Lyrika lásky a života/Balada o staré lásce

Z vrb smutek těžký dýchal
a rudá veselost z máků.
Své jedy západ míchal
naivních do oblaků.

Je v podletí láska smutná
a nudnější v zapadlém hnízdě.
Zde víno tak hořce chutná,
noc k zpáteční volá jízdě.

Je nudné už, ruku bílou
ret vadnoucí políbí-li.
Již tolik let za svou milou
ten nemluvný jezdí milý.

Tak za rokem rok když míjí,
i láska sestarává.
Jak hodiny lhostejně bijí,
i nálada mizí hravá.

A milenec všeho, co nové,
jenž nemá rád dlouhé lásky,
když nuda mu do lebky klove,
jí hladí šednoucí vlásky.

Dí ona: Kdos čeká, kdos hřeší.
Kdy vzpomenete si zase?
Mne galantnost vaše teší,
ba téměř láskou zdá se.

Na tragiku dlouhé lásky
se zodpovědnost věsí.
Je rytíř hravé masky
a zodpovědnost jej děsí.

A charakterní panna
zas věčně touží a čeká.
On přijíždí jednou z rána
a večer zas na rok zmizí.