Stránka:Zpěvy zavržených.pdf/32

svou krví zem zúrodnili.

Mnoho bylo ubitých, nelze jich vyjmenovat;
mládenců a panen, starců i nemluvňat.
Tobě, Pane všech duší, netřeba jich připomínat,
ty budeš všechny soudit, všechno budeš zkoumat.

Již ukonči, Všemocný, to naše vraždění!
Jsme deptáni a souženi po všechna pokolení.
K posměchu národům a k tupení,
v zemi Behom, jakož i mimo ni.

Když násilí a ohavnosti byli dokonali,
též své vlastní padlé, aby jich nepoznali,
s těly Izraelských páliti se jali.
Tak sémě Izraele a lid domorodý spolu se mísili.

Pobořili i hřbitov, místo věčné volnosti,
kde mých slavných předků odpočívají kosti.
Tyto mé poklady odkryli, náhrobky rozbili zlostí k pokoření mé hrdosti.
Jak dlouho ještě, o Pane, což není již dosti?!

Ti, co jsou rozprášeni vůkol, nad osudem bratří vzlykají.
Choulí se k sobě a před nepřáteli couvají.
Jsou vězněni a mučeni, trpí a zmírají;
hle, výkřiky národa mého, ze země daleké k tobě, Bože, stoupají!

Dej vzejít již dni naděje, učiň přítrž bezpráví a spoušti!
Shromáždi nás z rozptýlení, a cestami přímými veď nás touto pouští!
A proroctví Jezajášovo naplň, jehož útěcha nás neopouští:
„Neboť blíží se již má spása a spravedlnost, jež odpouští!“

36