Stránka:Hejčl, Jan - Pentateuch.pdf/134

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

vodítko při rozluce pramenů, týmž právem býti přičítány Jahvistovi jako Elohislovi aneb třetímu pramenu, který užíval pro Boha jména Jahve-Elohim. Přiřkne-li kritika tyto verše Jahvistovi, pak jsme oprávněni se tázati, proč Jahvista právě na těchto místech J psal Jahve-Elohim, kdežto na nesčetných jiných místech dostačilo mu psáti Jahve; přiřkne-li kritika tyto verše E, možno nám postavili mutatis mutandis tutéž otázku, kterou kritika dosud uspokojivým způsobem nezodpověděla.

»Die Zusammenstellung beider Gottesnamenvykládá Gunkel l. c. str. 4 — erklärt sich nach gewöhnlicher Annahme aus späterer Ausgleichung mit P, vielleicht aber besser aus der Zusammenarbeitung zweier Quellen der Paradiessage (sic!), von denen die eine יהוה‎ die andere אלהים gesagt hat.}}«

Jestliže však pozdější redaktor, který položil za základ P, pramen to, který užívá až po Ex. 6 Elohim a proto, poněvadž četl v P Elohim, přidal do jahvistického pramene k Jahve jméno Elohim, aby snad čtenář nemohl býti v pochybnostech, zdali Elohim jest skutečně týž, jenž u J sluje Jahve, můžeme právem od kritiky žádati důvod, proč onen redaktor k Jahve přičinil Elohim jen v 2. a 3. hlavě Gn, a proč neučinil podobně důsledně i na místech jiných. Odpovědi uspokojivé ani na tuto otázku podati se kritice nepoštěstilo. Ostatně aspoň jistá část kritiků cítí sama tuto slabinu právě podané hypothese a podává výklad jiný, že totiž pořadatel pramenů jahvistického Jr měl před sebou dvě předlohy, vypravující o stavu a pádu prvních rodičů; v jedné z nich prý se vyskytovalo výhradně jméno Boží Jahve — pramen, jehož sigla jest Jj — a druhý, v němž se vyskytovalo jméno Elohim (sigla tohoto pramene jest Je) pro nejstarší dobu, a teprv prý od Henocha Jahve. Jak patrno, hraje zde zase nejdůležitější roli Jr t. j. redaktor, o němž praničeho nevíme, kterého vytvořila fantasie kritiků, by si jím pomohla z úzkých tu, kdy není žádné pomoci. Přičítati však různé zasahováni do textu takovémuto redaktorovi, musí podlomiti důvěru ke kritice, poněvadž pak jsou otevřeny dokořán dvéře libovůli jednotlivých kritiků, kteří svalí všecko to, co se jim nehodí do systému, na svědomí tohoto ubohého »muže«.

Shrneme-li všecko to, co bylo zde stručně řečeno o jménech