Pud.
Letem minuly mi hodiny posledních dnů. Tak tak že jsem si popřál chvilky k obědu. Neodolatelná touha po zevní činnosti poutala mne od rána do noci u pracovního stolku.
Gemma byla hotova a Miriam těšila se z ní jako malé dítě.
I písmeno „I“ v knize Ibbur bylo už spraveno.
Opřel jsem se o lenoch a klidně jsem přemýšlel o všem, co se událo v dnešních hodinách:
Jak stará žena, jež mi posluhovala, ke mně ráno po bouři zděšeně přiběhla se zprávou, že v noci spadl kamenný most!
Ku podivu: Spadl! Snad právě ve chvíli, kdy jsem ona zrnka — — ne, ne, raději na to nemysliti. Mohlo by to nabýti nátěr jisté střízlivosti, co se v noci událo, a já jsem si přece umínil, pochovati to ve své hrudi, až se to samo opět vzbudí — jen tím nehýbati.
Jak dávno tomu bylo, kdy jsem ještě šel po kamenném mostě, díval jsem se na sochy svatých — a dnes leží v troskách tento most, jenž přečkal staletí.
Nalaďovalo mne to takřka bolestně, že nikdy už nevkročím na tento starobylý most. I když ho znovu vystaví, nebude to už ten starý, tajuplný, kamenný most.
Mezitím co jsem vyřezával gemmu, musel jsem po celé hodiny na to mysliti, a tak jasně, jako bych to nikdy nebyl zapomenul, stálo to před mým
