Knihy veršů/Slaměný vínek

Před mrzutým soudcem děvče stojí,
studem, strachem oči k zemi klopí,
vyhaslé má oči, bledé tváře,
na rtech hřích a v tvářích hříchu stopy.

Soudce pokračuje: »Pověz nyní,
co ta stébla asi znamenají;
skrývala's je na prsou svých — jisto,
že cos zvláštního ta stébla tají« —

Děvčeti se náhle oči zrosí —
»»Ovšem, že cos tají — ty můj bože,
dalo mně tři stébla na památku
troje slzami provlhlé lože.

První stéblo, zde to žluté dlouhé,
líhávalo se mnou na otepi,
když umíral v náruči mé slabé
hladem nebohý můj otec slepý.

Druhé rudší, kratší vzato z lože,
na němž bratr u vězení zchřadl;
drahý bratr živil mne i sebe,
měli hlad jsme — a — můj bratr kradl.

Třetí nejkratší a nejbělejší,
jediná to památka mně zbyla
z lože, na němž matka beznadějná
mrtvé jsem své dítě porodila.««