huinem s horlivostí pravého křesťana pobožným lidem rozvalit. (Bůh připočti to k jeho odplatě!) Od nepaměti zavítali Tvojí předci, králi, jednou aspoň v životě na slavný lov do lesů Ardhuinských a kůži největšího jelena, jejž ruka jejich usmrtila na honbě, brali s sebou, aby sloužila jim za příkrov, když ukládali je k poslednímu spánku v tu šerou kobku, kde slavné z mrtvých vstání očekávají. Po Tobě ale, pane dobrý, sluha Tvůj Hyvarnion marné touží; Ty nepřicházíš ani na lov do lesů toho kraje, ani líbat svaté ostatky, jež klášter pod hradem ve zlatých skříních chová. Marně čekal jsem, že vzejde den, kdy dopřáno mi bude Tobě požehnat rukou třesoucí se věkem, ale nyní k Tobě volám, králi, přijď! Věz, z černých stínů jeskyň podzemních se před nedávnem vyřítila stvůra děsivá, obrovský zubr, bílý jako sníh, s okem blesky sršícím. Kdekoli objeví se, přichází zkáza v jeho zápětí; vše prchá před ním, a bez úbrany dupá úrodu našich polí v prach. Ó králi můj, vyšli chrabré své rytíře a spas nás ode zlého. Buď sláva ti a požehnání Boha nejvyššího. Amen.“
„Vzhůru na Ardhuin!“ zvolal král po přečtení poselství starého opata. „Vzhůru na lov!“
Sto zlatých číší zablesklo se ve slunci, paní vály hedvábnými závoji a vzduch otřásal se nadšeným voláním: „Vzhůru na lov! Na zubra! K vítězství!“
