Bajky Lafonténovy/Zajíc a žáby

V brlohu svém zajíc leže přemýšlel, neboť o samotě rádo se rozvažuje. Byl zasmušilý, strach mu krátil život. „Ó,“ vzdychnul si, „jak nešťasten jest, komu schází zmužilost! Ani sousto nestráví v bezpečnosti, ani okamžik nemá pokoje, a každá radost jest mu zkalena. Tak daří se mně; má prokletá bázlivost mě trápí a nedá mně spáti leč s otevřenýma očima. Mudrc nějaký by řekl: ‚Potlač svou zbabělost!‘ Ale tomu snadno mluviti; což lze strachu odvyknouti? A nebojí se člověk též tak jako já zajíc?“

Takovými myšlénkami trápil se zajíček, přitom stále na všecky strany bojácně se ohlížeje; šust listu, stín, šum větru spůsobily, že mu v žilách stydla krev.

Ještě byl ponořen ve své trudné snění, tu náhle neznámý šumot zaslechl. Rychle se vzchopil a velkými skoky k lesu uháněl, aby se v temnu jeho uschoval. Cestou musel kolem kaluže, na jejíž břehu žáby ve slunci se vyhřívaly; prudký jeho běh je poplašil, že všecky s břehu do vody s křikem seskákaly.

„Jakže!“ zvolal zajíc radostně, „já jiným strachu naháním? Sotva sebou hnu, a již přede mnou prchá celé hejno třesouc se hrůzou. Já věru přece jsem velký hrdina!“