tího roku nepřinášel Israelita desátek ke svatyni, poněvadž ho odevzdal doma k výživě chudých; LXX však praví, že jmenovanou modlitbu u svatyně jest Israelitovi konati, »když třetího roku druhý desátek« byl odvedl; dle LXX bylo tedy Israelitovi každého třetího roku zapraviti dva desátky: 1. desátek ke svatyni a 2. desátek chudiny.
Vyložiti jmenované texty stanovením tří různých desátků, jež odváděti byli Israelité od dob Mojžíšových nepřetržitě povinni až do dob Kristových bez ohledu na 1500letý vývoj poměrů náboženských, politických i sociálních, jest více než na pováženou. Kdo má oči k vidění, pozoruje v těchto textech vývoj zákonodárství, odpovídající dějinným proměnám.
Za doby Mojžíšovy a Josuovy byli Levité v úctě a vážnosti, které odpovídá zákonodárství o desátku Lv. 27 a Nm. 18, dle něhož byl Levita neobmezeným vlastníkem desátku.
V době Soudců však vážnost Levitů vážně poklesla, jak patrno ze 17. hl. knihy Soud. Přerušení pravidelné zákonné bohoslužby mělo v zápětí, že se na desátek levitům povinný zapomínalo. Když vystoupil Samuel a jal se zmatené poměry Israele uváděti zase do pořádku, bylo mu též naléhati na odvádění desátku.
K zavedení v život zákonů Lv. 27 a Nm. 18 nebyly tehdy poměry příznivy, i bylo se mu spokojiti s mírnějšími požadavky, vyslovenými ustanoveními deuteronomistickými (Dt 14 22-29, 26 12-15)[1]. Dle toho jsou tedy texty posledně citované pravděpodobně z doby Soudců, neb určitěji řečeno z doby Samuelovy.
2. Dt. 23 2(3) staví se Mamzer na roven Moabitům a Anmonitům. Nesmí býti obřízkou přijati do obce israelské až do desátého kolena[2]. Mamzer jsou však dle Zach. 9 6 obyvatelé města Azotu, jež bylo v dobách Samuelových baštou Filištinů. Proti Filištinům však nebojoval ani Mojžíš, ani Josue; teprve ke konci doby Soudců vystupuji hrozivě proti Israelitům. To nasvědčuje tomu, že Dt 28 2(3) jest zákon ne z doby Mojžíšovy, nýbrž z doby pozdější[3].
