jící vedle kredenčníku, ze zlatého džbánu vínem naplňoval.
Mezi jídlem vkradl se bílý chrt do síně a přiběhl ku křeslu, kde Amis sedával. Krásné zvíře hledalo svého pána; Amil hladil sice jeho lesklou hlavu, v které velké oči jako drahokamy svítily, avšak chrt nedal se zázračnou podobou tak klamati jako lidé. Nevzal mlsky, Amilem mu podané, a plížil se jako polekaně se sklopenou hlavou do temného kouta. Tam ležel nepohnutě na podlaze, uměle ze žlutých a temnorudých kamenů složené. Oči jeho upíraly se na Amila, a občas zavyl smutně a tiše.
„Co je tomu zvířeti?“ tázala se udiveně Thorgerda.
Amil se zachvěl; obava, zbuditi podezření u ženy svého přítele, zmocnila se ho náhle, byl zaražen a hledal marně klidnou nějakou odpověď. Na štěstí byla večeře u konce, a starý kastelán vešed do síně ptal se domnělého svého pána, nepřeje-li si dnes jak obyčejně zahráti v šachy.
„Zajisté!“ zvolal Amil a spěchal k šachovnici, stojící ve výklenku okna. Zatím, co chvějící se jeho ruka figury z dříví aloesového, zdobené drobnými perlami, po křišťálových kostkách šachovnice šoupala, zaletěl duch jeho daleko za přítelem do temných lesů, kde teď as právě bloudil při svitu měsíce, a těžké vzdechy vyrvaly se ze stísněných jeho prsou.
