a tisíckráte požehnána, a neskonalé díky tomu, který tě vedl v poušť, abys osladila přítomností svou poslední moje okamžiky!“
Jolanta a Amil podporovali kmeta, který se po těchto slovech k zemi potácel, avšak brzy vrátily se prchájící jeho síly, a usmíval se blaženě na milence.
„Jsi ty onen Cernunnos, bratr Rivanony, bývalý novic v klášteře pod hradem Ardhuin?“ tázal se Amil. „Zvěst o tobě přišla až k našemu sluchu!“
„Což ještě jméno moje se nevytratilo z lidské paměti?“ odvětil Cernunnos. „Nuž ano, byl jsem novicem a hledal v úzké celi, co nalezl jsem po dlouhém hledání zde v bezmezné prostoře. Opojena nekonečností, uchvácena velikostí světla byla duše moje povznešena ku zdroji věčné pravdy. Cela klášterní byla mi žalářem; tam přemítal jsem pouze o své vině, volnost ale byla perutí, která mne nesla Bohu vstříc. Jak dlouhý byl to ale boj! Ó hrozné, strastiplné upomínky! Klášter byl pro mne pravým očistcem. Odřikáváním modliteb nenabyla duše moje klidu ani síly a upadla v bludiště děsné choroby… Jak pověděti, co jsem strádal? Jak líčiti vám šílenství, které se mne bylo zmocnilo? Zdálo se mi, že chřípě moje bez ustání naplňuje pára prolité krve, a žíznil jsem po ní. Mezi tím, co tělo moje na loži zápasilo v horečce se smrtí, byl duch můj vtržen v tmavý kruh nižších tvorů, v kruh tvorů těch, které jsem
