Lyrika lásky a života/Tři panny
Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
| Lyrika lásky a života Antonín Sova |
||
| ◄ Zotročené ženy | Tři panny | O zakleté myšlence ► |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tři panny |
| Podtitulek: | |
| Autor: | Antonín Sova |
| Spoluautor: | |
| Krátký popis: | |
| Původní titulek: | |
| Zdroj: | SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1922. Aventium, sv. 51, s.112-114. |
| Vydáno: | |
| ISBN: | ISBN |
| Licence: | |
| Přeložil: | |
| Licence překlad: | {{}} |
| Související: | {{{SOUVISEJÍCÍ}}} |
| další články: |
|
Tři panny za světlé noci blouznily na terase,
když z květů šla vůně k moři.
A cypřiše tmu svou vrhaly v sněžný mramor sloupů,
šept noci fontána lkavou přerušovala písní
a dužnaté kaktusů listy
stín metaly v trávu.
Ta jedna ve vlasech měla péra bělavé rajky,
v své ruce loutnu, tančivě dotýkala
se trav a zrosené země, zdá se, nemilujíc
tragickou láskou;
ta druhá v zápěstí gemmy s posvátným zaříkáním
milence, pohřbeného za rozpuku jara
na krvavém poli Hackeldamy,
všem hlasům noci naslouchala.
Ta třetí s očima náhlým kouzlem uhaslýma,
jak odplul vždy milenec její před západem slunce
po vlnách stříbrných a po zelených řasách,
po dlouhých stínech, táhnoucích z protějších břehů,
svých družek bez konce se vyptávala
o slibech srdcí, o věrnosti mužů
a o smutcích svojí lásky.
Ta smutná, v zápěstí gemmy s posvátným zaříkáním
milence zemřelého, družkám vyprávěla:
Keř divokých růží roste v úpatí Hackeldamy,
sta růží svítí v slunci, a když opadají,
na pláni moře, moře, moře jich je rudé,
jež volá a mluví každým rokem
mi známou řečí.
Je měsíc růží. Hlas mluví podivnou řečí z hrobů
a volá mne dnem a nocí. Možno odkládati?
Ta, jejíž milenec odplul právě před západem,
se těšila na shledání zítra v stejnou dobu.
Na palác myslila bílý na protějším břehu,
na sály ozlacené a křišťálové síně,
kde z pitvorných fontán stékají vody roztříštěné,
se houpavě uklidňují v mísách nadzdvižených
obřími netvory a květy vydychují
bolestnou touhu po rtech.
Ta divoká, v ruce loutnu, bezstarostná, k tanci
napjatá jako luk a pružná k utrpení
i k neznámému štěstí,
se smíchem odhodlána dneska, právě dneska
tuláku podél cesty tajně se zaslíbiti,
jenž měl jen ruce své a hlavu zažehnutou
geniů chudých prudkou, doutnající jiskrou,
ta divoká snila teď o něm, přijde-li zas zítra
hladový, ale silný silou milování,
ubohý, ale hrdý touhou k nepřečkání.
A tajemstvím tím zpívala
a v tajemství tom tančila, tančila a tančila
divoce po květech a travách,
na loutnu hrajíc, tělo své kolébajíc
tančila, smějíc se, tančila, divoce tančila
jak chvění moře a třpytivých hvězd
a jiskření světel tančila.