Božích, jest nám aspoň tolik doznati, že nemohou nám sloužiti za bezpečného ukazatele při rozluce pramenů v Pt.[1]
d) Svrchu jsme na perikopě o potopě viděli, že kritika vedle různých jmen Itožích dovolává se pro rozluku pramenů různé mluvy toho kterého autora, zvláště pak jeho zásoby slov, vazeb a frásí. Považuje totiž všecka slovíčka, která se vyskytují v jistém organicky zaokrouhleném úryvku, ve kterém se užívá jednoho neb druhého jména Božího a který se přičítá hned buď Jahvistovi, nebo Elohislovi atd. — za charakteristickou mluvu tohoto autora.
Strack (l. c. str. 46—56) podává docela ve stručné tabelce v abecedním pořádku přehledný seznam slov a vazeb, jichž užívá ten neb onen z pěti pramenů. (»Sprachgebrauch der fünf Hauptquellen«.)
Proti této methodě kritiky lze však leccos namítati.
α) Abychom mohli zásobu slov toho kterého pramene náležitě posoudili a z něho důsledky pro rozluku pramenů vyvoditi, bylo by třeba znáti celý poklad jazykový staré hebrejštiny; toho vsak neznáme, poněvadž jen nepatrný jeho díl jest uchován v biblických knihách S. Z.
- ↑ Již někteří staří církevní spisovatelé všimli si střídáni se jmen Božích v prvních dvou hll. Gn a snažili se je vyložiti. První, pokud víme, byl Tertullián, který (adv. Hermog. c. 3.) píše: „{{Cizojazyčně|la|Deus quidem, quod erat semper … In principio Deus fecit coelum et terram ac deinceps quamdiu faciebat, quorum Dominus futurus erat, Deus solummodo (scriptura) ponit … At ubi universa perfecit, ipsumque vel maxime hominem, qui proprie dominum intellecturus erat, Dominus etiam cognominatur. Tunc etiam Dominus nomen adiunxit … Nam Deus sibi erat, rebus autem tunc Deus, quando et Dominus.“ Na první pohled jest patrno, že tento výklad vědecky neuspokojuje, již proto ne, poněvadž vychází od významu latinského slova Dominus, pán, a nezná mnohem hlubšího významu hebrejského jména Jahve. S téhož stanoviska vykládal sv. Augustin (De Gen. ad lit. 8, 11): „Nullo modo vacare arbitror, sed nos ad aliquid et magnum aliquid admonere, quod ab ipso divini huius libri exordio (Gn 1 1) usque ad hunc locum (Gn 2 3) nusquam positus est Dominus Deus, sed tantummodo Deus; nunc vero, ubi ad id ventum est, ut hominem in paradiso constitueret, cumque per praeceptum operaretur et custodiret, ita Scriptura locuta est: Et sumpsit Dominus Deus hominem, quem fecit et posuit cum … non quod creaturarum dominus non esset Deus, sed quia hoc nec propter angelos nec propter alia, quae creata sunt, sed propter hominem scribebatur ad cum admonendum, quantum ei expediat habere dominum Deum, hoc est sub eius dominatione obedienter vivere…“ Sv. Jan Zlatoústý rovněž si všimnul spojení obou jmen Božích: domníval se však, že mezi nimi není žádný vnitřní rozdíl. „εἰδέναι … ὄτι κᾶν τε κύριον κᾶν τε θεόν οὐδεμία ἐν τοῖς ὀνόμασίν εστιν διαφορά … ἀδιαφόρως ἡ γραφή τούτοις κέχρηται τοῖς ὀνόμασιν.“ (In Gen. hom. 14. 2.)
