Stránka:Polívka - Znamení života, předzvěsti smrti v lidových podáních, obyčejích a pověrách.djvu/1

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


ZNAMENÍ ŽIVOTA, PŘEDZVĚSTI SMRTI V LIDOVÝCH PODÁNÍCH, OBYČEJÍCH A POVĚRÁCH.
(The Life-tokens in Folk-tales, Custom and Belief.)


Růžena Svobodová připomíná ve svých „Černých myslivcích“ velmi rozšířenou pověru, že „rozmarýn uvadne, pramen se zakalí, mléko že se ve sklepě zkrvaví, prsten že se ve dví přelomí, je-li muž ženě nebo milý milé nevěrný“ (Spisy, III., 76). Je tu shrnuto několik skutečně nadmíru rozšířených pověr, jak bychom ani v básnickém díle nečekali. Toto hromadění různých pověr vždycky jen porůznu v podáních lidových vystupujících aneb za jistých příležitostí, v určité dny výroční užívaných, hlavně od dívek, vyhlížejících teskně do svých budoucích osudů, souvisí zajisté s přespřílišným nakupováním, hromaděním básnických obrazů, v čemž si naši básníci veršem a prosou bohužel přespříliš libují, jakoby v tom chtěli spatřovati podstatu básnického krásna, opravdový příznak hluboké poesie.

Vadnoucí květina či strom, kalící se voda a j. bývá v podání lidovém zpravidla svědectvím neštěstí, jež se rekovi vzdálenému přihodilo, řidčeji svědectvím nevěry.

O těchto představách napsal obšírnější úvahu Edward Sidney Hartland ve svém velkém díle The Legend of Perseus. A Study of Tradition in Story, Custom and Belief r. 1895, ve sv. II., str. 1.—54. J. A. Macculloch napsal ještě deset let po vydání této knihy, že o předmětu bylo v ní tak vyčerpávajícím způsobem pojednáno, že zdá se býti nadbytečným uváděti doklady pro tyto představy o znameních života („of the life-token idea“), a obmezil se skutečně na několik jen výraznějších příkladů (The Childhood of Fiction 119 a d.). Menší studii napsal Isr. Lévi, Signes de danger et de malheur v Revue des études juives XVII., 202—209. René Basset snesl značnou řadu dokladů v komentáři svého vydání pohádek berberských (II., 309—316) a konečně Joh. Bolte rozebral hlavně jedno takové znamení — puklý prsten v Zs. des Ver. f. Volkskunde, XX., 65—71.

Ve své studii chci znovu rozebrati tento předmět. Maccullochův odkaz na studii Hartlandovu nemůže nás odváděti od nového rozboru, tím spíše, že velké jeho dílo jest bohužel zde nepřístupno — používám exempláře král. knihovny mnichovské — a tak by nebyl snad ani prostý výtah z jeho studie nemístný. Mimo to však v těch dvacíti letech, uběhlých od vydání jeho knihy, materiál sám se nesmírně rozmnožil, a hlavně slovanských tradic nemohlo býti od anglických a jiných učenců náležitě využito, když byli odkázáni jen na překlady do světových jazyků západoevropských. Ostatně nebyl předmět Hartlandem zcela vyčerpán a materiál není od něho dobře seřazen. Hlavní důraz kladu zde, jako vůbec ve svých pracích, na seřazení slovanských podání ku podáním ostatních národů evropských, po případě také mimoevropských, a na vzájemné jich srovnávání a určení jich vzájemného poměru.