Thorgerda zasmála se, až se stěny lázně otřásly a krev jeho v žilách stydla, pak zmizela.
„Ďáble! ďáble!“ volal za ní, a hlas jeho slábl a slábl. Potácel se z lázně na chodbu. Povstal křik a nářek, když se objevil, utíkali před ním jako před ranou morovou; marně dovolával se nešťastný Amis jejich slitování.
Na dvoře stál posud jeho kůň; doplížil se k němu, sedl na něj, kůň ale plašil se a lítal šíleně po dvoře, až pána svého shodil. Amis ležel beze smyslů v prachu, opodál stáli jeho lidé a litovali ho a naříkali, ale nikdo nepodal mu ruky, by mu vstáti pomohl. Starý jeden muž, který před branou hradu žebrával, hodil mu hůl, by se o ni opřel.
Náhle ale ucítil Amis jemné dotknutí; byl to posud tvor, který se ho neštítil; zachvěl se radostí a pozvedl hlavu z prachu — byl to jeho chrt. Objal věrné zvíře, které kňučelo a se k němu tlačilo a tulilo, zlíbal je, a oslepen horkými vděčnými slzami, které se mu z očí lily jako potoky, tápal holí cestu svou a vyšel jako žebrák z hradu otců svých v široký kraj.
Zastavil se před branou a ohlížel se na dům, kolem kterého klidně vlaštovice poletovaly, volajíce sladce na svá mláďata, a slzy polily jej znovu. Náhle ale otevřely se dvéře, vedoucí na kamenný pavlán, a Thorgerda zjevila se tam v plné záři královské své
