„Jak je dnes podivný!“ šeptala si Thorgerda zamyšleně a usedla vedle krbu, naplněného vonnými travinami a různými květy. Přinesli jí rámec, a Thorgerda jala se zlatem vyšívati. U nohou jejích seděla dívka, temnooká Blanka, kterou si byla vyvolila za důvěrnici, a vinula hedvábí v klubko.
„Jste zamyšlena, smutna, moje paní,“ pravila Blanka téměř šeptmo; rozmlouvala tak vždy s Thorgerdou, nebyly-li samy. „Myslíte na svou vlast, kterou vám píseň vaše připamatovala?“
„Snad,“ odpověděla Thorgerda nedbale.
„Chtěla bych neustále poslouchati vypravování o podivné té zemi,“ pravila Blanka; „zdá se mi býti jako pohádkou. Ale napadá mi nyní také něco podivného, co s vámi sděliti chci. Našla jsem věc, která zajisté náleží vám, věc zvláštní. Mluvila jste více než jednou rozčileně o jistém pásu, jehož postrádáte; myslím, že je to on.“
Thorgerda trhla sebou, zlatá nit se jí přetrhla, a jala dívku za obě ruce; smrtelná bledost pokrývala její tvář. „Bifrost!“ zašeptala a vrhla temný pohled k šachovnici. „Kde jest? Jak vypadá? Kde našla’s jej?“
„Našla jsem jej v zahradě,“ odvětila Blanka; „překopávala jsem sama místečko, které jste mi darovala pro záhon mých růží. Nejspíše že ten, který vám pás váš odcizil, jej tam byl na čas ukryl. Když jsem dřevěnou skřínku, ve které ležel, rozevřela, spráskla
