Bajky Lafonténovy/Lev, vlk a liška

Věkem sešlý, dnou sklíčený lev chtěl, aby mu vynašli lék proti stáří, i svolal lékaře. Tito sešli se ze všech končin, a každý věděl o jiném léku. Jen chytrá liška se neobjevila zůstávajíc skryta a uzavřena ve svém brlohu. Vlk, jenž králi posluhoval, upozornil jej, že liška schází, a ve zlé jí to vykládal. Rozhorlený lev ihned kázal zavolati lišku. Tato tušíc, že vlk jí to nastrojil, pravila ku králi: „O pane vznešený, obávám se, že nějaký můj nepříznivec křivě mě obžaloval proto, že jsem posud váhal učiniti Tobě svou poklonu. Však já jsem byl na pouti, abych pro Tebe zdraví z nebes vyprosil. Viděl jsem na cestě své lidi zkušené a moudré i vypravoval jsem jim o Tvé chorobné slabosti, jejíž následků vším právem se strachuješ. Není Ti třeba jiného než tepla, jehož dlouhý věk Tě pozbavil. Máš prý s vlka za živa kůži stáhnouti a ještě horkou, kouřící na sebe obléci. Beze vší pochybnosti navrátí ten prostředek Ti síly mizící. Vlk, libo-li Ti, poslouží Ti kůží svou.“

Král schválil návrh ten, vlk byl stažen, roztrhán a sežrán.

Z toho dvořanům plyne naučení, aby vzájemně se nehubili, a aby konali své služby, aniž by jeden druhému ubližoval; neboť kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.