Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Obraz obecného života českého v pohanství

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký
Velikost a pád říše moravské	Obraz obecného života českého v pohanství	Křesťanství v Čechách až po smrt sv. Václava

Údaje o textu
Titulek:	Obraz obecného života českého v pohanství
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 147–170.
Licence:	PD old 70

Nesnáze zkoumání takového. Rozdíl prvotinných řádů německých a slovanských. Starostové a kněží u Slovanů. Původní povaha moci panovničí v Čechách. Velicí knížata, kmetové zemští, lechové, vládyky a zemané vůbec. O stavu bezzemků. Ústava župní. Hradové a hradcové. Sněmy zemské i krajské. Náboženství siovanskopohanské. Popravy, ústava válečná. Hospodářství, průmysl a kroje. Závěrečné úvahy.

Jakkoli nesnadno bylo nám posavad líčiti vnější stav a děje národu svého ve prvověkosti jeho a vypravovati, kterak v ustavičném kolotání a zápasu s cizinci uvázal se ve vlast svou a v ní se ubránil, však ještě mnohem vetší nesnáze čeká nás, když obrátíme zřetel svůj ke vniternému jeho stavu a jmeme se vykládati, kteraký byl veřejný i domácí jeho život, kterými zákony a právy pojištěna byla jednota národní, kterak konala se vláda veřejná, jaké panovaly poměry právní a obyčeje mezi obyvateli a jaké bylo vzdělání jejich v ohledu rozumovém, nábožném, průmyslovém i mravním vůbec. Neb jestliže nedostávalo se tytýž pramenů i k vypravování příběhů dosti bouřlivých, čím více bude nám naříkati na chudobu zpráv o pokojném bytu a stavu pravěkých předků našich, o tiché domácnosti jejich a oustavách, kterýmiž usilovali upevniti obecné národu blaho? Na tyto u nás věci zřídka obraceli cizinci pozor svůj, aniž o nich co schválně zapisovali; Čechové pak sami, pokud ve pohanství vězeli, obírali se s písmem převelmi málo. Protož z věku tohoto nic nás více nedošlo, leda tři české písně^[1] a některé náhodou pronešené zprávy u spisovatelů byzantinských a německých, které sotva postačují k naznačení několika čárek základných, nikoli ale k vyvedení obrazu plného a živého.

A přece věc ta jest nadmíru důležita, i velí nám nezanedbávati ničeho, cokoli posloužiti může k důkladnému poznání prvotinných řádů a obyčejů českých. V takovémto zajisté poznání zračí se vůbec teprv pravý duch a původní každého národu povaha, ze kteréžto rodí se jeho dějiny jako z jádra strom a květ a z květu ovoce; ono jest klíč, jenž nám otvírá rozum toho, co kde a proč se stalo. A poněvadž i to pamatovati sluší, že řádové a obyčejové nebývají nikde po věky stálí, alebrž u každého živého národu berou každým stoletím, ba každým věkem lidským aspoň v některé stránce proměnu, potřebíť jest tím snažněji a bedlivěji prohlednouti ku prvotinnému jejich způsobu, to jest ke stavu tomu, ve kterém se nacházeli hned při prvním objevení se národu. Neboť jakož každý poznatek lidský má přirozené meze své, svůj počátek i konec, tak i pásmo proměn oněch u nás musí počínati někde, aspoň v představení našem, a musí obmezeno býti základem prvním, ze kteréhož by napotom co z formy původní dalo se vyvíjeti dále. Proměnu pak znáti a posuzovati může jen ten, komu znám byl původní aneb aspoň předešlý věci způsob. Protož i my, chceme-li náležitě porozuměti proměnám těm, které v obecném životu národu našeho aspoň ode tisíciletí zběhly se, musíme tím důkladněji se oznámiti se stavem tím, kterým se zjevil hned zprvopočátku na dějišti světovém.

Při této tak znamenité důležitosti a potřebě máme za to, že sluší tedy neobmezovati se pouze v tom, co nám písemného z věku onoho náhodou zachováno, ale bráti ku pomoci ještě i jiné prameny, ze kterýchž dá se čerpati nějaká pravdivá známost české prvověkosti. Takovéto pokládáme býti troje: nejprv všeobecný obraz prvověkosti slovanské vůbec; potom některých řádů, ač teprv později v Čechách se vyskytujících, shodu zvláštní s jinoslovanskými; a konečně všeobecný ráz a ducha celé starožitnosti české. Není pochyby, že cokoli staří spisovatelé pronesli o povaze pokolení slovanského vesměs, platí také o jednotlivých jeho kmenech zvláště; potvrzujeť se to i starými svědectvími,^[2] i novějším mnohonásobným zkoumáním. Také když nalezáme v Čechách i za pozdějšího ještě věku řády a obyčeje, kteří jinde v Evropě nezjevují se kromě kmenů slovanských, můžeme s důkladem jistiti, že pocházejí z předhistorické doby, když ještě celý národ slovanský bydlil pospolu, aneb aspoň blízko sebe; nepotřebí zajisté teprv dokazovati, že počna od 10. století, nebylo kupříkladu mezi Srby podunajskými, Rusy novhorodskými a Čechy nikdy více tak ouzkého a bezpostředného spojení, že by kmen jeden s druhým byl mohl o nové ústavy své se podíleti, alebrž že shoda obyčejů i jmen právních, která zjevuje se u nich kupříkladu při svodu, hlavě, poruce, rotě, porotě, vržení hřebí atd., sahá až do pravěké doby Slovanstva.^[3] Konečně když uhlédáme nejeden poměr právní, an navzdor dlouhověkému o to usilování nechce v národu vkořeniti se, a násilím jsa tu i tam vštípen, mizívá po chvíli vždy opět, máme plné právo zavírati o něm a souditi, že jest to živel cizí a s původním oustrojím života slovanského neshodný.

Pronesli jsme se již nahoře v povšechném uvažování hlavního rázu i obsahu dějin českých o tom, že dějiny ty vůbec zakládají se hlavně na sporu čili stýkání a potýkání se Slovanství s Němectvím; aneb jinými slovy na ustavičném pojímání neb zamítání způsobů a řádů německých od Čechů. Sousedíce oba národové spolu od více než tisíciletí, nemohli v tolikerém přátelském i nepřátelském se dotýkání uhájiti se vlivu obapolného. Zapírati pak se nedá, že v tom ohledu stránka česká byla více trpná nežli činná, jelikož najevě jest, že německý živel nabýval v ní čím dále tím větší moci, netoliko v jazykovém, ale ještě více v politickém ohledu. Naproti tomu zase, když vidíme dnešní Němce, vyzuvší se z někdejších řádů svých, snažiti se o uvedení a zobecnění mezi sebou řádů vlastně staroslovanských, může-li se s celou pravdou jistiti, že by i oni byli nepocítili v sobě nižádného vlivu od strany slovanské? Podobá se paradoxii, a přece pravdivá jest sada ta, že jako u většiny dnešních kmenů slovanských starogermánské oustavy a řády ouhrnkem vzaté zakořenily se již od několika století, tak naproti tomu staroslovanský způsob politie s malými výminkami jest právě ten, po kterémž za našeho věku nejvalněji touží národové nejen germánští, ale i románští. To z pravého a důkladného poznání prvotinných řádů obou národů vyjeví se samo sebou, aniž potřebí bude klásti na to další důvody. A poněvadž proměnám i výměnám těm valným a dlouhověkým jen ten může porozuměti dokonale, kdo náležitě poznal a pochopil rozdíly prvotinného stavu slovanského i germánského, najevě jest veškerá důležitost základní té otázky: čím se dělil od sebe společenský stav prvověkých Slovanů a Němců?

Podstatné známky, na kterýchž rozdíl obou národů hlavně se zakládal, hledati sluší v tom, že Němci před svým pokřesťaněním byli vůbec národ válečný a výbojný, Slované pak naproti tomu národ pokojný a rolnický. Nemá sice slovům těm tak se rozuměti, jako by Němci ovšem nikdy byli pokoji a orbě nechtěli, Slované pak nikdy ani války ovšem vésti neuměli; pravý jejich smysl jen v tom záleží, že Němcům prvověkým válčení, podmaňování a zbíjení sousedů i dobývání panství nad nimi bylo jako cílem a pravidlem života jejich, po nichžto předně toužili, k nimž jejich snahy všecky hlavně směřovaly, jelikož pokládali pokoj jen za přestání od boje a hospodářství polní jen za věc čelední; kdežto zatím u Slovanů považována válka za stav mimořádný, za zrušení pokoje, a činnost národní vůbec obrácena byla k veškerému těžení rolnickému. Vylíčivše my již větší částku oněch pohrom, které neunavnou bojovností německou uvaleny byly někdy jak na římanskou říši, tak i na slovanské národy, máme-li na základnou sadu tuto ještě zvláštní důkazy klásti?^[4]

Panování a kořist byly tedy vlastní cíl válečné podnikavosti prvověkých Němců. Ale kde panství, tam jest i poddanost neb poroba, jelikož jedno nemůže býti bez druhého, jedno druhým se podmiňuje. Kdo v boji zvítězil, stal se pánem tomu, koho přemohl; jestliže moha, nezabil ho, zdálo se mu, jako by napotom vždy ještě plné měl právo nad životem podrobence svého; tento pak musel jemu po vůli býti, jeho zákony přijímali, jemu sloužiti, robotovati a daně platiti, on i potomci jeho. Práva člověckého — jehožto heslo jest „Čeho sobě nechceš, jinému nečiň“ — nebylo více v ouvazku takovém, pouhým a hrubým násilím uvedeném, ale z jedné strany jen nadpraví neboli výsada (Vorrecht), z druhé kroměpraví (Rechtlosigkeit). A dědičné podávaní toho ouvazku z obou stran, od otce k synu, od děda ke vnuku, zakládalo rozdíl stavů dědičný a plemenný neboli kastový, jakovýž se spatřuje ve všech zemích, kdekoli plémě podmanitelů usadilo se mezi podmaněnými. Hrdý vítěz, čím surovějších býval mravů, tím urputněji popíral poddaným svým práva lidskosti a také tím snažněji pečoval o to, aby plémě jeho dělilo se vždy od plemene porobenců, aniž pak domnělá jeho vyšší ušlechtilost prznila se jakýmkoli s nimi dotýkáním a míšením.

Že tyto z přirozeného běhu vášní lidských plynoucí poměry panovaly u starých Němců skutečně, a to v plné míře a přísnosti své, nedá se ani zapírati ani pochybovati; všecky zajisté původní prameny dějin jejich hlásají a potvrzují to na každém místě, při každé příležitosti: ačkoli větší část novějších spisovatelů jejich, nelibujíce sobě v takovémto předků svých obrazu, mají obyčej zakrývati a zastírati jej všelijak a namístě jeho pokládati jakýsi způsob patriarchálnosti za prvotinný Němectva stav.^[5] Celý však ten národ dělil se od nepaměti vždy na pány a parobky vůbec, čili dle nejnovějšího mluvení způsobu na pouhé šlechtice a poddané jejich; a jakož páni čili šlechtici sami mezi sebou původně na dvé se dělili, na stav totižto vyšší (šlechtice v užším smyslu, nobiles, die Edlen) a nižší (svobody, liberi, die Freien), později pak ještě i na více rozdílů, tak i poddaní jejich rozpadávali ouhrnkem ve dvojí třídu, chlapy totiž (liti neb aldii, Liten) a otroky (servi, Schalken, Sclaven). Počet těchto, kteříž vůbec povinni byli střihati vlasy své, býval vždy mnohem větší nežli dlouhovlasých šlechticů; avšak nepožívajíce vůbec práva občanského, nesměli ani na sněmy ani do boje choditi a zbraň nositi; nakládáno pak s nimi, zvláště s otroky, právě jako s hovadem neb zbožím jakýmkoli; cožkoli měli aneb vydělali, náleželo ne jim, ale pánovi; prodáváno je, zastavováno, na výměnu dáváno, dle potřeby a libosti; anobrž i když kdo zabil otroka svého, neměl za to jiné pokuty, než že stal se o jednoho parobka chudším.^[6] Los chlapů, pole pro pány vzdělávajících, byl ovšem poněkud mírnější; co nad povinný pánovi plat vydělali neb uhospodařili, s tím, ač ne mimo vůli pánovu, mohli ke svému vlastnímu dobrému nakládati, až i svobody se dokupovati; mnozí také bráváni do boje pánům ku pomoci, kdežto pak udatenstvím povýšili se tytýž na stav dobrého druha. Ale i oni, jsouce vždy v opovržení u stavů vyšších, nepožívali práva pohnati pána svého před soud; a jakkoli veliké mohly býti osobní zásluhy uvolněnců, proto příhana neušlechtilého rodu lpívala vždy na nich až do třetího neb čtvrtého pokolení. Známka zajisté rodu vážena vždy nade všecky jiné přednosti a ctnosti; jakož pak i podnes německá zdvořilost neumí člověku činiti podstatnější lahody, nežli když ho nazývá „blahorodým“ aneb i konečně „vysoce urozeným“. K záchování pak a najevě udržení takovýchto rozdílů ustanovilo již to nejstarší zákonodárství německé takřečenou viru (Wergelt) čili taxu člověčí, která značila cenu neb hodnost osobní každého člověka v jisté sumě peněz dle jeho stavu; a i později, kdyžto zvláště blahodějným vlivem křesťanství vše, co v poměrech těchto nejdrsnatějšího bylo, zpovlovna se uhladilo, přece jevily se zbytky staré takovéto péče všelijak, ano v majorátech a v takřečených „Ahnenproben“ zasahují až do našeho věku.^[7]

Obecný život prvověkých Slovanů vůbec, a tudíž i Čechů zvláště, naskytuje nám obraz docela rozdílný. Oni nebaživše po podmaňování cizích národů, držívali se snažně půdy té, která je živila ourodami svými; k jejímu vzdělávání a k bezpečnému požívaní všech plodin jejích obraceli hlavní péči svou; jsouce co do původu a rodu svého všickni Srbové, to jest příbuzenci, byli také všickni mezi sebou týchže politických práv i téže osobní svobody oučastni, aniž pak znali jiného stavů rozdílu, nežli který jevívá se všude přirozeně za rozdílem dědictví a jmění, též za rozdílnou ducha mocí, vzdělaností neb zkušeností. Pánů a tudíž ani parobků nebylo mezi nimi, jelikož i cizincům, ba i zajatým ve válkách vězňům po vypršení jisté lhůty dopřávali rádi ouplné u sebe svobody a občanského práva. Způsob obecné vlády byl patriarchální a v základu svém pouze demokratický; k řízení veřejných důležitostí voleni bývali na sněmích ode všech starost rodinných ouředníci zvláštní buď na čas, buďto do života, ba i dědičně, pode jmény rozličnými.

Uznáváme bytí potřebné, abychom s podrobnými na to důkazy neoštídali se. Hned první spisovatel řecký, který poznamenal něco roku 552 o národní Slovanů povaze, Prokop Cesarienský, praví o nich, že nemají společného panovníka, nýbrž že od starodávna po demokraticku živi jsou.^[8] Totéž potvrzuje po něm císař Mauricius (roku 582—602), pravě, že o svobodu svou velice dbají, aniž míti chtějí nad sebou panovníka; k cizincům pak nadmíru vlídni jsouce, zajaté ve válce že neodsuzují k věčné porobě jako jiní národové, ale že jim ukládají lhůtu, po kteréžto mohou dle libosti buď koupiti sobě povolení k návratu do vlasti, aneb zůstávati u nich navždy co svobodní a přátelé.^[9] Císař Lev Moudrý (roku 886—911) opakoval svědectví Mauriciovo téměř doslovně.^[10] Konečně i nejdůkladnější mezi Byzantinci znatel Slovanů císař Konstantin Porfyrogenneta (roku 946—959) svědčí, že národové slovanští nemají pánů jiných kromě starých županů.^[11] A s těmito Byzantinců svědectvími souhlasí dokonale také staří spisovatelé němečtí, kteří znali Slovany ještě za pohanské jejich doby. Widukind praví, že oni raději podnikali všecky způsoby bídy nežli ztrátu svobody a že jako Němcům jen o rozšíření jejich panství, tak Slovanům jen o zachování svobody píle byla.^[12] Dětmar Meziborský († 1018) svědčí o Luticech, že nemají nad sebou pána (ačkoli o knězích neboli o knížatech lutických často řeč bývá), ale že u nich všecky důležitosti národní rozhodují se na obecných sněmích svorností hlasů.^[13] Potvrzuje to i starý polský kronikář Bohuchval, biskup poznaňský († 1253), když dí o nejstarších Slovanech polských, že jakožto bratří od jednoho otce pocházející neměli žádného panovníka nad sebou, ale že volívali mezi sebou dvanáctero rozumnějších a zámožnějších mužů, kteří o věci obecné pečovali a jimi vládli, nikoho neutiskujíce.^[14] Také ze starých listin, a to i z cizích, dovídáme se, že svoboda u dávných Slovanů byla stav obecného lidu, nikoli pak výminka hovící jen některým osobám neb třídám.^[15]

Důkazové tito, z tolikerých stran svorně podávaní, podporují se ještě i úvahami váženými z jiných okolností a skutků. Jakož zajisté z jedné strany najevě jest, že podmaňování a výboj všude za sebou potahovaly panství a porobu, tak také pochybovati nelze, že kde výboje a podmanění od cizinců a nepřátel nebylo, tam vždy mezi oudy jednoho a téhož národu panovala přirozená rovnost a tudíž obecná osobní svoboda. Stav takovýto vídati jest od věků u každého národu, kterého nedotekl se ještě meč cizí, netoliko v Asii a Evropě staroznámé, ale i mezi samými divochy teprv od časů Kolumbových světu objevenými. Ba i když který národ, podlehnuv někdy cizincům v boji nešťastném, po chvíli vypudil vlastní snahou opět násilníky ze sídel svých, následovávala z toho vždy obecná všech potomků jeho svoboda i rovnost politická. Máme toho ještě i za našeho věku příklad u Srbů zadunajských a Černohorců, u kterýchž nadarmo bylo by hledati politické stavů rozdíly; a již jsme toho i nahoře dotkli, že co nedávno u Srbů, to před více než tisíciletím opětovalo se také u jiných větví velikého kmene slovanského, ba dle svědectví starožitné písně o Záboji a Slavoji také u samých prvověkých Čechů. Není tedy divu, že v nejstarších pramenech slovanské historie a literatury nic se nejeví, co by se dalo vykládati na stálé a dědičné panování jedné třídy obyvatelstva nade druhou, a že tudíž svoboda osobní všeobecná i rovnost všech občanů před zákonem byly základní známky staroslovanského života politického.

Že však stav tento záhy měniti se počal, za vlivem i vniterných příčin i okolností vnějších, o tom také pochybovati nelze. Jest to pohříchu přirozený popud u člověka, že druh nade druha rád se vypíná, že snaží se netoliko předčiti, zámožnějším a okázalejším nad jiné býti, ale také vůlí svou jiné říditi, nad nimi moc a panství provozovati. Takéť svoboda, příbuzna jsouc nevázanosti, nevždy hodila se tam, kde potřebí bylo rychlého spojení, snadného pohybování a sjednoceného působení veškeré národní síly. A jistě již proto stalo se, že knížata naši, Přemyslovci v Čechách, Mojmírovci na Moravě, majíce odolávati outokům nepřátelským, usilovali především vymeziti sami doma starou tu nevázanost, sestřediti v rukou svých národní sílu a do celku jejího uvésti článkovitost. tudíž vládu jedněch nade druhými, a že v díle takovém hojnou nalézali podporu od těch, kteří měli býti nástrojové toho panství, to jest od budoucích šlechticů. K tomu nabízel a vedl je také příklad Němců, zvláště od té doby, co svým pokřesťaněním dali se v hojnější a užší s nimi obcování. Ano že již i dříve ti, kteří bažili po panství v národu našem, pokoušeli se, ač ještě nadarmo, uvoditi do země zákony a obyčeje německé, toho nám hned ta nejstarší památka literatury slovanské, píseň o Libušině soudu, dává znamenitý a památný příklad na Chrudoši, synu Klenovu, jenž nechtěje slovanské rovnoměrné dílnosti, nastupoval na staroněmecké prvorozenců právo dědické již za Libušina věku.^[16] Takž červená nit ta vlivu německého, počavši již u samé takořka kolébky národu českého, rozkládá se v tisíciletém pásmě vzrůstu jeho čím dále, tím vždy šíře až po dnešní den.

Původní prameny veškeré moci veřejné jak u Slovanů vůbec, tak i u Čechů zvláště byly náboženství a otcovství. Na prvním zakládal se řád kněží a popů neb žreců, na druhém řád starost neboli vládyk rodinných. Nelze souditi jináče, než že každý kněz byl spolu starostou rodiny své, avšak ne každý starosta spolu také knězem; pročež že kneží hned od původu svého měli přednost jakousi před starostami. Ze shromáždění pak čili sněmu kněží a starost a ze společného jejich svolení plynula potom veškera veřejná ustanovení vůbec.

O řádu starost čili vládyk rodinných a spolu také o celém způsobu i poměru rodiny čili čeledi slovanské v prvověkosti pronáší se nejstarší pramen slovanské písemnosti, totiž píseň o Libušině soudu, v tato slova:

„Vsjak ot svej čelědi vojevodi:
mužie pášú, ženy rúby strojá:
i umre-li glava čelědina,
děti vsě tu zbožiem v jedno vládú,
vládyku si z roda vyberúce,
ký plzně-dlě v sněmy slavny chodí,
chodí s kmetmi, s lěchy, vládykami.“^[17]

Hlava tedy a správce každé rodiny neboli čeledi jest otec a po smrti jeho, pokud jeho potomci v nedílnosti zůstávají, zespolka od nich volený vládyka neboli starosta, kterýž pak sám zastupuje na sněmích celou rodinu svou. Ostatní mužští v rodině obírají se polním, ženské pak domácím hospodářstvím. Čelední tento řád udržel se ve starém způsobu svém u Čechů až do 15. století,^[18] u jiných pak Slovanů panuje až podnes a popisuje se tam v tato slova: „Starosta domácí spravuje a řídí dům i vládne celým jeho jměním; nařizuje mužským i chase, kam kdo jíti a co činiti má; umluviv se s domácími, prodává, co na prodej jest, a kupuje, čeho třeba; pokladnice domovní jest v jeho rukou a on pečuje o zaplacení daní veřejných; společné modlitby on i počíná i končí; když hosté vstoupí do domu, on sám je vítá a častuje. Starosta nebývá vždy ten, kdo věkem jest nejstarší; když otec zestárne, odevzdá důstojenství starosty nejrozumnějšímu synu, neb bratru neb synovci, třebas tento věkem byl nejmladší; přihodí-li pak se, že který starosta nedobře domem vládne, domácí volí sobě jiného na jeho místo.“^[19] Není pochyby, že usazování nového starosty v každém rodu za starodávna vykonávalo se obřady zvláštními, jmenovitě slavným nastolením čili posazením na stolici starostovu a sliby přitom obapolnými.^[20]

Všickni starostové byli zemané, to jest majitelé dědin neboli statků pozemských svobodných. A poněvadž dědiny všecky byly dílné i prodajné, samo sebou se rozumí, že nevšickni zemane mohli stejnou hojností dědin honosili se, ale že rodové zemanští vynikali bohatstvím jedni nad druhé. Takoví pak rodové, kteří vládli velikým počtem statků pozemských, a to dědičně aspoň skrze několikero pokolení, nazýváni jsou lechové, bezpochyby od léch, to jest rolí vůbec, od nichž i pozdější šlechta i šlechtici mají dosavadní jméno své.^[21] Rozdíl tento lechů a vládyk čili zemanů vyšších a nižších, vyskytující se přirozeně také u jiných kmenů slovanských,^[22] byl rozdíl jen stupňový, ne kmenový, aniž potahoval za sebou jaká zvláštní politická práva. Takéť i v rodinách leských, pokud která byla živa v nedílnosti, voleni bývali starostové celého domu neboli rodu.

Důležitější nežli mezi lechy a vládykami byl rozdíl mezi kněžími a starostami vůbec. Jméno kněz u starých Slovanů značí původně takového lecha neb starostu, který zastával spolu také ouřad náboženský. Náboženství jako všude, tak i ve starém Slovanstvu zakládalo se na dědičném podání jisté soustavy naučné, bohovědecké; a pokud písmo nezobecnělo v národu, domýšleti se jest, že naučné takovéto podávání chováno bylo tím pečlivěji co tajemství několika výtečných rodin, čím větší moc a vliv pojišťovalo jim na poradách národních vůbec; pročež také pochybovati nelze, že slovo kněz souvisí u Slovanů se slovem kniha původně a kořenně.^[23] A že ouřad kněžský byl také u starých Čechů skutečně obmezen na některé rody a osoby přední v národu, toho máme dosti patrný příklad ve starožitné písni o Čestmíru, ve kteréžto pálení oběti bohům svěřeno jedinému Vojmírovi, přednímu lechu českému, jenž tam i výslovně „sluhou bohů“ se nazývá.^[24]

Tyto známky o starostách, o leších a kněžích předeslati bylo potřebí, aby mohl původní charakter nejvyšší vlády mocnárské neboli panovnické u starých Čechů hned ve pravém světle zračiti se. Ten zajisté, kdo nad Čechami vůbec panoval, považován za starostu celého národu;^[25] a měl-li spolu na sobě důstojenství kněze, bývala moc jeho tím větší a světější. Jakožto starosta spravoval všecky obecné a veřejné důležitosti národu svého touž právomocností, kterou provozoval každý vládyka v rodu svém; vláda jeho, svolená od národu, považována v tom ohledu za skutek pouhé lidské umluvitosti. Co kněz ale jevil se národu svému ve světle vyšším a náboženském, jakožto potomek rodiny, která byvši oddávna zasvěcena do tajemství věcí nábožných, znala „zákony věkožizných bohů“ nad jiné výtečněji, i uměla vyzkoumati vůli jejich ve všech událostech vážnějších. Oboje důstojenství, starostské i kněžské, bývalo sice v osobě mocnářově obyčejně, avšak přece ne vždycky spojeno; a snadno jest se domysliti, že tam, kde se různilo, kněz nejvyšší požíval ač ne větší hmotné moci, ale však větší vážnosti v lidu nežli světský spolunáčelník jeho.^[26]

Tento přirozený výklad o původní povaze nejvyšší moci a vlády u starých Slovanů souhlasí dobře s tím, co nám z nejstaršího podání povědomo jest. Po smrti Krokově povolána byla Libuše, dcera nejmladší, ale duchem nejvýtečnější, ke vládě, jak to starostské právo v sobě neslo a jak toho i u jiných kmenů příkladové se vyskytují.^[27] Co kněžna i soudkyně „po zákonu“ jevila se s nábožným obřadem národu na sněm shromážděnému, oděna totiž ve běloskvoucí řízu a obstoupena dvěma děvicemi věhlasnými, z nichž jedna držela v rukou desky pravdodatné, druhá meč křivdu kárající, majíce před sebou v osudí svatém plamen „pravdozvěstný“ a „svatocúdnou“ vodu. Aniž pak Libuše sama soudila dále, nežli že jako kněžna poučila národ, co bylo v rozepři takové „zákonem věkožizných bohů“, pozůstavivši sněmu na vůli, má-li při starém zákonu se zůstati, aneb nové právo nalezeno býti.^[28] Také podle Kosmasova podání původ moci nejvyšší a oustředné v Čechách má se hledati v ouřadu sudství, a nikoli ve válečném vojevodství. Libušin zajisté otec Krok proto prý moci oné dosáhl, že byl nejmoudřejší a všem spravedlivý soudce;^[29] a o Přemyslovi nic téměř se nepraví, než že s Libuší, svou chotí, společně vymyslil a ustanovil ta práva, kterými národ celý potomně se řídil. Podle přirozeného lidských věcí běhu nelze sice ani pochybovati, že jako vítězoslavný Sámo, tak i Krok a Přemysl a všickni potomci jejich museli vésti mnohonásobné války, a že proto provozovali nejen ouřad národního starostství, ale často i skutečné panství nad národem: avšak skutkové jejich váleční a panovničí nevryli se do paměti národu, který obyčej měl považovati vládce své jen co starosty. Také i to sluší na váhu bráti, že u souvěkých letopisců německých někdejší knížata slovanští, jmenovitě též lutičtí a čeští, nepředstavují se nikdež jako pánové svého národu a země, ale vždy jen jako přední muži v národu, jako první mezi hojnými knížaty, mezi něž země rozdělena byla;^[30] důkazem to, že letopiscům oněm ponětí o panovnickém plnomocenství, jakovéž Karolingové v Němcích, Francii a Itálii, anobrž i králové dánští a bulharští provozovali, zdálo se býti nepřiměřeným pro slovanské poměry a země. První známý kníže český, který ze starožitné koleje této ne bez násilí se vyšinuv, učinil se svému národu skutečným panovníkem, byl bojovný Boleslav I.; a známotě, jaké proto nabyl u potomků pověsti.

Celé Čechy, pokud historické paměti stačí, vždy spojeny byly dohromady v jeden politický celek; aniž doba jaká v dějinách českých známa jest, kde by spatřiti bylo uvnitř země této více států od sebe neodvisných.^[31] Cokoli proti tomu o luckém knížeti Vlastislavovi se namítá, dá se s dobrým důvodem a přirozeně vykládati na staroslovanský obyčej knížecích oudělů. Staří zajisté Slované za prostotou mravů a rozumu svého považovali všecko, cokoli kde otec po dědu držel, u potomků jejich za dědičné a tudíž i za dílné. Pročež i tím více potřebí se býti zdálo rozděliti také nejvyšší vládu v zemi mezi syny posledního vládce, čím spravedlivější uznávána všech dědiců rovnodílnost a čím méně prostředků bylo pohotově vyhověti jí, leda rozdělením knížectví samého.^[32] Aby pak tím jednota politická národu celého neutrpěla, ustanoven býval jeden jakoby starosta nade knížaty, jejž pak nazývali velikým knížetem a v jehož rukou měla spočívati nejvyšší moc a vláda nad celou zemí a celým národem vůbec. Důstojenství toto velikoknížecí nedostávalo se vlastně ani prvorozenému ani nejstaršímu mezi knížaty, alebrž dle starostského práva tomu, který zdál se býti k němu nejzpůsobilejším; a bylo vázáno spolu ke stolici knížecí, to jest ke stolci neb trůnu ze skály vytesanému a postavenému ve hlavním celého národu hradě neb městě na veřejném místě pod šírým nebem. Komu tedy z knížat dostala se v díl stolice knížecí a s ní hlavní hrad neb město, ten byl a slul velikým knížetem, toho měli poslušni býti nejen celý národ, ale i jiní knížata všickni. V Čechách stolice ta chována v nejstarší době na Vyšehradě, později od 10. století v Praze.^[33] První nastolení čili usazení na ní konávalo se zvláštním obřadem slavným, jehožto však forem můžeme jen dle známého příkladu starých knížat korutanských dovtipovati se.^[34] I poněvadž povaha lidská to v sobě nese, že téměř každý Přemyslovec pokládal sebe sám pokaždé nejzpůsobilejšího býti ke vládě a za dary a sliby nalézal vždy hotových přívrženců dosti, samo sebou najevě jest, kolik různic a rozbrojů při každém rozhojnění rodu knížecího povstávati muselo, pokud neurčité ono právo starostské nebylo zrušeno vynešeným od Břetislava I. zákonem posloupnosti na stáří.

K nejvyšší správě zemských důležitostí jak politických, tak i soudních přidán býval knížeti ku pomoci sbor dvanácti mužů, jenž sluli kmetové zemští. K ouřadu tomu voleni bývali na sněmu nejčelnější lechové a zemané doživotně, aniž mohli z něho ssazeni býti. Však o působení jejich v nejstarší době velice málo nám známo.^[35] Aniž také, pro tentýž nedostatek, máme co vzkazovati o dalším oustrojí dvoru knížecího v době té.

Majíce pak nyní již uvažovati národ sám v sobě a s ohledem na rozdílné v něm třídy obyvatelstva, musíme opět navrátili se k tomu, co jsme již nahoře napověděli o dvojím řádu zemanů, vyšších totižto a bohatších čili lechů a nižších i chudších čili vládyk neb starost obecných. K rozeznání jejich můžeme, aspoň dle analogie věků pozdějších, užívati té hlavní známky, že vládykové neb starostové obecní jen tolik polí mívali, kolik s čeledí svou a chasou domácí sami vzdělávati postačili; lechové pak naproti tomu vládli tak hojnými statky, že pro řádné z nich těžení museli najímati sobě větší neb menší počet lidí robotných a služebných i ouředníky rozličné. Neníť nemožné, že převaha jmění u některých lechů pocházela hned již od prvního s arciotcem Čechem v zemi se uvázaní, při vší dílnosti přece skrze mnohá století v dědictví se udržujíc;^[36] a pravdě se podobá, že i hojní potomkové knížat oudělných bývali k nim vůbec počítáni: avšak lechové, nejsouce ani plemenem ani počtem obmezeni, otvírali vždy řady své i pozdějším zásluhám a výtečnostem.^[37] U souvěkých cizozemců sluli obyčejně buďto reguli, buď duces, primores neb optimates;^[38] počet pak jejich v zemi, aspoň před panováním Boleslava I., musel býti velmi hojný, ano najevě jest, že oněch čtrnáctero lechů českých, kteří 1. Jan. 845 v Řezně pokřestiti se dali, byla jen menší a snad skutečně malá jejich částka; po věku však Boleslavově činí se již jen o rodu Vršovu, Slavníkovu, Muňovu a Těptovu výslovná zmínka.^[39] Byliť tedy lechové vůbec, jakož viděti, předchůdcové potomního vyššího šlechtictva čili stavu panského v Čechách; a není pochyby, že nádhera i okázalost, která značila stav ten u nás skrze tolikerá století, zvláště co do hojného a skvostného komonstva, zasahovala již i do prvověké doby.

Druhá i na počet nejhojnější třída obyvatelstva českého byli již často řečení prostí zemané neboli dědiníci. Oni sami činili a stanovili tak říkaje celý národ český; v nich zajisté záležely vlastně původní jádro i hlavní jeho síla od nejstarší doby až do 14. století; stav jejich byl stav řádný a obyčejný čili pravidlo a zákon v obecném životě, takže i co nadeň se vznášelo i co pod ním zůstávalo, mohlo takořka mezi výminky odmíšeno býti. O nich to zvláště platí, co jsme nahoře při řádu starost neboli vládyk rodinných pronesli o celém způsobu a poměru rodiny čili čeledi české v prvověkosti; jehož tedy zde opětovati více nebudeme. Staročeský zeman usazoval se obyčejně uprostřed polí svých, nastaviv sobě i čeledi své domů a chalup s potřebu; a když i ty nepostačily potomkům jeho, přistaveno jiných domů více, takže povstávaly z toho všude malé vísky, označené jménem prvního zakladatele a záležející takořka z jedné čeledi;^[40] několik pak takových vesnic dohromady činilo v politickém ohledu zvláštní obec, pode jménem oujezdu neboli honitvy, o kterýchž později širší řeč bude. Této však zpočátku nejčetnější obyvatelstva třídy ubývalo každým stoletím vždy více na počet: z ní utvořila se později nižší česká šlechta; dědiníci pak čili svobodníci donedávna v Čechách zůstalí byli poslední, avšak bezpostředný po nich zbytek.^[41]

O stavu bezzemků čili těch lidí. kteří neměvše vlastních dědin, museli živiti se nájmem, službou aneb řemeslem, nedostává se nám podavků souvěkých z doby této, takže o nich téměř jen z důmyslu mluviti můžeme. Že otroctví aneb tělesná poroba v prvotném Slovanstvu byly věci neznámé, to najevě jest z uvedených nahoře svědectví a důvodů; národ, který dle vyznání císařů Mauricia i Lva Moudrého v obyčeji měl i zajatým ve válce nepřátelům propůjčovati svobody, neznal ještě žádné otrocké lidstva třídy v lůně svém. Naproti tomu samo sebou se rozumí, že kdekoli byli lechové čili statkáři tak zámožní, že postačiti nemohli ke vzdělání všech polí svých s pouhou čeledí domácí, tam byli také lidé, kteří pole ta buďto k ruce majetníků za mzdu vzdělávali, aneb je od nich za ouroky k užitku vlastnímu najímali; a byl-li kde počet takovýchto námezdníků a ouročníků valnější, tam že zapotřebí bylo i lidí ke správě jejich, k dohledu a ku posluze, též i řemeslníků všelijakých. Pročež nelze pochybovati, že i v prvověké době národu našeho již pode jmény družina, čeleď, kmeti, chlapi atp. nacházela se dosti hojná třída lidu služebného sice, avšak přitom nikoli porobného, nýbrž osobní svobody požívajícího. Teprv později, když nelidské Němců se slovanskými zajatými nakládání, jehožto způsob z posavadního u nich ponětí otroctví („die Sklaverei“) se vyjevuje, vábilo Čechy k odměnnému neb podobnému sobě počínání, zjevují se i ve vlasti naší stopy a šlépěje, ačkoli jen řídké a vždy opět míjející, tělesné poroby čili nevolnictví; jakož to v následné době dějin našich dolíčeno bude místněji.

O hrazených městách u Čechů a Moravanů již v 9. století častá řeč jest:^[42] a protož není pochyby, že jako v Moravě,^[43] tak i v Čechách zavedena byla již tehdáž staroslovanská oustava hradní neboli župní. Následovně celá země rozdělena byla na kraje, stolice a popravy neboli takřečené župy; a nad každou župou postaven byl župan (comes, praefectus) co nejvyšší ouředník, s jinými vedle něho ouředníky. V každé župě stál hrad, ve smyslu a způsobu staroslovanském; to jest město prostranné, pevnými hradbami ze všech stran ochráněné. I bylotě původně kolik žup, tolik hradů, a kolik hradů, tolik žup v zemi, takže i hrad i župa jedním a tímže jménem označeny byly; a můžeme domýšleti se, že již i v této nejstarší době kromě Prahy a Vyšehradu také Bílina, Žatec, Plzeň, Bechyně, Hradec (Králové), Kouřím v Čechách a v Moravě Velehrad, Olomouc, Brno, Nitra ajv. byly takováto hlavní v župách sídla. Počet a jména všech nedají se již arci určiti: neb ačkoli souvěká cizí zpráva udává jich sice v celých Čechách patnácte, v Moravě jedenácte,^[44] to však ovšem zdá se býti příliš málo, jelikož v následující hned době můžeme jich počítati v samých toliko Čechách více než čtyřicet. Oučel, pro který hradové staveni bývali, jest sám sebou nasnadě: měliť co pevná i nedobytná místa v čas válek a vpádů nepřátelských sloužiti těmto na odpor a domácím za ochranné outočiště. Když nepřátelé vtrhli do země, mužové branní všickni táhli jim vstříc, uchránivše dříve starce, ženy a děti ve hradech i s nábytkem; ztraceno-li pole, mohli sami také ze hradů ještě se brániti a v nich se zotavovati. Časté zmínky o spálení hradeb skrze nepřátely dávají návěští, že ony záležely nejvíce ze srubů dřevěných s náspy a ze příkopů okolo nich, tu přírodných, tam strojných. Potřeba vody pro tak veliký dav lidu nedovolila staviti je na vrchy hor, alebrž více po rovinách, nablízku řek. Ve hradech bývali chrámové pro modly a pro poklady národní, též soudové a ouřadové obecní vůbec. Že župané, jestli ne všickni, aspoň větším dílem byli rodilí lechové, o tom nelze pochybovati; méně snadno však bylo by rozhodnouti, zdali usazování jejich na ouřad záviselo upříměji od vůle celého národu, čili jen ode knížete a kmetů jeho samých. Podobá se, že stálí obyvatelé hradů byli již tehdáž samí bezzemci, služebníci totiž neb řemeslníci knížecí a obchodníci, jako v pozdější době. O stavu však obyvatelstva městského ve smyslu novějším nemůže tuto ještě ani řeči býti.

Kromě hradů těchto župních čili zemských byli však již v této době ještě jiní hradové soukromí a menší čili hradcové, sloužící ne celému národu, ale jen osobám některým a rodům knížecím neb leským, kupříkladu Levý Hradec, Budeč, Libušín, Tetín, Zbečno atd. Staveno je také nejraději na ostrohy neb výsadky zemské, otočené z tří stran buďto srázy a doly, buď vodami a souvisící na straně čtvrté s rovinou, ze kteréž vybíhají. Jen na této čtvrté straně bylo potřebí srubů a příkopů umělejších a nákladnějších k ochraně hradu; obyčejně hluboký průkop dělil ostatní krajinu od výsadku a hradu a zdvihací most hovíval pak sám jediný opětnému jejich spojení, dle potřeby však a vůle pánovy.

O všech důležitostech národních a veřejných pojednávalo se na sněmích, čili jak za starodávna sluli, na vících obecných; tam společným usnešením se národu vynášeni zákonové a soudové i dála se nařízení k obecné správě potřebná. Není pochyby, že již v nejstarší době kromě vící zemských, ku kterýmž národ ze všech krajů svoláván, v obyčeji bývaly také více krajské čili župní, kdežto jen krajané krajů jednotlivých se scházeli; za to ručí také starý smysl slova více, znamenavší netoliko sněm sám v sobě, ale i místo, kde se sněmovalo, to jest náměstí neboli trh městský.^[45] Způsob starého sněmu zemského líčí se výborně v nejstarší památce literatury české, v písni o Libušině soudu. Panující kníže svolával jej, vypraviv posly ke všem kmetům, lechům i vládykám zemským; on také řídil celé sněmování, stavil otázky k rozhodnutí všeobecnému, vynášel první o nich zdání své a kázal sbírati hlasy, jakmile svobodné národu rokování dospělo k nějakému cíli. Věk tehdejší nevěděl ještě nic o representací aneb o přenášení hlasu osoby jedné na druhou; každý zeman, kdo mohl a chtěl, přicházel osobně na sněm, takže často počet sněmovníků vzrostal až na tisíce; hlasováno také, zvláště v důležitějších věcech, ne hromadně, ale osobně, vkládáním známky hlasové do nádobí čili osudí zvláštního, kteréž roznášeli knížecí služebníci mezi sněmovníky.^[46] Jednohlasnosti u Čechu nebylo potřebí, ale jen většiny hlasů, čímž se způsob sněmů českých dělil od lutických, kdežto jednohlasí potřebné někdy také násilím ve skutek se uvozovalo.^[47]

Avšak jako každé veřejné jednání u všech národů slovanských i neslovanských ve starožitnosti vůbec, tak i sněmování u starých Čechů zvláště vázáno i podrobeno bylo pod jisté obyčeje a obřady nábožné. Národové všickni, uznávajíce v dobách rozhodných nedostatečnost rozumu a předvědu lidského, cítívali potřebu utíkati se k božství o nepostředné vyjevení jeho vůle, rady a pomoci. Takž i na sněmích zemských panující kníže co nejvyšší kněz národu svého dotazoval se vůle božské způsoby a prostředky posvátnými.

Náboženství starých národů bývá spolu jejich národní filosofie, obsahujíc a vykládajíc naučnou soustavu předních myslitelů národních o původu světa, o silách přírodou hýbajících a o poměru jak osob ke všemu míru, tak i života k věčnosti. Soustava taková, podávána jsouc od věku k věku, neudržuje se nikde dlouho v původní ukončené formě své, ale důmyslem pozdějších zpytatelů a vykladatelů šířívá i měnívá se pokaždé, tu zřejměji, tam ukrytěji, zároveň se vzděláním a smýšlením národu vůbec; ano často svéhlavým některých myslitelů od obecné stezky uchýlením béře se příležitost i k roztržkám a sektám. Tato pak soustav nábožných proměnlivost činí každé o nich zkoumání zajímavějším sice, ale i tím nesnadnějším, čím kde méně zbývá potřebných k němu pramenů písemných.

O náboženství starých Slovanů psáno sice již dosti knih a pojednání;^[48] ale světla i jistoty ještě vždy velice málo zjednáno jest. Pramenů o něm původních nedostává se nám ovšem; co staří spisovatelé křesťanští, buď domácí, buď cizí, z původního podání čerpali a nám pozůstavili, jest i nehojné, i často neurčité a nesvětlé; a zbytky obyčejů a pověr pohanských v pozdějším životě národů slovanských, pověsti a písně obsahu bájeslovného, sochy, obrazy a jména bůžků i modl, též i jiná jména vzatá z posvátných obřadů i potřeb atd. nejsou ještě ani sebrána dostatečně, ani vyzkoumána i oznámena. Proto zvláště starší pokusové v bájesloví slovanském, nebyvše obyčejně nic než pouhé nahromadění jmen domnělých bohů, bohyň a bůžků, často chybně čtených a dle nekritické etymologie vykládaných, nehodí se k ničemu. V novějším pak věku stal se sice tím pokrok znamenitý, že mezi bájeslovím staroslovanským a staroindickým co do podstaty jejich nejen ouzké příbuzenství, ale i původní skutečná srodnost uznány a nade všecku pochybnost vyvýšeny jsou;^[49] takže klíč ku porozumění bájem slovanským musí napotom ve staré Indii hledati se. Ale odkrytím takovýmto nesnáze při zkoumání spíše přimnoženy nežli umenšeny, protože i v Indii domněnky o náboženství v postupu věků na všelikých místech všelijak se měnily, a mimoto také zapírati se nedá mnohonásobný vliv jiných indoevropských národů na Slovany, jakož i těchto na ony. Konečně zdali a které zvláštnosti od jiných kmenů slovanských rozdílné mělo do sebe náboženství pohanských Čechů, nelze ovšem rozhodnouti. Pročež nemohouce na ten čas naprosto nic dostatečného pronésti o věci této, musíme spokojiti se slabým nastíněním několika základních čárek, pokud aspoň stačí naše vědomost, a odložiti důkladnější její vyjasnění k budoucnosti.

Jako v Indii, tak i ve starém Slovanstvu věřeno původně v jednoho boha jakožto ducha lidskou myslí nepostižitelného, stvořitele a zachovatele světa, působce světla i blesku; též jakožto sílu životní, pronikající celý světa obor, avšak od něho rozdílnou, všudypřítomnou, a přece nikde do smyslů lidských nepadající.^[50] Ale při dalším výkladu, kterak mocnost tato nejvyšší a jediná, zjevujíc se v přírodě, vyvíjela ze sebe rozličné tvárnosti čili ukazovala rozličné stránky působení a poměru svého k lidem, jsouc Bělbohem i Černobohem, Tříhlavem,^[51] Perunem, Svarohem, Živou, Svatovítem,^[52] Radihostem^[53] atd., vměšovaly se záhy člověkotvárné představy, takže konečně stanovením poměrů pohlavních a rodních mezi bohy, bohyněmi a bůžky smyšlen celý rodoslovný kmen o nich^[54] a připisováno jim čím dále tím více způsobů a vášní lidských. Tím nabyla mythologie slovanská opodál nějakého podobenství s římskou, takže nejstarší slovník český mohl^[55] ji na způsob následující vykládati: Bělboh, dí, jest idolum Baal; Děvana, Letničina i Perúnova dci, Diana, Latonae et Jovis filia; Chlipa, Salacia, dea paganorum quasi maritima; Jeseň, Isis; Lada, Cytherea, Venus; Morana, Hecate; Perun, Jupiter; Porvata, Proserpina; Prije, Aphrodite; Radihost, vnuk Krtóv, Mercurius; Sitivrat, Saturnus; Stračec, Sitivratóv syn, Picus, Saturni filius; Stvor, Osiris; Svoba, Feronia, dea paganorum; Třihlav, triceps, qui habet capita tria capreae; Veles, Pan; Živa, Ceres, dea frumenti. Menší bůžkové čili diasi (genii) a běsi (daemones), též vily a rusalky,^[56] připomínají se tamtéž zejména skřety (penates), šetky (genii), lichoplesy (sirenae), polúdnice (dryades), lútice neb lítice (furiae, Eumenides), sani (typhones), morúsi neb vlkodlaci (incubi) ajv. Z výkladu toho domysliti se jest aspoň dle podobenství, co asi staří Slované pod onými jmény sobě představovali; do samé svatyně starého náboženství ona ještě nevedou, aniž pak určitá bájeslovní soustava dá se zakládati na nich.

Čím někdy Arkona i Radhošť u severních Slovanů, tím bezpochyby u Čechů byl „svatý“ Vyšehrad^[57] — hlavním totižto sídlem náboženským v zemi, s předními chrámy, obrazy a kněžími modlářskými. Hlavní chrámové u Slovanů, z dříví ozdobně staveni jsouce, dělívali se ve dvé, ve vnějšek čili předsíní a ve vnitřek čili svatyni. V předsíní po dřevěných stěnách vídati bylo řezby umělé; svatyně spočívala na sloupoví, obestřena byvši oponami. V samém středu jejím stávala hlavní modla, buďto dřevěná i kolosální, buď z kovu litá i tudíž neveliká, na zvláštním podstavku; jiné, menší modly rozestaveny bývaly po straně. Kromě nářadí potřebného, to jen ke třebám čili obětem sloužícího, nacházívaly se ve chrámích i posvátné korouhve, i kořisti a zbroje od nepřátel dobyté a bohům obětované. Do svatyně vkráčeti nesměli než sami toliko kněží neboli popi; a i ti tajívali dech, pokud se nacházeli nablízku boha svého, aby dýcháním lidským nebyl poskvrněn vzduch okolo něho, V předsíní staveno na odiv, cokoli národ měl drahého a vzácného; neboť celý národ musel po všech krajinách jisté poplatky dávati ke hlavnímu chrámu. Kromě tohoto však bývali také chrámové zvláštní v každém hradu čili ve hlavním sídle každého kraje, o kteréžto krajané toliko sami vedli péči. Stavíváni uprostřed hradů na náměstích čili vících, ostínění stromy posvátnými; někdy také v hájích zvláštních ke hradům příležících a s nimi spojených.^[58]

Avšak modlářství bylo ne k samým toliko chrámům vázáno: ana celá země plna byla takových hor, skal, pramenů, řek, lesů i stromů, které pokládány za světější nad jiné, jelikož zasvěcené bezprostřednou přítomností božskou; také oheň vůbec jmín za svatý. Na takováto místa chodívával starý nábožný Čech, zvláště v soumraky, nose bohům v oběť krmě, v čelo se bije a hlásaje k nim slova pobožná. Též v domě svém každá rodina mívala modly zvláštní, jimžto skládal, kdokoli přicházel, první, kdo odcházel, poslední svou poklonu. Mezi zvířaty pak koni a krahujci považováni za posvátné a bohům nad jiné příjemnější.^[59]

Dolíčili jsme již nahoře ve výkladu o kněžích a starostách, jaký původ mělo kněžství u starých Slovanů vůbec. Poněvadž ale služby modlářské byly mnohonásobné a nevždy snadné ani příjemné, jest se domysliti dle přirozeného lidských věcí běhu, že kněží, jakmile z nich knížata se stali, povolávali k vykonávaní služeb všelikých osoby jiné, na něž uvalovali, cokoli v modloslužbách obtížného bylo, kupříkladu konání krvavých žrtev neboli třeb, to jest obětí, ostříhaní a čištění, snad i stavení a ozdobování chrámů, řezání neb lití modl atd. Povstávaly tímto způsobem zvláštní sbory, ne již kněží v původním smyslu, ale modloslužebných osob kněžím čili knížatům podřízených, pod jménem popi neboli žreci, k nimž náleželi snad i takřečení vlchevci a vlchvice čili čarodějníci a čarodějnice, kouzelníci, černoknižníci, hadači a navazači rozliční. Že osoby tyto, jsouce chovatelé zděděné nauky nábožné, kterážto původem svým byla i naukou světoslovnou a přírodnickou — arci dle obmezeného a pověrčivého smyslu starého věku —, znali a užívali písma zvláštního způsobu, to již nejen z domyslu plyne, ale i z výslovného svědectví starých spisovatelů dokázati se dá.^[60] Hlavní péče a snaha modlářská bylo zpytování vůle božské v důležitostech národu pochybných a předvídaní budoucnosti vůbec; tedy navazování a hádaní způsoby rozličnými. Tato pověra v kouzla i věštby zdá se že zasahovala hluboce i do pokřesťaněných Čech a v báchorkách národních zachovala se poněkud až podnes. Jest ona vždy snažení, ačkoli zabloudilé, potahovati a zavěšovati vidomý a podmíněný světa řád na nevidomý a nepodmíněný a uvolniti vědomí lidské od pout ve skutečnosti je svírajících.

Některé nábožné obyčeje pohanských Čechů udržely se v paměti až podnes. Takové jsou kupříkladu v prvních dnech jarních vynášení Morany, bohyně smrti, ze vsí a uvozování Vesny čili mladistvého života, vracujícího se do probudilé znovu přírody, pak pálení svatojanských ohňů čili sobotek v rovnodní letním — což obé v některých krajích po Čechách a Moravě ještě se zachovává; též platí o pozůstatcích rusadelních svátků a pověr v času letničném.^[61] Mezi obřady dotýkajícími se běhu života lidského vůbec znamenati sluší postřižiny čili posvátné a slavné střihání vlasů v přechodu pacholat do jinošství. Pohřeby bývaly nejraději na rozhraní cest, tu na polích, tu v lesích; mrtvoly někdy celé pohřbeny, častěji ale spáleny a popel s kostmi v popelnicích zahrabán; zbraně a nářadí oblíbené, též pokrm a nápoj přidávány do hrobu.^[62] Nad hroby slavívány trýzny, to jest oběti, tance a hry ke cti bůžků podzemních, pro zjednání od nich pokoje dušem zemřelých;^[63] pak nakopeny nad nimi mohyly čili kopce, tu větší a vyšší, tu menší a nižší, jak který zemřelý považován byl za více neb méně důležitého.

Náboženství u pohanských Čechů provozovalo moc svou také v řádech jejich popravních a vojenských. Při soudech svědčí o tom časté utíkání se k takřečenému soudu božímu, skrze „plamen pravdozvěstný“ a „svatocúdnou vodu“, jichžto co prostředků průvodních užíváno potom i v křesťanství ještě až do 14. století.^[64] Mnohé také zvláštní zákony a obyčeje soudní, které i později jen ve starých Čechách a ve Slovanstvu vůbec se nám objevují, zasahují původem svým jistě až do pohanské doby této, jakož pak nejen první nás kronikář Kosmas, ale i jeden z nejstarších spisovatelů o řádech našich soudních, Ondřej z Dubé, povodí celou soustavu zemského práva českého již z věku Libušina i Přemyslova:^[65] ale nemohouce my rozeznati, co bylo v zákonech a obyčejích oněch původního a co snad později teprv přidaného aneb změněného, musíme odložiti podrobné líčení jejich ku pozdější době. Hlavní rozdíl mezi prvověkými právy a soudy národů německých a slovanských plyne již z nepochybné té zásady, že Slované, neznavše ani plemenného ani politického rozdílu stavů, neznali u sebe ovšem také viry (Wergelt), ve všech německých právích tak důležité.^[66] Přisahání na způsob křesťanů bylo u nich neobycejno, ano téměř za bezbožné pokládáno, ačkoli sama jména roty a poroty, od nich nás došlá, za to ručí, že jakýsi zvláštní způsob slavnějšího se osvědčování a zaklínání býval přece v obyčeji.^[67] Chrámové sloužili za místa outočištná. Nejvyšší soud národní konal se, jakož jsme již nahoře vyložili, na sněmích; zvláštní ale popravy nacházely se v každém hradě čili hlavním městě župním, bezpochyby že ve spojení se chrámy a kněžstvem. Předsedali v nich cúdaři zvláštní, nálezy pak ustavovali netoliko kmeti k tomu zvolení, ale i jiní lechové a zemané, kteříkoli nahodili se k soudu.

Ačkoli Čechové staří vynikali bojovností svou nad jiné mnohé kmeny slovanské, přece všecko právo a zřízení jejich vojenské směřovalo vždy jen k obraně vlasti a k hájení sebe, nikoli k outokům na nepřátely a k vedení zbraně do ciziny, Před Boleslavem I. žádný panovník český nevytáhl vojensky, aby dobýval zemí sousedních a podmaňoval sobě národy zahraničné; nájezdy, kterékoli do té doby Čechové činili, byly podniky ne celého národu, ale jen jednotlivých rot, předsebrané pro mstu toliko a pro kořist. Také celá hradní neboli župní oustava byla sama v sobě jen obhájná. Hradové, jakož jsme již nahoře vyložili, byli místa ochranná i outočištná, kdykoli nepřátelé vpadli do země, dělány po horách a lesích náspy a záseky, jenž dobře odolávaly nedospělému ještě umění dobyvatelů tehdejších.^[68] V šírém poli bojováno i jezdecky i pěšky. K obraně užíváno štítu neboli pavézy, lebky a brnění; k outoku mlatu, meče, kopí neboli oštípu a luku neb kuše. Když kníže kázal vstáti k vojně, musel každý, kdo s braň byl, postaviti se v ní v určitou dobu na určitém místě a bojovati o své vlastní ujmě i stravě; proto také každá válka bývala ve starých Čechách náramně zhoubná, poněvadž bojovník, nemaje stravy, plenil u přítele i nepřítele. Vojevody byli župane a lechové, kteří vytáhli s hojnější družinou do boje. Korouhví posvátných, na Vyšehradě tuším chovaných, nebráno do pole než ve kruté potřebě, když národ celý měl býti povzbuzen; ale modly domácí doprovodívaly válečníky také do bitev co domnělí ochráncové. Před početím války zkoumávali kněží vůli bohů svých, přinášejíce jim hojné oběti; jim také obětováváno, cokoli v kořisti bylo nejvzácnějšího. Pokoj uzavírán podávaním sobě rukou a obapolnou výměnou hrsti trávy a několika vlasů na poutci ustřihaných.

Hlavní ale zaměstnání Čechů v pokoji bylo polní hospodářství vůbec. Mužští obírali se, jak již řečeno, orbou a chováním dobytka, ženské pak staraly se o jídla i oděvy. Polní výtěžek býval tak hojný, že obilí a dobytku, jmenovitě koní, zbývávalo také pro sousední národy, od nichž brány za ně jiné potřeby, zvláště sůl, na výměnu. Obecná řemesla i živnosti a obchody všecky byly v zemi v obyčeji; ba i ušlechtilého průmyslu nenedostávalo se dokonce.^[69] Seč byli v hornictví Čechové pohanští, nedá se arci více vyměřiti; jen to jisté jest, že bývalo pilně rýžováno neboli jílováno, ve spěži pracováno a potřebné železo také v zemi ostaráno. A poněvadž o zlatohlavu, nachu a hedvábí u severných Slovanů již za jejich pohanské doby, u Čechů aspoň již v 10. století určité zmínky se dějí,^[70] dá se zavírati, že panovavší ve všech známých dobách národu našeho přepych v šatstvu zasahoval i do nejstaršího věku tohoto; ano není pochyby, že i tehdáž obchod kupecký z dalekých zemí dotýkal se vlasti naší, jelikož on prý ve 7. století podal byl také první příčinu k veliké pod Sámem Čechů se Franky válce.

O prvověkém kroji v Čechách nic více známo není, než že oboje pohlaví málo se jím od sebe lišilo a že vůbec oblíben byl oděv řásný bez zapínadel; pročež pásu, často skvostného, byla potřeba hlavní. Široké haleny neb pláště, u ženských řízy, opouštěny času zimního za teplejší krzno. Čepce a čepičky na hlavě bývaly dosti vysoké a končité; škorně neb krbce na nohou zase nízké a volné. Spinadla, jehlice, náramky a řetízky všelikého způsobu co ozdoby a šperky drahocenné ze zlata, stříbra neb spěže často vkusně udělané vykopávají se i podnes často ve hrobích pohanskočeských.^[71]

Z toho, co již vyloženo, lze také souditi o domácím předků našich živobytí. Otec aneb starosta provozoval nad čeledí svou moc nejiným než zákonem dobrotivé přírody obmezenou. Manželství svatě zachováváno; chválena zvláště cudná věrnost a oddanost paní slovanských, jenž nechtějíce žíti po smrti manželů svých, často samy se usmrcovaly.^[72] O mnohoženství u Slovanů nelze rozhodnouti, bylo-li obyčejno a dovoleno, aneb tu i onde strpeno; dějiny české nepodávají o něm příkladu leda u jediného Sáma.^[73]

Dává se jak Slovanům vůbec, tak i starým Čechům zvláště od souvěkých spisovatelů svědectví o přičinlivosti jejich tiché a neunavné, o zvláštní úctě ke stáří, o hostinnosti až nad slušnost přepjaté, jelikož ani za zlé nepokládáno bráti u souseda, čeho kdo neměl k učastování hosta; chválí se mysl jejich otevřená, družebná i nepodhlídavá, leda proti zjevným nepřátelům; též jejich čilá jemnost a bystrost obrazotvornosti, jejich láska ke zpěvu, hudbě a tanci. Udržely se, jakoby zázrakem, až podnes některé převzácné zbytky zpěvů jejich národních a vynikají nejen ušlechtilou prostotou a jarobujnou hebkostí řeči, ale i hlubokostí citu a svěžestí fantasie, i mužností a spanilostí myšlének. Shoda jejich ouplná co do veršování bez rýmu i asonancí s básněmi jinoslovanskými jak epickými, tak i lyrickými, za našeho teprv věku objevenými, dokazuje, že takové bývalo veršování slovanské vůbec již od původu svého.

Naproti tomu počítány bývají oddávna mezi nechvalné povahy národu našeho: jeho lehká mysl, nepečlivost, nezdrželivost a nestálost, ve štěstí prostopášná bujnost, v nehodách brzká malomyslnost; a nadto pak přece urputná svéhlavost a z ní se plodící nesvornost i mstivost. Baživ po nevázanosti, kteroužto sám rád nazýval svobodou, zapomínal také Čech bohužel až příliš, že tam svobody není a býti nemůže, kdekoli nepanuje zákon mocí svatou všem občanům vůbec a neuznává se rovná váha i práv i povinností od jednoho každého zvláště. Celé pásmo dějin českých naskytuje o nemilé pravdě té tolik důkazů, že jich zde zvláště vykládati nepotřebí. Křivdu však činili národu našemu ti cizinci, kteří přičítali jemu od přírody také ukrutenství, potměšilost, ožralost a krádežnost; jsou to mravní neduhy, ježto nápodobně moru a černi mohly u nás jen dotýkáním se cizích i nákazou na čas se ujímati a neblahou moc svou provozovati.

Prohlédneme-li již celý tento prvověkosti české obraz, jakž jsme jej vykreslili neouplně sice a tytýž ne dosti určitě, ale vždy dle původních a dobrých pramenů věrně, nemůžeme neuznati v něm takového věcí stavu, který již o skutečném pokročení ve vzdělanosti svědčí a nese v sobě světlý důkaz, že pravověcí Čechové nebyli ani takoví surovci a poloudivochové, jakož o nich domnění téměř všeobecné až podnes panuje, aniž pak požívali živobytí tak idylického vůbec, jak se nejprv kronikáři Hájkovi a po něm jiným spisovatelům zdálo. Jest to téměř obecný předsudek lidský, že každý věk, kterýkoli povědom jest sobě některých pokroků ve vzdělanosti, domnívá se již býti na chlumu jejím a v tom domnění staví předky své na jejích stupních tím níže, čím vzdálenější jsou; takéť člověk rád, kam vlastně jen síla zraku jeho nepostačuje, tam pokládá si již všecko býti neurčité a tmou pokryté. Proto již nejstarší dějepisec český Kosmas, chudé světlo věku svého ne bez hrdosti přeceniv, vylíčil nám obraz prvověkosti české, který přírodě neméně nežli dějinám na odpor se staví. Jeho první Čechové jsou lid dobrosrdečný sice, ale surový a polouhovadský, neznající ještě potřeb leda zvířecích, a tudíž ani zvláštního jmění, ani zákonů, ani vlády a oustavy obecné. A podobný hlas ozývá se po něm až podnes téměř ve všech spisech historických, netoliko německých, ale i českých a jinoslovanských, ačkoli svědectví spisovatelů někdy souvěkých a naopak mluvících již každému jsou nasnadě, kdokoli je poznati chce. Novější němečtí spisovatelé zvláště měli by se pamatovati v tom, že právě jejich předkové to jsou — zejména Einhard, letopisci fuldští, Widukind Korbejský, Tietmar Meziborský, Adam Brémský, Helmold, životopisci sv. Oty Bamberského ajv. —, kteří ač nejvíce mimo vůli svou, však tím nepodezřelejší vydali svědectví o raném a outlém sice, ale utěšeném a mnohonadějném klíčení se vzdělanosti a průmyslu mezi prvověkými Slovany. Protož jen za obecné nevědství jim se pokládati musí, kdykoli v poměru ku prvověkému Němectvu hlásají o přirozené prý slovanské zhovadilosti. Na dějepisce pak slovanské doléhá povinnost tím světější, postarati se o důkladnější, než posavad byla, známost prvověkosti národu svého a hledati v ní úsilně ne chvály a chlouby národní, ale pravdy a vždy jen pravdy: aby potomkové naši, porozumějíce, čeho následovati a čeho vystříhati se mají, uměli počínati sobě čím dále tím moudřeji, prospívati v moci a slávě a upevňovati obecné blaho mezi sebou stále.

---

1. 133
2. 134
3. 135
4. 136
5. 137
6. 138
7. 139
8. 140
9. 141
10. 142
11. 143
12. 144
13. 145
14. 146
15. 147
16. 148
17. 149
18. 150
19. 151
20. 152
21. 153
22. 154
23. 155
24. 156
25. 157
26. 158
27. 159
28. 160
29. 161
30. 162
31. 163
32. 164
33. 165
34. 166
35. 167
36. 168
37. 169
38. 170
39. 171
40. 172
41. 173
42. 174
43. 175
44. 176
45. 177
46. 178
47. 179
48. 180
49. 181
50. 182
51. 183
52. 184
53. 185
54. 186
55. 187
56. 188
57. 189
58. 190
59. 191
60. 192
61. 193
62. 194
63. 195
64. 196
65. 197
66. 198
67. 199
68. 200
69. 201
70. 202
71. 203
72. 204
73. 205