Okamžik jsem se upínal k naději, že snad mé zatčení bude hnedle po celém židovském městě známo a proto jsem doufal, že Charousek mne zachrání. Vůči jeho pekelné chytrosti vetešník nic nesvede.
Vždyť už jednou řekl:
„Chytnu ho za krk zrovna ve chvíli, kdy se bude chtíti vrhnouti na Dra Savioliho!“
Ale v nejbližší minutě zavrhl jsem zase všechno a divoká úzkost se mne zmocnila:
Což? Přijde-li Charousek pozdě?
Pak je Angelina ztracena — —
Hryzl jsem si rty do krve a rozdíral si nehty hruď z lítosti, že jsem hned tehdy dopisů nespálil; — — přisahal jsem si, že jakmile zase nabudu svobody, že hned Wassertruma se světa sprovodím.
Zemru-li vlastní rukou, či na šibenici — co na tom?
Ani na chvíli jsem nepochyboval, že mi vyšetřující soudce uvěří, budu-li mu vyprávěti onu historku o Wassertrumovi a o jeho vyhrůžkách.
Určitě zítra budu už na svobodě, a při nejmenším zatkne soud už zítra Wassertruma.
Počítal jsem hodiny a modlil jsem se, aby plynuly rychleji; pak zase jsem se díval ven do černé páry…
Po nevýslovně dlouhé době začalo konečně býti jasněji. A zprvu jako tmavá skvrna, pak stále jasněji vynořoval se měděný, obrovský obličej z mlhy: ciferník starých, věžních hodin.
Ale ukazovatelé scházeli: — nová trýzeň.
Pak odbilo pět.
Slyšel jsem, jak se vězňové probouzeli, a jak zívajíce hovořili mezi sebou česky.
Jeden z hlasů zdál se mi býti známým; obrátil
