceninách tebe duch můj strašit bude,
a ten, kdo jeho blahou paměť nezabude,
ten vystaví mu kapli ve vděčných ňadrech svých.
Tak jak rusálka sídla posvátného,
i když ho zničí necitelná moc,
co duch v paměti lidské tím víc žije,
čím víc se v samotu a smutek kryje,
tak bude žít duch ideálu mého,
až v den se promění ta dlouhá noc.