„Kdo jste a co mi nesete?“ tázal se král udiven.
„Jsme poslové opata Hyvarniona, tvého služebníka, pane,“ odvětil klečící mnich.
Král přijav pergamén kývnul přívětivě hlavou. Odevzdal listinu maršálkovi paláce, aby obsah její nahlas předčítal. Dva heroldové, opírající se o dlouhé berly ze slonové kosti, zatroubili do jasnozvukých trub, a za nastalého ticha četl mařšálek toto poselství:
„Svému dobrému pánu, králi Francie, Hyvarnion, sluha Hospodinův, opat kláštera pod hradem Ardhuin.
Můj pane dobrý a králi přeslavný!
Došla mne zvěst, že hody slavíš ve středu bohatýrských rytířů a paní spanilých. a vznáším prosbu k Tobě, pane, a k Tvým věrným, byste kroky svoje obrátili sem na sever do vlhkých lesů, do stínu starých hvozdů pošmurných, kde věkošedý hrad Tvůj Ardhuin stojí, to slavné někdy, dávné po praotcích dědictví. Učení mniši, kteří přede mnou zde žili v posvátných síních mého kláštera, napsali do vzácných knih, že jméno toho hradu pochází od staré, dávno zapomenuté již bohyně, kterou předci naši v bludu pohanském kdys vzývali, když lovy chystali. Volali prý zaslepenci k Ardhuině při svitu měsíce a v hustých lesích budovali jí sochy na počest, modly ohromné, mající tvary ženské a hlavu jelení Slavný děd Tvůj, králi, dal poslední tu sochu pod hradem Ard-
