Výbor básní (Frič)/Večer před bitvou

Budu-li pak ještě žíti,
až zas měsíc pozasvítí?

Až poplyne tichou nocí,
budu-li pak plakat moci?

Když mně smrtná kule schvátí,
nebudu moct zaplakati.

Když mi palaš protne hlavu,
nebudu pak plakat v stavu.

Skoro mi však lépe bude,
když Morana mi zahude.

Zpomínky jen duši žerou,
jenž se těžkou hlavou derou.

Když jsem z domova vycházel,
tu mne někdo vyprovázel.

Děva má mně provázela,
hořce se mnou zaslzela.

Jakoby to předvídala,
že mi navždy s bohem dala. —

Ach, ty matko moje milá,
cos mne s bolem porodila —

Cos mne s bolem odkojila,
hle, již syna jsi ztratila! —

Synu, synu — drahý synu,
opustil jsi domovinu.

Kdo tě bude těšívávat,
tesknotu tvou zkolíbávat? —

Nelkej, matko, nelkej více,
kolíbek tu na tisíce.

Když mně zchvátí vrahů zloby,
jsouť již uchystané hroby.

A ten vichr, co tak hučí
kolébavku mi zazvučí:

Ululá mně v sladké spaní,
ztichne trapné zpomínání.

Tiše! slyš, již roh zaznívá,
na bojiště nás vyzývá.

Kule smrtonosné, znějte,
povinnosti své konejte.

Zpomenu-li na svou máti,
nedejte mi zaplakati.

Zpomenu-li na svou milou,
pusťte srdci mému žílou.

Jestli budu sobě přáti
i pro svou vlast bojovati,

A jestli bojovník boží
doufal, tam že kosti složí;

V ňadra snivé smrt mu vražte,
že je blázen mu dokažte.

Vzhůru tedy v kruté seče,
sedlej koně, taste meče! —

Zpínej se jen, koni drahý,
dnes mám chutě na ty vrahy.

Padnu, skoliv jich do syta,
jak poslední Orebita.