zajektal nešťastník a přiblížil se hrdé ženě na krok.
„Pryč, hnusný tvore!“ vzkřikla a odvrátila se; „odnesiž malomoc svou a mor k svému příteli a druhu!“
Amis zavrávoral; chytal se sloupu, a hnijící jeho maso padalo mu od kostí; shlédl svůj strašný obraz v jasné vodě basaltové koupele a volal k Bohu, by jej porazil raději úplnou slepotou.
Zničen ležel dlouho na podlaze, tiskna tváře na chladnou dlažbu. Když opět hlavu svoji pozvedl, stala Thorgerda posud nad ním s úsměvem na rtech a vítězoslávou na líci. „Ty netážeš se ani, Amisi,“ počala, „není-li někde léku, uzdravení?“
„Ach, ty’s milosrdná!“ zvolal, „a jiskra ženskosti neshasla v ňadrech tvých. Mluv, co činit mám?“
Mlčela chvíli, a oči její se zaleskly ďábelským úsměvem. „Hned pomoci ti není,“ pravila klidně, „ale časem pomůže ti Amil, přítel tvůj. Ó zajisté, on ti pomůže.“
„A jak?“ šeptal Amis slabým kmetským hlasem.
Přemohla svůj odpor k hnusné jeho hnilobě, a přistoupivši těsně k němu zašeptala mu cosi do ucha. Zbylé vlasy na jeho hlavě se zježily, sebral poslední své síly a vyskočiv mrštil slabé svoje ruce do výše.
„Ďáble! ďáble!“ zařval, „kletba tobě a věčné zatracení!“
