Marnosti/XV

Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
Vždy něco je, co mluví cizí řečí.
A vzrůstá starost denně víc a víc
o tuto ránu vésti celou péči.

Je nedůvěra, je to starý klam?
Je to jen něco, co tam uvnitř stlívá?
Ten starý smutek ve svém nitru mám,
jenž chvěje se a tříští se a zpívá —

A přijde noc, a zhoustne černý mrak.
I němí hrůzou promlouvají pak,
však srdce mé, to jenom tiše vzlyká.

A nikdo z lidí vědět nesmí to.
Ne, že jsem hrdý, když vše rozbito,
však není pro to v světě zpovědníka!