Lyrika lásky a života/Balada (1)
Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
| Lyrika lásky a života Antonín Sova |
||
| Balada | Balada o staré lásce ► | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Balada |
| Podtitulek: | |
| Autor: | Antonín Sova |
| Spoluautor: | |
| Krátký popis: | |
| Původní titulek: | |
| Zdroj: | SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1922. Aventium, sv. 51, s. 7-8. |
| Vydáno: | |
| ISBN: | ISBN |
| Licence: |  PD-old-70 |
| Přeložil: | |
| Licence překlad: | {{}} |
| Související: | {{{SOUVISEJÍCÍ}}} |
 Chybí odkaz na Wikipedii |
|
| další články: |
|
Měděné listí dubů krouží,
prší tiše na práh vily.
Mlhy se plouží, mlhy se plouží.
Srdce nemá tolik síly.
Mohlo říci nikoli?
Rty se přissály a tělo
panenské se třáslo hříchem.
„Není již, co býti mělo“,
vyčetli si s hořkým smíchem
kdekoli a kdykoli.
O svém hříchu šeptali si,
o svém hříchu snili nocí,
příšerně jak přízrak visí
bez těchy a bez pomoci
nad milenci, kudy jdou.
Na vodě člun zaskříp' shnilý,
lovecký pes zavyl mhami.
Milenci se utopili
v bahně černém pod břízami.
Hřích byl pomstěn sudbou zlou.
Nebeská Panna viděla to
s kaple, jež čněla v parku hloub.
S dubů sprchalo zarudlé zlato,
západní záře planul sloup
krajinou, jež utichala.
Nebeská Panna divila se
s liljí v půli zlomenou.
Zázrak si hýčkala v mateřství čase
na drobných klečíc kolenou.
Smrti z hříchu nechápala.
