jich srst a šeptal jim; kyvl jim posléze rukou, a tiše, jak byly přišly, zmizely.
Hned na to zjevil se zástup vlků, žhavé jejich oči blyštily se houštinou, ale pokorně plížili se u nohou starce jako psi; po nich přišly lstivé lišky a veselé veverky, a když stařec byl jim šeptal a hlavy jejich pohladil, ztratily se i ony jako stíny v lese…
Opět bylo ticho a slavno pod šelestícím dubem. Jolanta, držíc ruku Amilovu v ruce své, vzdychla, oči její byly tak vlahé a věrné jako oči laněk; hlasem šveholícím jako lesní ptáče promluvila takto k starci; „Ty’s velkým svatým zajisté, a srdce moje utíká se k tobě, tak jako lesní zvěř tvou lásku hledá. Žehnej mi jak jí!“
„Já nejsem svatým,“ odpověděl kmet; „jsem ten, který velkou křivdu páchal a který se kaje; jsem ten, který dlouho bloudil a konečně pravou cestu nalezl; jsem ten, který dlouho nenáviděl a nyní miluje. Že ty’s ale zjevila se u mne, zde uprostřed lesní samoty, pod tímto stromem, kde slzy moje tekly a kde jsem volal z hloubi duše k Bohu o smír, to považuji za znamení milosti od Boha a věřím teď, že jest mi odpuštěno! Ty nejsi plachý stín, ty nejsi vidina, ty nejsi bledý přízrak drahé mojí sestry Rivanony: ty’s spanilý tvor se srdcem tlukoucím, ty žiješ, dýšeš a usmíváš se na mne a držíš ruku moji někdy krví zbrocenou! Pro tento úsměv, pro tento pohled plný boží milosti buď tisíckráte
