Bajky Lafonténovy/Ztracený poklad

Užíváním statků vezdejších stanou nám se tyto teprva užitečnými, a zakopáme-li poklad v zemi, je to tak, jako bychom ho neměli.

Lakomec jeden trpce nahromaděné jmění hluboko zahrabal a sám jsa nuzně živ, stále klopotil se, aby k majetku svému nových peněz mohl přikládat. Jedinou radostí jeho bylo, každodenně na skvoucí se zlato pohlížet, a při pohledu tom byl blažen.

Chytrý soused vyčíhal jedenkrát lakomce, kterak poklad svůj ukrýval, i odnesl v noci na to žluťáčky, aby darmo v zemi neplesnivěly.

Jaká byla žalost našeho lakomce, když druhého dne zlatý důl svůj viděl prázný. Naříkal a vlasy s hlavy rval si, pěstí zoufale se v prsa bil. Muž jeden, který k tomu nahodil se, s útrpností ptal se, proč tak běduje?

„Ó jmění mé je pryč, ukradeno!“ lkal lakomec.

„A kde bylo uschováno?“

„Tu v zemi, kde teď prázná díra!“

„A proč pod zem zakopal jsi statek svůj, což vedem válku? Proč jsi nenechal své peníze ve příbytku svém, abys každou chvíli z nich bráti mohl?“

„Co ti napadá? Což myslíš, že zlata tak snadně nabýváme, jak je vydáváme? Nikdy jsem se ho ani netknul!“

„Ah to ovšem jiná!“ odvětil mu tazatel; „tedy polož na místo, kde dříve byly peníze, třeba kámen, ten ti právě tolik prospěje jako zahrabané dukáty.“