Immortelly/V kostele

Kmit zlatých paprsků v chrám padal okna mříží,
tkal závoj Madoně, a třpytnou zář tkal kříži,
tak smavě zářivou,
v té Božské vlídnosti až zaplesala duše,
vzdech vroucí ronil se, v němž bouřil v Božstva tuše
cit vlnou vířivou.

Tu starých pochyb spor se opět vzbouřil v nitru,
a náhle bolest zas jak krupobití v jitru,
v němž opět noc i tma,
leč - tu mi zdálo se, že za mnou anděl stojí,
a jeho bílá tvář s mou mukou, s mými boji
že tichý soucit má.

V čí duši opojné lesk dětské prosby prodlí?
ach, tu mi zdálo se, že za mne on se modlí -
- tak cosi zaválo,
a pláč, pláč lítostný mne na kolena schvátil,
kdy z okna poslední se zlatý paprsk tratil,
a už se stmívalo.

Pak zvolna v duši mé se bouře utišila,
jak smíru korouhev by zavlála tam bílá,
jen dozvuk ještě lkal,
tu jsem se ohlédla - než, prázdno, prázdno kolem,
to zase byl jen sen! - - a s veškerým svým bolem
spor znovu propukal.