Havran a jiné básně/Své matce

Že cítím, andělská druž v Nebes výši,
když druhu druh svá přání šeptá sladká,
slov nemá z všech, jež nejvíc láskou dýší,
nad slovo zbožnosti a něhy: „Matka!“
Tož dlouho juž tím jménem říkám tobě,
jež víc než matka jsi mi v těžkém boji,
smrt v srdce mé tě uvedla v té době,
kdy volnost dala duchu ženy mojí.
Má matka vlastní zemřela tak mladá,
mou byla pouze matkou, matkou tys
té, kterou duše má tak měla ráda.
Mně dražší nad onu, již znal jsem kdys,
tím nekonečnem, jímž má žena byla
nad život vlastní duše duši milá.