Bajky Lafonténovy/Volavka

Volavka s dlouhým zobákem hrdě vyšlapovala si po břehu potoku. Byl jasný den a voda průhledná, a vesele šplouchali v potoku kapři a štiky. Bylo snadno volavce ulovit si oběd, neboť ryby až ku břehu připluly, bylo jen třeba je lapiti. Ale volavka neměla hlad a nedbala o ryby; čekala, až jí přijde chuť. Bylať střídma a odbývala své hody vždy v určitý čas.

Po nějaké době dostavila se chuť, a volavka přistoupila k vodě. Avšak už tu nebyli kapři a štiky, jen línkové proháněli se ve vodě. Těmi ale volavka pohrdala, byliť jí příliš nepatrni. „Já abych jedla línky?“ myslila si. „Toť by pro mne bídná byla hostina, za kterou bych se hanbit musela.“

Zmizeli línkové a objevili se mřínkové. „Mřínek, to by tak bylo něco pro volavku!“ pohrdlivě řekla. „Ten mi ani nestojí za otevření zobáku.“

Však otevřela zobák na něco ještě horšího; neboť ponenáhlu odpluli i mřínkové a žádná ryba už neobjevila se na povrchu. Hlad volavku trápil, a poněvadž se jí nenaskytovala jiná kořist, byla nucena spokojit se plžem.