Bernard pohledl naň. „Nechce se ti?“ tázal se.
Šventas dal se do smíchu, máchaje mohutnýma rukama. „Já se nebojím ani vos ani strašných mravenců,“ pravil; „nač pak mám rozum? a nač mi Bůh dal chytrosť?“ To řka dělal před sebou rukama jakési znamení.
„Potřebí nejenom jíti do Pillen,“ mluvil rytíř dále, nýbrž i snad se tam pozdržet. Reda zajisté pláče pro syna, jehož snad jako ty považuje za mrtvého; ale co pak, kdyby byl na živě?“
Šventas opět počal se smáti. „Za živého,“ pravil, „dala by dobré výkupné.“ Pak hlavou kývaje doložil hlasem sníženým: „Živ nebo neživ, vybrat jí nějakého chlapce stejného věku a podobných vlasů: po tolika letech nepozná.“
„Ale možná že ho nezabili, když jej ukradli.“ pravil rytíř hlasem povážlivým — „Považ, Šventase, že ty… ty… odkud se ohlásíš!“
„V Pillenách?…“ řekl pacholek přemýšleje. „Kdož ví, odkud se hodí?“
„Řekni, žes od hranic. Ale za koho se chceš vydávat?“ tázal se Bernard.
„Za koho, inu za žebráka, hadače, tuláka,“ zabručel Šventas.
„Povídej, žes mezi lidmi slyšel, kterak v křižovnických zámcích roznáší se pověst, jakoby kdesi živ a vychováván byl ukradený chlapec.“
Šventas zatleskal rukama. „Však já je jak náleží obelhu, nebojte se.“ dodal se smíchem.
Bernard se zamyslil. Další plán potřeboval rozvážení. On nechtěl se úplně svěřiti svému polodivému poslu, který bystrýma očima zdál se mu myšlenky vyčítat z duše, chytře se usmívaje. Bernard přecházel po komnatě. „Dosti na tom,“ pravil; „jdi a mluv, jak ti nařízeno, a měj dobrý pozor co řekne, co se jí vyrve ze srdce. Vždyť jest matka.“
„Baba jest,“ vece Šventas, „já o ní slyšel. Msta dávno již proměnila ji v muže. Jediná pomsta za dítě naplňuje všecku její mysl.“
„Tím lépe,“ dí Bernard; „a což když se doví, že žije!“
Šventas dlaní sobě ústa zandav počal hlavou i celým tělem potřásat a házet. Zdali se smál, divil anebo nepokojil, bylo těžko rozeznati. Smál se, ale smích jeho tentokráte méně byl veselý a upřímný.
Rytíř přistoupiv k němu znova mu vše opakoval, co na něm žádal. Chlap kýval hlavou při každém slově, a bystrý vzhled oka jeho svědčil o tom, že dobře pochopoval svou povinnosť. Pak opět chopil konec pláště rytířova i políbil jej. Potom ukloniv se až k samé zemi obrátil se a vytratil se z cely.
Bernard zůstal sám. Ani rozmluva s velikým mistrem, která by jiného byla pobouřila, ani rozkazy dávané v tak vážné věci Šventasovi nedovedly vyrušiti ho z klidu, do kterého se byl vžil dlouhými lety otužen. Přecházel a možná že již přemýšlel o jine záležitosti řádu, neboť chvílemi se zastavoval, pohřížen v sebe a mnul si čelo.
V tom zaklepáno na dvéře. Bernard podivil se pozdní návštěvě, ale šel otevřít. Zvolna i opatrně o holi vcházeje objevil se člověk velmi starý a shrbený. Na sobě měl řádovou sukni bez pláště, bez kříže i všelikého jiného odznaku; ale dle vzezření poznati bylo muže, jenž byl si vědom své důstojnosti, třeba žádného úřadu nezastával. Vlasy jak sníh bílé vyhlížely pod černou teplou čepičkou, které vcházeje nesundal; krátce přistřižená brada a sivý vous nešvařily tvář sličnou, ale několika jizvami poznačenou. Jedna z nich krvavým znamením přetínala nos i líce, druhá vrývala hluboký důl do skráně. Stařec vlekl za sebou jednu nohu napolo bezvládnou, a prsty kostnatých jeho rukou byly napuchlé a zkřivené. Byla to zřícenina, ale pěkná a vymáhající úctu. Líce
