Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/149

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 147 —


Tak bylo nebezpečí, hrozící obyvatelstvu Khathylu, rázem zažehnáno, avšak my jsme nečekali, až přijde proti-bolševická družina, a rozloučivše se se všemi vydali jsme se na zpáteční cestu do Uliasutaje. Na cestě jsme museli však zajeti do Mureň-Kure, abychom odevzdali koně patřící Gejovi a abychom najali velbloudy k další cestě.

Když jsme se přiblížili ku břehu Egin-Golu, potkali jsme tři kozáky, vyslané k prchajícím osadníkům se zprávami o událostech v osadě.

Sestoupili jsme s koní a vedli jsme je tak jako dříve přes „řeku Ďáblovu“ za uzdy. A řeka běsnila. Podzemní síly bouřily vodu uvězněnou pod ledem a ta lámala s hukotem a praskáním své chladné okovy a strhujíc veliké plochy ledové unášela je k jihu.

Hrozné pukliny nenadále se objevující brázdily povrch ledu různými směry. Do jedné z nich padl kterýsi kozák, avšak dostal se s naší pomocí na led; promočený a promrzlý se musel vrátit do osady. Koně klouzali a padali. Lidé právě tak jako koně tušili zcela zřetelně blízkost smrti, která tam číhala stále v neočekávaných nebezpečenstvích. Přešli jsme konečně prokletou řeku a rychle jsme postupovali vpřed, vzdalujíce se stále od sopky otřásající zemí i lidskou duší.

V pozdní noci jsme dohonili velikou skupinu uprchlíků z Khathylu, kteří se zastavili na nocleh u čínského dugunu a byli ve velikém stanu, v němž se shromáždili mužové, ženy, děti, zdraví i nemocní. Nechtělo se nám zůstávati v onom nevlídném a ponurém ovzduší a jeli jsme dále. Mráz byl stále tužší a vítr dul stále silněji a vztekleji. Celé dva dni jsme se brodili vysokým sněhem a několikráte jsme přejeli dost vysoké hory. Konečně jsme spatřili rozsáhlou rovinu přeťatou nezamrzlou řekou Murení, nad níž se vznášela oblaka páry. Při jejím břehu bylo viděti vysoké čínské střechy budhistických svatyň, palác mongolského knížete, veliké, zděné „obo“, červené sloupy, označující