Bajky Lafonténovy/Pohřeb lvice

Zesnula manželka krále lva, a se všech stran spěchali poddaní, aby projevili panovníku soustrast a smutek svůj nad úmrtím královny. Bylo prohlášeno, kdy a kde pohřeb odbývati se bude, a všichni dvořané se dostavili. Lev hlasitě naříkal pro královnu, že se až sídlo jeho otřásalo, a po jeho příkladu řval každý dvořan dle spůsobu svého. Takoví jsou dvořané, smutni, veseli, ochotni ke všemu a lhostejni ke všemu, takoví, jak si knížata přejí, a nemohou-li takovými býti, snaží se aspoň, aby se zdálo, že jsou takoví; je to národ chameleonů, národ opic pána svého, lze říci, že jeden duch ovládá tisíc těl, a proto podobají se pouhým prostým panákům.

Jelen jediný nehořekoval; jakž by také byl mohl? Smrt královny byla mu pomstou, neboť ona zadávila jeho ženu a syna. Proto nebědoval. Lichometný jeden dvořan oznámil to králi tvrdě, že viděl jej smáti se. Hněv knížat jest strašný, zejména hněv krále lva, jak praví Šalomoun; avšak jelen o tom nevěděl, neboť neuměl čísti.

„Bídný tvore lesní,“ zahřměl na něj lev, „ty se směješ a neprcháš před zvuky smutku! Toť krutý vyžaduje trest, však posvátné drápy mé nedotknou se mrzkého těla tvého. Přistupte, vlci, pomstěte se za královnu, obětujte zrádce toho vznešené její duši!“

„Milosti,“ odvece jelen, „doba smutku minula, žal je tu zbytečný. Tvá urozená manželka ležící uprostřed květin zjevila se mi zde na blízku. Ihned jsem ji poznal. Příteli, pravila mi, pamatuj, že pohřeb můj, cesta to k bohům, nemá v tobě bolest buditi. Neboť jsem v ráji zažila tisícero rozkoší bavíc se s těmi, kteří jako já jsou svati. Nechť král ještě nějaký čas truchlí zoufaje si; to mě těší.“

Sotva domluvil, voláno ve sboru: „Toť pravý zázrak, toť božské zjevení!“ Jelen pak nejen že nebyl potrestán, nýbrž ještě dary byl obsypán. —

Bavte knížata smyšlénkami, lichoťte jim, vypravujte jim příjemné lži. Ať jakákoliv nevole plní jim srdce, s dychtivostí uchopí se vnadidla a stanou se vám příznivci.