Faust/Prvý díl tragédie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Prvý díl tragédie

Noc

[1]


Vysoko klenutý, úzký gotický pokoj. Faust neklidně na své židli před pulpitem


Ach, s právy filosofii
a medicínu jsem studoval
a také teologií
já pohříchu se prokousal —
a teď tu, blázen, stojím, žel,
a ani za mák jsem nezmoudřel.
Titul majstra, ba doktora mám,
vodím křížem a sem a tam
své žáky za nos po deset let —
a dovedu jedno jen povědět:
je nemožné, bychom cokoli znali!
Tím hořem se mi srdce spálí.
Sic chytřejší jsem než ti hňupi doctores,
škrabáci, kněžouři et professores,
z pochyb a svědomí nemám já strázně,
z ďábla a pekla necítím bázně,
však za to se trmácím pořád v smutku,
nenamlouvám si, že znám co vskutku,
nenamlouvám si, že poučovat
dovedu lidi či polepšovat.
Jsem bez statku, jsem bez jmění
a svět mne nezná, necení —
tak ani pes by nežil dál!
A tak jsem se na vědu magie dal,
zda by mi duchů zjev a ret
nejeden taj moh povědět,
bych nemusil v potu tváře víc
o věcech mluvit, z nichž neznám nic,
abych to všechno vyzvěděl,
jaký je světa vnitřní tmel,
abych všech životů semena zočil
a za pouhé slovo je nezašantročil.

Ó, na mou bídu naposled,
ty kdybys, ouplňku můj, shléd,
jenžs o půlnoci tolikrát
zde u pultu mne vídal stát,
nad haldou papírů a knih,
truchlivý druhu, bys mne stih!
Ach, kéž bych tam, kde hor je štít,
směl ve tvém milém světle jít,
s duchy se vznášet kol strží a skrytů,
po lukách vlát v tvém šerosvitu,
vědění setřást kouř, ten čpavý,
a v rose tvé se napít zdraví!

Běda, jsem ještě v tom vězení,
v proklatě ztuchlém sklepení,
kam se i sluníčko lámá mdle
skrz malované tabule?
Knihy v té kobce kol a kol,
ve vetchých listech hlodá mol,
až po klenutí po stěnách
načouzen papír, leží prach;
pouzdra, sklínky a sklenice;
nástrojů plné police,
veteš, co zanechal pra-praděd —
to je tvůj svět, to se zove svět!

A ptáš se ještě, proč jak v past
je lapeno to srdce tvé,
proč nevysvětlitelná strast
ti všechen život z prsou rve?
Ne příroda, ne živý dech,
ne svět, jejž bůh ti ráčil dát;
kol tebe v plesnivých těch zdech
je kostlivec a zvěře hnát!

Ó vzhůru! utec! pryč a ven!
A tato kniha záhadná,
kdys Nostradamem napsaná,
zda nestačí ti průvodem?
Z ní můžeš poznat oběh hvězd,
a příroda-li mistrem jest,
v tvém nitru se to rozhoří,
kterak duch s duchem hovoří.
Je marno myslí neplodnou
posvátné črty vykládat.
Vy duchové, vy nade mnou,
musíte odpověď mi dát!

Rozevře knihu a spatří znamení makrokosmu


Och, rozkoše, jež do mých smyslů všech
zde při tom pohledu mi pronikáte!
Já v žilách, nervech cítím nový žeh,
znám náhlé štěstí, vroucí, mladé, svaté!
Zda byl to bůh, kdo psal to znamení,
jímž tajemně se odhalily
všech živlů nejskrytější síly,
jímž v nitru zmlká všechno běsnění
a slasti v bědnou hruď se vlily?
Čí já jsem bůh? Ó jas, jejž zřím!
V ty čisté runy oko zírá,
zří, kterak příroda se tvůrčí rozevírá.
Teď mudrcovu slovu rozumím:
„Vstup k říši duchů zasut není.
Tvůj duch je slep, smrt v prsou tvých.
Své lidské srdce bez prodlení
svlaž, učni, v jitřních červáncích!“

Prohlíží znamení


Jak všechno, vše se v celek tká,
jak jedno v druhém žije, hrá!
Stoupají andělé a sestupují,
a z ruky v ruku zlatá vědra plují.
Myrhou peruti voní,
k zemi se schvívají, v zemi se vrývají,
a proletováno, údery křídel srdce vesmíru zvoní!

To divadlo! Však divadlo jen, žel!
Bezmezná přírodo, já chytit bych tě chtěl,
leč, ňadra vy, kde nad vámi se nahnu,
z nichž země i nebe své mléko má,
vy, k nimž se tlačí prsa mdlá —
jste zdroj, jste křísící, a já tu zprahnu!

Obrátí nevrle několik listů a spatří znamení ducha země


Jak jinak tímto znamením jsem jat!
Ty, tys mi blíž, ó duchu země;
již stoupá výš má síla ve mně,
již jsem jak novým vínem vzňat.
Mám odvahu, bych v světě zkusil štěstí,
pozemskou slast i všechen bol chci nésti,
chci s nečasem a vichřicí se rvát,
a loď-li praská, v bouři nezoufat.
Nade mnou roste mrak.
Měsíc se ukrývá.
Má lampa rudne! A dým!
Červené paprsky nad hlavou mi srší.
Z klenby velebné vání
dýchá — a hmatá po mně.
Cítím tě blíž a blíž,
duchu, jejž volal jsem.
Projev se již!
Škubne to v srdci mém.
Všechen můj pud
k novému víru a citu je vzdmut.
Své srdce tobě cele vzdáno cítím.
Ty musíš, musíš! Nechť to splatím žitím.

Uchopí knihu a vyřkne tajuplné znamení ducha. Vyšlehne rudý plamen, duch se objeví v plameni


Duch

Kdo volá?

Faust odvraceje se

Příliš příšerné...

Duch

Tys na mé sféře dlouho sál,
tys mocně na mne zavolal,
a teď —

Faust

Ach, nesnesu tě, ne!

Duch

Bez dechu prosíš, by směls mne zhlédnout,
chceš slyšet můj hlas, chceš vidět mou líc.
Já mocnému jdu zaklínání vstříc —
Jsem tu! A ty — Teď zřím tě blednout?
Ty, člověk nadčlověk! Kde duše tvé je hlas?
Kde hruď, jež v sobě svět si stvořila
a hýčkala jej, hřála, nosila,
až vzedmula se k duchům: mezi nás?
Kde, Fauste, jsi? Ty, jehož křik mi zněl,
jenžs na mne ze vší síly dorážel?
Sotva můj dech že na tě sáh,
jak červ se svíjíš v hlubinách,
v bojácně ušlápnutém chvění!

Faust

Tvé tváři couvnout z plamene?
Jsem Faust! Já tvého jsem plemene.

Duch

Prouděním života, vichrem dění,
vzhůru a dolů a sem a tam
vám a tkám
zrození — hrob —
věčný oceán,
ohnivé vání,
kolotání a proměňování.
Tak času jsem tkadlec, tak hrčí můj stav,
a tkám — tkám božstva živoucí háv.

Faust

Ty, širým světem jenž tkáš a vláš,
ty dělný duchu, jak spřízněni jsme!

Duch

Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš,
ne mně! Zmizí

Faust hroutí se na zemi

Tobě ne!
A komu?
Já, obraz božstva,
a ani tobě ne!

Klepe se na dveře


Ó hrůzo, vím, to je můj bakalář.
Teď ještě hloub sám do sebe se řítím.
Ach běda, že tu sílu vidin
mi zkazí tichošlápský slovíčkář!

Vstupuje Wagner v županu a noční čepici, s lampou v ruce. Faust se mrzutě obrátí


Wagner

Odpusťte, slyším deklamovat!
Vy jste as řeckou tragédii čet.
V tom umění já chtěl bych profitovat,
jak toho žádá dnešní svět.
A lze prý nejlíp doporučit,
že faráře má komediant učit.

Faust

Ba, je-li farář hercem z komedie,
jak se to arci občas přihází.

Wagner

Když člověk ve své studovně si žije,
když sotva ve svátek, ach, vychází,
když svět jen skrze dalekohled vidí,
to dialektikou se špatně řídí.

Faust

Co není v citu, marně se to shání.
Z duše se vám to musí drát,
by v nadšení a v rozkochání
posluchač za srdce byl jat.

Seďte jen, lepte, příštipkařte,
odvar si nechtě na várku,
z odpadků ducha kaši vařte,
do zlatých dujte oharků —
děti a opice omráčíte,
když téhle stravy se vám chce:
však se srdcem srdce nespojíte,
vám-li to nejde od srdce.

Wagner

Leč teprv přednes dělá řečníka;
cítím, co vše mi ještě uniká.

Faust

Jen poctivého zisku dbal
a rolničkami necinkal!
Věci, kde smysl s jádrem jsou,
se bez umění přednesou;
jen opravdově-li to bodá,
však se už slovo vždycky poddá!
To oslnivé vaše řečnění
odpadky lidstva načechrá a líčí,
leč prázdné je jak vítr v jeseni,
když svistí mhou a suchým listím fičí!

Wagner

Jeť dlouhé umění
a krátké naše žití!
Mně bývá při kritickém snažení,
jako bych v sázku dával živobytí.
Co po těch pramenech se napachtíme,
z nichž proud by znalostí se vyřinul!
A než jsme cesty sotva půl,
my chudáci už ducha vypouštíme.

Faust

Což v pergamenu jsou ty svaté zdroje,
z nichž doušek věčný mír ti dá?
Ne, navždy zbudeš bez úkoje,
když z tebe, z tebe netryská.

Wagner

Odpusťte, zřím v tom takou krásu,
přesazovat se v ducha časů,
vidět, jak před námi kdys moudrý smýšlel muž
a že tak daleko my dotáhli to už.

Faust

Ba, převysoko, k hvězdám až!
Minulé časy, přítelíčku,
nám knihou jsou na sedm klíčků.
A tenhleten „duch časů“ váš,
to pánů vlastní duch je asi,
v němž zrcadlí se zašlé časy.
Člověk by utek, na mou věru,
kvelb je to, kumbál, zneřáděná spíž,
pomluv je tam jak špíny v džberu;
poučná rytírna to nanejvýš,
kde panáci a loutky vystupují
a mravnostně své fráze papouškují.

Wagner

Leč každý by přec poznal rád,
co duch, co svět, co lidem dáno věnem.

Faust

To se vám řekne, poznávat!
Kdo troufá si zvát věci pravým jménem?
Těch nemnoho, co něco poznali
a, hloupě dost, svou víru, v dálku zřící,
svůj cit, své srdce luze rozdali,
vždy přišlo na kříž nebo na hranici.
Je pozdní noc. Já se vám omlouvám.
Musíme na příště to schovat.

Wagner

Až do rána chtěl naslouchat bych vám
a poučeně s vámi disputovat.
Však zítra, v prvý svátek velkonocí,
snad to či ono budu ptát se moci.
Já věru horlivě jsem nad knihami seděl;
ač mnoho vím, přec všechno rád bych věděl.

Odejde


Faust

[2]

Zda také tomuhle kdy naděj zajde!
Lpí na vnější jen slupce napořád,
chce při kopání přijít na poklad
a raduje se, žížaly když najde.

Smí, kde jsem slyšel křídla duchů vát,
takový človíček tu mluvit ke mně?
A přec ti dík buď tentokrát,
nejubožejší ze všech synů země!
Vždyť tys mne ze zoufalství vyprostil,
když jsem se hrůzou v bezvědomí řítil.
Ten zjev tak olbřímího růstu byl,
že jsem se dvojmo trpaslíkem cítil.

Já, obraz božstva! jenž se věčnem zpil
a zíral z očí, v nichž to nebem blýská,
jenž mnil, že pravdy tvář je zcela blízka,
jenž smrtelníka odhodil —
já, víc než cherub, jenž měl tvůrčí sen,
že živlem pluje nad lidmi a zemí,
že bůh mu krouží krve krůpějemi,
já drzý rouhač — ó, jak pykat je mi! —
teď slovem hromovým jsem rozdrcen.

Jak bych ti roven po boku směl státi!
Mně dána sice moc tě přivolati,
však sílu zadržet tě neměl jsem.
Já v blahu chvíle té se ztrácel,
svou malost cítě, velkost svou;
tys, nelítostný, zpět mne skácel
v člověka sudbu mátožnou.
Kým se mám řídit? čeho stříci?
Má mi být vůdcem onen pud?
Ach, skutky našimi, jak strastí sužující,
běh života je zadrhnut.
Duch nechať sebenádherněji vzlétá,
rmut cizí hmoty strhuje ho nám;
jak máme dobro vezdejšího světa,
vše lepší je nám pouhý klam.
Slast jedinečných citů, jíž jsme oživeni,
chřadne a křehne v pozemském tom vření.

Dřív obraznosti smělý let se nes,
za věčnem zakrouživ a do vesmíru;
leč těsný prostor postačí mu dnes,
kdy ztroskotalo štěstí v časů víru.
Hned zahnízdí se starost v nitru hrudi,
tam tajné utrpení vzbudí,
zmítá se neklidně a ruší slast i klid,
vždy v nové masky zná se zakuklit,
teď je to dům a dvůr, teď žena nebo děcko,
teď oheň, voda, nůž a jed;
před vším, co neraní, se musíš chvět
a opláčeš, i neztratíš-li, všecko.

Bohům se nerovnám! to cítím v hlubinách!
Jen červu, který zarývá se v prach,
je prachem živ a prach jen polyká,
než rozšlápne ho noha poutníka!

Zda prach to není, co mi úží svět
a ze stěn snáší se a z polic dolů?
To haraburdí starobylých tret!
Být zamotán zde v plísni molů!
Zde, co mi chybí, nalézt mám?
Zas mám se poučovat samou knihou,
že šťastně živ byl člověk tu a tam
a všude lidé lkali pod svou tíhou?
Co se mi šklebíš, dutá lebko ty?
že v mozku mém, jak v tvém, to plálo kalně,
že jasu nedošlas, jen mlh a temnoty,
pud za pravdou že též tě zaved žalně?
Tupíš mne arci, tupé nářadí,
vy kola, válce, hřebeny a páky:
u brány byl jsem a vy klíčem k ní;
ač křivý máte zub, přec nepohnete háky.
Záhadná, nechť i den se dní,
příroda nenechá svůj šlář si vzíti;
a co tvým smyslům sama nezjeví,
šroubem ni heverem z ní nelze vypáčiti.
Ty, stará veteši, tu civíš jen,
žes otci a ne mně dřív sloužívala.
Ty, starý svitku, dráždíš, začouzen,
od dob, co nad pultem tu lampa čoudívala.
Kdybych to všechno radš byl promarnil,
než aby mě to v potu zadusilo!
Cos po svých otcích podědil,
to získej, by to tvoje bylo.
Co stvoří pro sebe, v tom užitek je chvil;
je přítěží, čeho se neužilo.

Však co tak silně mne tam k tomu místu táhne?
Což ona lahvička je magnet pro můj zrak?
Jako když v tmavém lese měsíc na mne sáhne,
pojednou mile mi a světle tak.

Má fiólo, má jediná, ty drahá,
po níž teď pobožně má ruka sahá!
Člověka vtip i um já v tobě ctím.
Souhrne šťáv, jež sladce uspávají,
výtažku sil, jež usmrcovat znají,
buď svému mistru lékem laskavým.
Sotva tě vidím, bolest má je tišší,
beru tě v dlaň a smírněj prsa dýší,
jek příboje již zkrot a šumí jen:
Plavím se v dálku po širokém moři,
zrcadlo vln mi pod nohama hoří,
a k novým břehům láká nový den.

Na vzdušných perutech se z nebe sklání
ohnivý vůz sem ke mně! Hotov jsem,
éterem nést se v strmém vzeplouvání
za čistým činem k jiným oblastem.
Vznešený život! Božské povzlétnutí!
Ty, prve červ, a tato slast je tvá!
Ba, odervi se v rychlém rozhodnutí
od slunce, které pozemšťanům plá.
Jen vzchop se, vyraz dokořán tu bránu,
u níž kdekdo se krčí, nebohý.
Chtěj skutkem skutečnost mít prokázánu,
že muž by necouv ani před bohy,
že by se nechvěl před chmurnou tou slují,
kde obraznost zří ty, kdo proklati,
a k tomu jícnu, nad nímž dují
všech pekel plameny, se neboj prodrati,
k poslední chůzi stroj se bez tesknoty
a vplynout sílu měj, a byť i do nicoty!

Tak sestup, čistá misko křišťálová,
ven z obalu, který tě, vetchý, chová,
já na tě nemyslil už drahně let.
Tys při slavnostech otců zářívala,
tys hosty žertem dařívala,
druh druhovi když přípitkem tě zved.
Tvůj křišťál, vyzdobený kresbami,
k nimž, nežli na doušek jej povyprázdnil,
piják vždy vhodný veršík zbásnil,
teď noci mládí připomíná mi.
Já sousedovi nepodám tě nyní,
vykládat nebudu, co památnou tě činí.
Toť jiný mok! Lze rychle zpít se jím.
Táž ruka svařila tě, táž tě zvedá,
ty šťávo, jež se třpytíš, hnědá;
tím douškem, jenž se opakovat nedá,
v slavnostním přípitku já jitru připíjím.

Přiloží misku k ústům. Znění zvonů a sborový zpěv


Sbor andělů

Kristus vstal z hrobu!
Člověče, vesel buď!
Útěchou naplň hruď,
vstalť jest, kdo sejme rmut,
hříchy a zlobu.

Faust

Jak temný zvuk a jaký bílý tón
od úst mi pohár mocně odtrhuje!
Což hluboký ten hlas, jímž zvučí zvon,
již velkonocí příchod ohlašuje?
Vy sbory, zpíváte útěšnou píseň tu,
jež v temnu nad hrobem s andělských tekla rtů
a novou úmluvu nám zaručuje?

Sbor žen

Tělo v hrob klásti
úkolem bylo nám,
vonnou je mastí
napustit bylo tam;
šaty a šátky
čistě byl obvázán.
Ach, když jsme zpátky,
není tu Pán!

Sbor andělů

Spasitel vstal jest!
Zdráv Kristův milenec,
který, ač zkoušen, přec
vytrvav na konec,
odměnu vzal jest.

Faust

S tou písní mocnou, líbeznou,
co, hudbo, chceš v mém živoření?
Tam, rajská, zvuč, kde měkčí lidé jsou.
Já slyším poselství, leč víry ve mně není;
zázrak je víry děcko nejdražší.
K těm sférám nesmím zakroužiti,
z nichž milá novina mi zní;
a přec mě onen tón, mně znám už z dětských dní,
zas nazpět volá, nazpět v žití.
Déšť lásky nebeské se tenkrát lil
a bouřně zulíbal mě v tichu svatvečera,
zvon předtuchou mi kouzlil dění sterá
a s horkou slastí jsem se pomodlil;
nezbadatelný pud, tak sladký,
mě lesem hnal, mě loukou ved,
v pláč roztály mé sny a zmatky,
jak se mi rodil nový svět.

V té písni byla hra i mladé zvěstování,
též svátek jara plesal v ní;
a teď mě zdržuje dětinné vzpomínání,
učinit krok, ten vážný, poslední.
Dál zněte, písně, v nebeské vy kráse,
vytryskl pláč a země má mě zase!

Sbor učedníků

On, jenž tu pohřben jest,
překonal chmuru,
vznešeně směl se vznést,
živoucí, vzhůru;
On v slasti vznikání
nově se tvořit jme —
Ach, a my pro lkání
na zemi zbyli zde.
My, kdož ti vzdáni,
budem se v touze třást,
nás, Mistře, raní
božská tvá slast.

Sbor andělů

Spasitel vstal vám,
okovy smrti střás,
útěchy přál vám,
vykoupil vás.
Vám, kdož ho vzýváte,
dobro kdo konáte,
bratřím jíst dáváte,
na trzích žehnáte,
s bědnými doufáte —
spása je blíže již,
Spasitel blíž!

Za branou

[3]


Lidé všech stavů vycházejí na procházku


Několik tovaryšů

A pročpak vlastně sem?

Jiní

Ven k hájovně. Tak rovnou, jděm!

Prví

To my si raděj vyšlápnem zas k mlýnu.

Jeden tovaryš

Radím vám, pojďme k dvorci na vodě.

Druhý

Ech, tam se hloupou cestou jde.

Druzí

A ty?

Třetí

Nu, já se s ostatními šinu.

Čtvrtý

Na Hrádek pojďte vzhůru! Nejhezčí
tam holky jsou a pivo nejlepší;
a rvačky zrovna k pohledání.

Pátý

Tomu se říká kuráž mít,
chceš do třetice ztlučen být?
To bych si dal! Tam? Ani zdání!

Služebná

Ne, ne, já zpátky se zas k městu dám.

Druhá

Pojď, vždyť ho jistě najdem u topolů.

Prvá

A co já z toho vůbec mám?
Vy dva se povedete spolu,
jen tebe vezme do kola.
Co zbude na mne? Ani zbla.

Druhá

Dnes jistojistě není sám,
ten kudrnáč prý taky bude tam.

Student

Hrome, ty holky! ty se natřásají!
Pojď, bratře, k nim, ať kavalíry mají;
tabáček ostrý, řízné pivíčko
a holka v parádě, to je mé gustíčko.

Měšťanská dcerka

No, tihle chlapci dovedou se chovat,
móresy věru nemají!
Mohli by v nejlepších se kruzích pohybovat,
a za služkami běhají!

Druhý student prvému

Jen počkej! Vzadu tam ty dvě,
ty vypadají nejpěkněji;
mou sousedkou ta jedna je
a já té dívce vskutku přeji.
Jdou jakby nic a nakonec
s sebou nás vezmou rády přec.

Prvý

Ne, brachu, rád já nenucený jsem.
Pojď, sic ty kůstky pláchnou nám; hrr na ně!
Ruka, jež v týdnu vládne koštětem,
nejlíp tě ze všech polaská v den Páně.

Měšťan

Mně ten náš purkmistr se líbí čím dál méně.
Teď, co jím je, je troufalejší denně
a město z něho nemá nic.
Vždyť stále zhoršuje se zlořád,
víc poslouchat jen máme pořád
a také klopit čím dál víc.

Žebrák zpívá

Vy dobří páni, krásné paní
v šatech jak svěží kvíteček,
račte mít se mnou slitování
a darujte mi dáreček!
Kéž dojme vás můj kolovrátek!
Je vesel jen, kdo daruje.
A dnes, kdy pro všechny je svátek,
den úrody kéž pro mne je!

Jiný měšťan

Nic neznám lepšího v dni nedělní a svátky
než hovor o válečném hlaholu,
když někde u těch Mongolů
jsou samé masakry a zmatky.
U okna stoje, sklenku vypiješ
a vidíš po řece plout pestrých člunů řady;
pak vesele si večer domů jdeš
a medíš si, že mír je u nás tady.

Třetí měšťan

To, pane soused, řeč je taky má.
Bodejť se všechno pomlátilo!
Ať svět je vzhůru nohama!
Jen u nás ostaň to, jak bylo.

Babka měšťanským dcerkám

Aj, nastrojené dívčice,
do vás jsou všichni zakoukáni!
Jenom ne tolik pyšnit se!
Však dovedla bych splnit vaše přání.

Měšťanská dcerka

Pojď, Rózo! Kartářka! Mně stydno je,
abych se před lidmi s ní vidět dala;
sic na svatého Ondřeje
mi toho mého ukázala — —

Druhá

A mně ho ukázala v zrcadle,
byl voják a byl s kamarády;
pořád se točím, jestli jde,
a ne a ne ho potkat tady.

Vojáci

Tvrze, kde hrdé
cimbuří svítí,
panny, jimž v oku
výsměch je zříti,
chtěl bych já vzíti!
Po chrabrých bojích
odměny zvou!

Tlampačem naším
hlahol je trouby,
posel to lásky,
posel to zhouby!
To je mi život!
Šturm tam platí.
Panny a tvrze
musí se vzdáti.
Po chrabrých bojích
odměny zvou!
Vojáci dál zas
mašírujou.

Faust a Wagner


Faust

Proud ani potok už pod ledem není,
sotvaže pohled jara naň shléd;
v údolí pučí radosti květ;
a mráz, ten staroch, v svém oslabení
do drsných horstev se odbelhal zpět.
Odtamtud, chtěje svůj ústup krýt,
přívalu ledových zrnek on velí
k osení snést se a na pažit.
Slunce však nestrpí nižádné běli,
zrychluje vzrůst a tvoří a blaží,
barvami všechno se oživit snaží;
květy že posud pořídku jsou,
sváteční lidé jsou náhradou. —
Jen se obrať a pohlédni
z těchto vršků na městské zdi.
Z dutého otvoru černých vrat
pestré hemžení vidíš se drát.
Všichni se sluní, rozradováni;
slaví dnes Páně zmrtvýchvstání,
neboť k životu vstali sami,
z nizounkých domků a ztuchlých bytů,
z pout, v něž je zajaly cechy a krámy,
z dusného tlaku stříšek a štítů,
z ulic, jež tísnivým zmatkem vřely,
z kostelů noci ctihodné
všichni se dostali na světlo dne.
Hleď, jen hleď, jak zástup ten celý
rychle se rozlil v pole a sad
a jak řeka zšíři a zdéli
veselé loďky musí hnát,
jak, přetížen jsa k ponoření,
odráží poslední už prám.
I ze stezek až při temeni
barevné šátky svítí nám.
Slyš, to už vesnická je chasa,
hotové nebe má tu lid.
I dospělý i dítě jásá:
zde člověk jsem, zde smím jím být!

Wagner

Vyjít si, pane doktor, s vámi,
to poctou je, to prospěje.
Však toulat se tu sám, to nechutná mi,
neb všechno surové mi hnusné je;
ty kuželky, to vyhrávání,
ach, k nesnesení je ten řev;
ti lidé řádí jako běsem štváni,
a to je prý radost, to je jim zpěv.

Sedláci pod lipou
Tanec a zpěv


Ovčák se k tanci vyfintil,
fábor a kytku přišpendlil,
že se až srdce smálo.
Pod lipou se už tlačili
a jako blázni tančili
a juch a hej
a hopsa hejsa hej
to na housličky hrálo.

A jak se ovčák přitírá,
už děvče loktem nabírá,
a to mu za to dalo:
To je mi ňáký divný pták,
to je mi pěkný nezdvořák!
A juch a hej
a hopsa hejsa hej —
a to by mi tak hrálo!

A sukně kolem lítaly
a všichni kolem hopsali,
až je to rozehřálo.
A točili se, zardělí,
jak v náruči si leželi,
a hopsa hej
a hopsa hejsa hej,
a netiskli se málo.

A nech si tu svou dotěrnost,
vždyť vámi, chlapci, holek dost
už napálit se dalo!
Pak dokázal, že přec šla s ním
a od té lípy až tam k nim,
aj hopsa hej
a hopsa hejsa hej
to tydli fidli hrálo.

Starý sedlák

Aj pane doktor, hezké je,
že se nás neštítíte přec
a mezi sprostý lid sem k nám
přichází velký učenec.
Zde nejkrásnější džbáneček,
v něm čerstvý doušek nesem vám.
Ať nehasí vám žízeň jen,
já vinšuju a zavdávám:
co kapek v něm až k jeho dnu,
tolik vám přidáno buď dnů!

Faust

Přijímám, co mi poctou jest,
a opětuji dík a čest.

Lid se shromažďuje v kruhu


Starý sedlák

To jste si vybral příhodně
a přicházíte v dobrý den.
Vždyť vy jste dřív i za zlých dnů
nám laskavě byl nakloněn.
Leckdo tu stojí, koho kdys
váš otec vykurýroval,
když horkou nemoc vyháněl
a hlízu moru zažehnal.
Též vy jste tenkrát, mladý muž,
chodíval do všech nemocnic,
mrtvol z nich mnoho nosili,
vám neublížilo to nic.
Nám vy jste osvědčoval péči,
vám ten zas, který z výšin léčí!

Všichni

Zdráv, ochránce, nám buďte dál,
abyste dlouho pomáhal.

Faust

Ne, tomu na výšinám dík,
onť lékař náš, on pomocník.

Jde s Wagnerem dále


Wagner

Ó velký muži, jaký to as cit,
žes v lásce u tohoto davu!
Ó, blažen, takovou kdo slávu
smí díkem za své dary mít!
Strkají všichni k hlavě hlavu,
dí otec: „Hleď ho, maličký!“
rej vázne, zmlkly housličky;
jdeš, nadšeně tě špalír ctí,
a vzhůru letí čepice:
divže tě nevzývají klečíce,
jako by kněz šel s hostií.

Faust

Kus výše pojď, tam k tomu kameni,
tam odpočinem po svém putování.
Tam zhusta o hladu a v modlení
já sedal v osamělém zadumání.
Má naděj a můj zbožný cit,
můj nářek v zoufalství a vzdoru
na bohu chtěly vynutit,
aby byl konec tomu moru.
Ó, kdybys čet v mém nitru, jakých vin
mi připomínkou zní ten souhlas davu,
jak málo otec a syn
si zasloužili mít tu slávu!
Můj otec poctivec byl obskurní,
jenž přírodu znal ctít i svaté její divy;
on o ní dumal čestný, vrtošivý
a podivínský vztah měl k ní.
V kuchyni černou zavíral se
ve společnosti adeptů
a hnusné šťávy slévat jal se
dle nekonečných receptů.
Tu býval rudý lev, ten ženich smělý,
s lilií družen vlažnou koupelí,
pak po všech komnatách je proháněli,
v nichž snoubenci se pářit museli.
Když v barvách pak, jež hrály po křivuli,
zjev mladé královny se objevil,
poved se lék a choří pohynuli;
nikdo se neptal: kdo se uzdravil?
Tak s lektvary, jež neléčí, však zmoří,
zde v údolí a na pohoří
my hůře řádili než mor.
Já, jehož ruka jed ten rozdávala,
já slyším — já, jímž zničen mnohý tvor —
že drzým vrahům vzdává se teď chvála.

Wagner

A tohle že vás zarmucuje?
Poctivec nečiní-li dost,
kdy poděděnou dovednost
řádně a svědomitě provozuje?
Když mladý jsi, jenž svého otce ctí,
zdalipak nadšen nepřijme tě?
A když jsi muž, jenž množí vědění,
tvůj syn se může dostat k vyšší metě!

Faust

Ó, šťasten, koho blaží klam,
že z moře bludů těch se zachráníme!
Toho, co nevíme, je třeba nám,
a nepotřebujem, co víme. —
Leč této chvíle pozdní nádhera
se nekal zármutky a zmatky!
Hleď, jak se lesknou v žáru večera
zelení obklopené chatky.
Níží se slunce, klesá. Dožil den.
Pospíchá pryč a nový den zas nítí.
Ó, na křídlech že nejsem povznášen,
bych za sluncem směl zakroužiti!
Ztišený svět bych viděl kol,
jak u nohou mi v svaté záři leží,
jak všechno horstvo plá, jak zmlká každý dol,
jak stříbro bystřin k zlatým proudům běží.
Pak neuváz by bohorovný vzlet
v skalnatých prorvách na divoké hoře,
k zátokám teplým, v prosluněné moře
můj užaslý se sklání hled.
Teď docela už, božské, v hloub se řítí;
leč nový pud je probuzen.
Já spěchám dál, to věčné světlo píti,
za mnou je noc a před sebou mám den;
nade mnou nebesa, tam v hloubkách vlny běží.
Již zmizelo... Já zkolébán byl snem!
Žel, že se k ducha perutem
peruti hmotné přidruží tak stěží!
Leč cit nám vrozen, jímž je každý chvácen,
aby se vzhůru dral a vpřed,
nad námi, v jícnu modra ztracen,
když skřivan počne trylkem pět,
když nad borovic příkrou strání
na křídlech orel rozpjat je
a nad jezer i krajů plání
když jeřáb domů směřuje.

Wagner

Já v hlavě rovněž leckdy brouky míval,
než tenhle pud, ne, ten mne netrýzníval.
Let ptáka k závisti mne neponouká;
jeť brzy unuděn, kdo v les a luh se kouká.
Ó, rozkošněj se duchem nésti lze
od listu k listu, z knihy ke knize.
To zimní noc ti zkrášlí v jarní den,
blaženství zrovna vyzařuje z tebe;
ctihodný rozvineš-li pergamen,
ach, to si zchystáš učiněné nebe.

Faust

Tvá hruď jen jeden z obou pudů zná;
ó, chraň se, též ten druhý znáti!
Dvé duší mně, ach, v hrudi přebývá
a od sebe se touží odervati;
ta jedna, lačná chapadla jež má,
drží se, chtíčem rozdychtěna, světa;
ta druhá rve z pout hmoty křídla svá
a k božským otcům v prostor vzlétá.
V povětří duchové-li jsou
a vládnou mezi nebesy a zemí,
kéž opustí svou říš, tu zlatě mlhavou,
a v nový život vůdci stanou se mi!
Svým kdybych čarodějův plášť jen zval,
jenž by mne zanes v divukrásné kraje,
já neprodám ho za žádný šat z báje,
ba ani za plášť, jaký nosí král.

Wagner

Dej pozor, přece víš, že krouží rej
a po prostoru v hustých proudech víří;
těch děsných duchů nevzývej,
z nich ze všech stran se lidstvu zhouba šíří!
Na tebe hladový si brousí zub,
jak od severu fičí, sípajíce;
vysušující jih si hledá lup
a potravou mu jsou tvé plíce;
ti, které východ z pouště posílá,
v ohnivý kotouč zapletou tě divý,
rej od západu vláhu sic ti dá,
pak utopí však tebe i tvé nivy.
Radostně jdou, neb tuší škůdný cíl,
nadšeně lžou a poslušni jsou rádi;
z nich každý jak by poslem nebes byl
a šepce andělsky, an svádí.
A pojďme! Padá mlha. Zšedl svět,
vzduch ochladil se, pojďme zpět!
Navečer teprv dům se ocení. —
Kam se to díváš jako v zmámení?
Vždyť soumrak na pole už lehá.

Faust

Nevidíš, černý pes jak po polích tam běhá?

Wagner

Co na něm? Já si ho už dávno všim.

Faust

Jen si ho prohlédni. Co je to s ním?

Wagner

To pudlík je a stopu hledá něčí.
Pánovi zaběhl se as.

Faust

A nevidíš, jak v dlouhé křivce šnečí
vždy úže krouží kolem nás?
A v jeho stopách, tuším, k nám
ohnivý kotouč utíká.

Wagner

To u vás optický je klam;
já vidím černého jen pudlíka.

Faust

Já vidím, jak nás tiše zatahuje
k příštímu svazku čarou kouzelnou.

Wagner

Ne, to nás nejistě a bázliv obskakuje.
Ne jeho pán: dva cizinci tu jsou.

Faust

Je zde! a již se úží kruh.

Wagner

Nu vidíš! Je to pes, ne duch.
Kňučí a vyje, na břicho si leh.
Ocáskem vrtí. Tak to u nich všech.

Faust

Tak. A teď půjdeš s námi. Na!

Wagner

Legrační psina. Psinu dělat zná.
Zastav se — čeká, co proň máš;
na tebe skáče, jak ho zavoláš;
najde, ať ztratíš cokoli,
do vody se ti vrhne za holí.

Faust

Ba, pravdu máš. Psí nátura.
Ni špetka ducha. Samá drezúra.

Wagner

Psu, který dobře vycvičí se,
třebas i mudrc nakloní se.
On zaslouží si plně přízně tvé,
jenž čackým učněm studentů se zve.

Vejdou do městské brány


Studovna

[4]


Faust vstupuje s pudlíkem

Tak navracím se z černé noci,
již pláň i stráň je pokryta
a pod níž, svatou čaromocí,
v nás lepší duše procitá.
Teď usíná, jak v měkkém loži,
všech vášní nezkrocený pud,
teď láska k lidem, láska boží
mi zaplavuje všechnu hruď.

Nevrť se, pudlíku! Zticha již!
Necháš ten práh! Co čmucháš tam?
Pěkně se za kamny položíš.
Svou nejlepší podušku ti dám.
Bavils nás kousky šprýmovnými,
po kopcích naběhal ses dost,
teď u mne doma mou péči přijmi
jak vítaný a tichý host.

Ach, v těsné cele naší zase
když vlídná lampa vítá nás,
tu v srdci, které samo zná se,
tu v hrudi rozhoří se jas.
Zas rozum hovořit se strojí,
zas kvete radost s nadějí,
zas prahnem po života zdroji,
ach, po života ručeji.

Pudlíku, nekňuč! K melodii svaté,
jež celou mou duši teď vyplňuje,
tvůj zvířecí zvuk se nerýmuje!
Lidé, ti arci a častokráte
tupí, co nechápou,
a na to, co ruší je a mate,
i je-li to dobré a krásné, jen bručí.
A pes by byl stejný? Též on na to kňučí?

Však běda, nechť sebelepší vůle mě pudí,
už cítím, že úkoj mi netryská z hrudi.
Proč, ba proč jen vyschne zřídlo tak záhy
a znova prahnem po trošce vláhy?
Jak často jsem poznal to rozžíznění!
Leč této slabosti pomoci známe:
Tím víc vše nadsvětské uctíváme
a roztouženi jsme po zjevení,
jak neplá nikde s tou glorií,
jak v knize evangelií.
Text rozevříti mocnou jat jsem snahou,
bych jednou s poctivou myslí se jal
posvátný tento originál
převádět na svou mateřštinu drahou.

Rozevře svazek a chystá se k práci


Zde: „Na počátku bylo slovo!“ čtu.
Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.
Nelze mi slovo přec tak v úctě míti,
musím to jinak přeložiti;
ačli že duch mě řádně osvítil,
stojí tu: Pojem na počátku byl.
Dobře si rozvaž první řádku,
neukvapuj se na počátku!
Že vznikala by z pojmu všechna díla?
Má státi: Na počátku byla síla!
Leč ještě jsem to ani nenapsal,
a cos mě nutká, abych hledal dál.
A náhle, osvícen, zřím do hlubin.
Já napíšu: Byl na počátku čin!

Chceš-li se mnou v pokoji býti,
pudlíku, nech si to vytí.
Klidu mi přej,
nekňuč a neštěkej!
Slyš, takového rušitele
bych nestrpěl ve své cele!
Tak takhle na svého hostitele?
Byť nerad, musím tě vyhostit.
Dveře jsou dokořán, můžeš si jít.
Ale hleďme, to překvapení!
To samo od sebe není:
Je to přelud? Či skutečnost?
Můj pudlík se nadmul a povyrost.
Teď násilně se vznes.
Ne, to není obyčejný pes!
Co vlastně to se mnou domů šlo?
Jak hroch je už to strašidlo!
Má hrozivý chrup, v oku ohnivá kola,
bestie je to, démon zpola.
Počkej, hned budeš pryč!
Od toho je Šalomounův klíč.

Duchové na chodbě

Uvnitř jeden se chyt!
Za ním střezte se jít!
Tak jako lišák do želez,
ten starý pekelník tam vlez.
A teď pozor jen!
Vzneste se, sneste se spolu,
nahoru, dolů,
hnedle bude vyproštěn.
Přispět mu znáte,
přispět mu máte:
splaťte mu zas,
co poskyt všem z vás.

Faust

Zaříkán zvířecí buď tvor
elementárním quattuor:

Salamandr ať hoří,
nechť nymfa se vine,
sylfa v prostor ať vplyne,
gnóm ať se moří!

Kdo nezná živlů znaky,
kdo neví, který je jaký,
jakých je sil,
jaký má cíl,
nemá v své moci,
říš duchů zmoci.

V plamenech, mloku,
v plamenech ztrať se!
Splyň v proudu a toku,
ty nymfo!
Vzplaň krásou meteorů,
ó sylfo!
Nechť pomáhá domu a dvoru
incubus! incubus!
Vystup, ať nemusím užít hrůz!

Ze čtvera sil
žádná v tom netvoru není.
Leží si dál a chrup na mne cení;
ještě jsem vůbec ho nezmučil.
Mocněji začnu vzývat,
však tě už naučím zpívat.

Aj, tovaryši,
unik jsi pekelné říši?
Tak viz to znamení!
Před ním do prachu zhrouceni
všichni démoni leží.
A hleďme, jak všecek se ježí!

Ty tvore zavržený,
zda číst jej schopen jsi?
Jej, který, nezrozený,
se rozlévá nebesy?
jej, nevyslovitelného,
jej, oštěpem probodeného?

Hle, chycen za kamny on
nadýmá se jak slon.
Do prostoru se dme,
v mlhu se rozplynout chce.
Až do stropu mi nevzrosteš!
Tiše u nohou pánu lež!
Vidíš, že nehrozím slovem planým.
Sžehnu tě ohněm svatě požehnaným.
Nedráždi mne,
sic pozvednu světlo, to trojjediné,
nedráždi mne,
sic podstoupíš nejhorší muku!

Mefistofeles
vystoupí za kamny, zatímco mlha padá; je oděn v úbor kočovného scholastika


Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku?

Faust

Tak tohle bylo jádro pudlíka!
Potulný scholár? Šprým to podařený.

Mefistofeles

Klanět se vám, čest pro mne veliká.
Vy jste mi zatopil, můj pane přeučený.

Faust

Tvé jméno?

Mefistofeles

Na to by se neměl ptát,
kdo k slovu chová pohrdání,
kdo věcí podstatu chce znát,
na hony vzdálen jalového zdání.

Faust

U vás, vy páni, zvukem jména
též tvářnost duše bývá vyjádřena;
a je to vaše pravá tvář,
ať zní to Belzebub či škůdce nebo lhář.

Nu dobrá, a kdos ty?

Mefistofeles

Té síly díl jsem já,
jež, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.

Faust

To je mi hádanka. Co říc mi má?

Mefistofeles

Jsem duch, jenž stále popírá!
A právem; neb co vzniká, vše,
by zahynulo, hodno je;
proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo.
A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo
hříchem či zkázou, zkrátka zlem,
tam já v svém pravém živlu jsem.

Faust

Ty zveš se částí jen, a celého tě zřím?

Mefistofeles

Skromňoučkou pravdu já ti dím.
Nechť člověk, zdrobnělý svět bláznovství,
mní, že je celek celistvý:
Já díl jen dílu jsem, jenž vším byl v prvé časy,
já díl jsem temnoty, jež světlo stvořila si,
to hrdé světlo, jež teď matku Noc
chce okrást o prostor a dávnou moc.
A přec to nesvede; nechť sebejasněj plá,
vždy na tělech jen ulpívá.
S těl proudí, těla zkrášluje,
tělo je v běhu zdržuje;
tak, doufám, mnoho času neuplyne,
a s těly také světlo zhyne.

Faust

Teď o tvých cílech zpraven jsem!
Kdo neumí nic zničit ve velkém,
aspoň se v malém o to snaží.

Mefistofeles

Mnoho tím arci nedokáži.
Co nicotu chce zadržet,
to něco, nejapný ten svět —
ať jsem se sebevíce mořil,
přec jsem ho posud nepokořil
otřesy, vlnou, vichry, plamenem:
klidně si trvá oceán i zem.
A na tu čeládku zvířat a lidských ras,
na tu už dokonce jsem krátký:
já pohřbil jich už pěkné řádky,
a nová svěží krev obíhá zas a zas!
Tak to jde dál, jsem z toho málem divý;
na zemi, ve vodě a vzduchu
z tisíce klíčků život pučí živý
v chladu a zimě, v mokru, v suchu!
Nevyhradit si ohně žár,
docela nic já neměl bych à part.

Faust

Tak tedy marně proti síle,
v níž dobro věčné tvorby jest,
vztekle jsi vztyčil, potměšile
ďáblovskou mrazivou svou pěst.
Jiného hleď se dopracovat,
chaosu divný synu ty!

Mefistofeles

Nu, budem o tom uvažovat,
leč nechám si to na jindy.
Směl bych snad pro tentokrát jíti?

Faust

Vždyť znám tě už, tak co se ptáš?
Vždycky mě můžeš navštíviti,
kdykoli na to zálusk máš.
Zde můžeš oknem, tady dveřmi,
anebo třeba komínem.

Mefistofeles

Víš, rád bych na vzduch, ale věř mi,
já malou překážkou tu držán jsem.
Tam — muří noha na prahu je.

Faust

Nemůžeš přes ten pentagram?
Pak, synu pekel, problém tu je:
Jaks mohl vejít, se tě ptám.
Což démon moh být ošálen?

Mefistofeles

Jen podívejte, není dotažen.
Ten jeden úhel, ten, co míří ven,
vidíš, je trochu otevřen.

Faust

Nu, tohle výborná je věc.
Ty tedy jsi můj zajatec?
Běh náhody se divně stočil.

Mefistofeles

Pudl si nevšim, jak sem vskočil.
Teď je to arci neslýchané.
Ďábel se z domu nedostane.

Faust

A pročpak nechceš oknem ven?

Mefistofeles

Ďáblům i strašidlům je zákon stanoven:
Kdo kudy dovnitř vklouz, i zpět smí tudy jen.
Kdo při vstupu byl pán, poté se rabem stává.

Faust

Což také peklo má svá práva?
To se mi líbí, tak by šlo — či ne? —
aby se s vámi sjednal pakt, vy páni!

Mefistofeles

Co se ti líbí, máš mít v užívání,
nic se ti z toho nestrhne.
Leč nutno na to pokdy míti,
a uradit se bude nám;
nyní však snažně naléhám,
pro dnešek rač mě propustiti.

Faust

Tak zdrž se aspoň minutu,
na dobrý počinek to stačí.

Mefistofeles

Ne, teď mě pusť, já brzo budu tu,
a pak se ptej, co srdce ráčí.

Faust

Já na tebe přec nečíhal,
sám od sebe ses do té léčky chytl.
Kdo ďábla v hrsti má, jen drž ho dál,
podruhé by tam sotva vlítl.

Mefistofeles

Nuž dobrá, budu společníkem tvým
a zůstanu tu, jsem-li ti teď milý;
leč za podmínky, důstojně že smím
kousky a uměním ti krátit chvíli.

Faust

Začni! S tím souhlasím též já.
Jen ať to umění se zamlouvá!

Mefistofeles

Tou chvilkou způsobím, můj milý,
by víc tvé smysly pochytily,
než suchopár jim roku dá.
Co něžní duchové ti pějí,
ty obrazy, jež přinášejí,
tím vším se můžeš pokochat.
To nebudou jen kouzla lichá,
leč cos, co chutná se a čichá,
a rozkoš bude mít i hmat.
Tak bez příprav, jen pojďte blíž,
jsme pohromadě, spusťte již!

Duchové

Ztraťte se, tmavé
vysoké klenby!
Azurně snivá
nechť se schvívá
obloha k nám!
Mračno ať tmavé
rozutíká se!
Hvězdy už smavé
v měsíčním jase
jiskří se tam.
Šumění stínů,
nebeských synů
v nádheře ducha,
vůkol se třese.
Prahnouc se tucha
za nimi nese;
stuhy, jež vlají,
rozkoše tají,
šlářem jsou kraji,
šlářem jsou loubí,
v citu kde hloubi
milující se
pro život snoubí.
Úponky zrají.
Révoví rdí se.
Za hroznem hrozen,
rozmačkán v lise,
k pěně je házen
do říčky vinné:
potůček plyne,
kamením víří,
opouští výše,
v pláních se tiše
v jezírko šíří.
Ptactvo tam míří,
zpíjí se, vzlétá,
do slunce letí,
k štěstí chce světa,
k ostrovům spěti:
na vlnách, smavé,
houpou se, lhavé;
na nich, slyš, jásá
ve sborech krása,
v luzích a nivě
tančíc tak divě.
Všechno se směje,
v přírodu spěje:
jedny je zříti
na horské stráni,
někteří svítí
na jezer pláni,
ve vzduchu jiní;
všichni jsou činní,
hvězd darem žijí,
zblázněně pijí
milostný mžik.

Mefistofeles

Spí! Bravo, čertíci vy malí!
Krásně jste mi ho zkolébali!
Za tenhle koncert prozatím jen dík!
To ještě nesvedeš, by čert ti neunik.
Ve slastných snů ho vykoupejte blahu
a v moře mrákot ať se pohrouží.
Leč abych rozťal kouzlo na tom prahu,
k tomu mi krysa zoubkem poslouží.
Netřeba dlouhých zaříkání;
ty, která chrastíš tam, slyš moje přikázání.

Pán krys a štěnic, vší a myší,
pán nad muší a žabí říší
ti káže z brlohu se dáti
a tento práh zde nahlodati,
kde napouští jej olejem.
Už vylezla, už rejdí sem!
A k dílu! Cíp, jejž přejít nedovedu,
je na okraji, tady vpředu.
Jen ještě kousnutí, a překážky už není. —
Teď, Fauste, sni jen dál; a do vidění!

Faust procitaje

Jak? Zase nic než oblouzení?
Nic víc mi přízrak duchů nepřines,
než ďábla že jsem ve lhavém zřel snění
a bdícímu že utek pes?

Studovna

[5]


Faust, Mefistofeles


Faust

Kdo klepá? Dál! Zas někdo obtěžovat?

Mefistofeles

Já.

Faust

Dál!

Mefistofeles

Musíš to třikrát opakovat.

Faust

Nu dál!

Mefistofeles

Tak se mi zamlouváš.
Takhle se můžem domluviti.
Že z hlavy brouky vyhnat chci ti,
co kavalíra mne tu máš
v hedvábném plášti, v rudém šatě
a na něm prýmky v samém zlatě,
na čapce péro kohoutí,
kordisko nabroušené v pase;
a radu-li chceš přijmouti,
choď si tak rovněž v brzkém čase,
bys volný, ničím nepoután,
poznával život ze všech stran.

Faust

Mne v každém šatě sevře zoufání,
v něž těžký život pozemský se zvrací;
jsem příliš stár, bych směl jen hrát si,
jsem příliš mlád, bych směl být bez přání.
Čeho že od světa smím žádat?
Jen odříkat se máš! Jen strádat!
To je ten věčně stejný zpěv,
jenž v uši všem se zarývá,
jímž chrčí, pokud proudí krev,
každičká chvilka chraptivá.
Zrána se v slzách probouzím,
neb trpkou úzkost cítím ze dne,
jenž mi svým celým trváním, jak vím,
ni jedné tužby nesplní, ni jedné,
leč předtuchu vší slasti hřejivé
mi samovolně zepsuje a ztrhá
a vše, co v prsou hárá, tvořivé,
pošklebnou střízlivostí zmrhá.
Pak úzkostně mi na lože je jít,
noc nadejde-li se sny svými,
neb mně, mně nedaruje klid:
já budu soužen viděními.
Bůh, jenž mi v prsou přebývá,
vzruší mé nitro nejvnitřnější,
však, nechť i nad mou duší vládu má,
nic nedokáže v sféře vnější;
a tak mi život těžkým břemenem;
mně hořko být; jen smrti dychtiv jsem.

Mefistofeles

A přec jen bývá nevítaná; všem.

Faust

Ó, blažen, komu v bitev gloriole
kol skrání vavřín zkrvaven se vine,
kdo po zběsile protančeném kole
v objetí milenčině zhyne!
Ó žel, že vznešeného ducha moc
mě nesklátila, zázrak v mroucím oku!

Mefistofeles

A přece kdosi v onu noc
nedopil toho zahnědlého moku.

Faust

Špehovat, zdá se, je tvým řemeslem.

Mefistofeles

Ne všeho: mnohého však vědom jsem.

Faust

Když tehdy z nejstrašnější tíže
mě vytrh sladce známý hlas,
to, co mne k dětství ještě víže,
pazvukem blaha podved zas:
teď proklínám, co v duši bují
svodem a kouzlem mámivým,
co v truchlivé ji vězní sluji
lichotně lichým klamem svým!
Proklínám nejdřív domýšlivost,
jíž duch svou mdlobu zastírá,
proklínám prázdných zjevů lživost,
jež na smysly se přitírá.
Proklínám, co nás ve snu šálí,
slávy a jména prázdný vzruch,
věci, jež patřit nám se zdály,
ženu a dítě, sluhu, pluh!
Proklet buď mamon, když nás nutí
svým zlatem k přeudatné hře,
či pro vilné když spočinutí
nám upravuje polštáře!
Buď réva s hrozny ohnivými,
buď láskou žhoucí kleta hruď,
zhyň naděj, víra — před jinými
však trpělivost kleta buď!

Sbor duchů neviděn

Žel! Žel!
Teď zničila jej,
ten krásný svět,
tvá drtivá pěst.
V prach jsi jej smet.
Polobůh rozbil jej v trosky!
A nám je nést
ty rozvaliny tam v prázdno,
nám plakati jest
nad těmi krásami všemi.
Vystav jej,
ty mocný na této zemi,
nádherněj
vystav jej znova,
ať v nitru tvých prsou se skví!
Nový běh životní
započni zase
v jasných smyslů svých kráse,
a píseň nová
v tom světě ať zní!

Mefistofeles

To zazpívali
mí diblíčci malí.
K činu a k slastnému mládí,
slyš, přemoudřele ti radí:
v svět máš být vyveden!
Ven, z té samoty ven,
v níž smysly a šťávy se tratí,
chtějí tě vylákati.

S tím hořem nahrál sis už dosti,
jež jako sup ti život užírá;
nejhorší chátra jistotu ti dá,
žes člověk v lidské společnosti.
Leč tak tomu není, já nehodlám
svrhnout tě mezi tu sebranku tam.
Já mezi duchy nejsem mocný duch;
ale jestliže chceš, abych byl tvůj druh
při putování živobytím,
dobrá, já se ti poddán cítím
a od této chvilky již
jsem tvůj, jsem tvůj tovaryš,
a jestliže vhod se ti zdám,
budu tvůj sluha, tvůj chám.

Faust

A na mně co zas ty si vyžádáš?

Mefistofeles

Ach, na to ještě dlouhou lhůtu máš.

Faust

Ne, ne! Neb čert je egoista
a zbůhdarma se dozajista
nebude starat o zisk náš.
Podmínky řekni; jasně, co a jak.
Takový sluha, to není jen tak.

Mefistofeles

Zde poslušen chci býti tvého slova,
bez dechu ve všem po vůli ti být.
onde shledáme se znova,
mně ty máš stejným oplatit.

Faust

Což, onde, o to nedbám již.
Až tento svět mi rozdrtíš,
svět onen zroď se nebo ne!
Zde z této země prýští moje slasti,
zde toto slunce svítí na mé strasti;
jenom až smím to všechno střásti,
co chce, nechť potom nastane!
Ta novina mi lhostejná je,
zda lásky tam a zášti říš
a zdali též ty cizí kraje
cos mají jako hloub a výš.

Mefistofeles

Pak smíš se toho odvážiti.
Jen vejdi v smlouvu, abys v tomto žití
všechny mé čáry, zkouzlen, zřel.
Dám ti, co člověk ještě neviděl.

Faust

Co můžeš dát, ty nebožácký ďase!
Což lidský duch, vzňat po vznešeném jase,
kýms, jako tys, byl chápán kdy?
Leč krmi dej, jež rozlačňuje vždy,
a zlata rudého dej poklady,
jež na dlani se roztekou jak rtuť,
dej hru, při níž se nevyhrává,
či dívku, kterou tisknu na svou hruď,
zatímco s druhem mým už znamení si dává,
dej světlo slávy božsky krásné,
jež meteorem vzplá i zhasne!
Ukaž mi plod, jenž, než je střesen, hnije,
či strom, jenž den co den vždy znova zelený je!

Mefistofeles

Ty nezlekáš mne tímhle vším,
takové poklady ti opatřím.
Leč jednou přijde, brachu, čas,
že v pohodlí si chceme pochutnati.

Faust

Kdybych se lenochem kdy za pecí měl státi,
v tu chvíli, libo-li, mě sraz!
Když obelžeš mě lichotkami,
bych sebou sám byl spokojen,
když tvoje rozkoše mé zmámí —
to poslední buď pro mne den!
Toť sázka má.

Mefistofeles

Já přijímám.

Faust

A ještě druhou ruku dám!
Když okamžik mě zvábí k slovu:
Jsi tolik krásný! prodli jen —
pak si mě sevři do okovů,
ó, pak chci rád být utracen!
Pak nechať umíráčkem zvoní,
pak čas tvé služby dobíhá,
stůj orloj, rafije se skloní,
to uplynula doba má!

Mefistofeles

Jen rozvaž to, my nezapomenem.

Faust

A to jsi také v právu svém;
já lehkovážně nepodjal se toho.
Jak spočinu, já sluha jsem,
ať tvůj — což dbám! — či vlastně koho.

Mefistofeles

Dnes při doktorském hodokvase
má služebnost už počíná se.
Leč o maličkost musím poprosit:
pro strýčka příhodu, pár řádeček chci mít.

Faust

Pedante, musíš písemně to míti?
Nepoznals mužů? Slovo nestačí ti?
Což není na tom dost, že slovo mé
má řídit navěky mé živobytí?
Zda neproudí vše, stále proměnné,
a já mám v poutech slibu žíti?
Nám v srdce však ten blud je položen,
nikdo ho nechce oželeti.
Šťasten, kdo věrnost má v své hrudi jen:
necouvne nikdy před obětí!
Leč tam, kde s pečetí a s písmem pergamen,
toť přízrak, před nímž musíme se chvěti.
Vždyť slovo sotva z pera může
a rozhodčí jsou vosk a kůže.
Co na mně, zloduchu ty, chceš?
Pergamen, papír, mramor, spěž?
Mám perem, pisátkem, mám dlátem psáti?
Mně lhostejno, ty volbu máš.

Mefistofeles

Jak překotně se necháváš
řečnickou vášní strhovati!
Vždyť cedulička stačí též,
kapičkou krve se tam podpíšeš.

Faust

Jestli to všechno je, co chceš,
nu dobrá, komedie platí.

Mefistofeles

Krev, to je zcela zvláštní šťáva.

Faust

Neboj se, že bych smlouvě nedostál;
v tom, co jsem ti tu podepsal,
má vůle jest, má síla pravá.
Já příliš vysoko se vzpjal,
však do tvé třídy patřím jen.
Ten mocný duch mnou pohrdal,
svět přírody mi uzamčen.
Myšlení přetrhlo se v kusy,
vědění se mi dávno už hnusí.
Nechť v jícnu planoucích orgií
vášnivé smysly se upijí!
Nechť zázraky všude vítají nás,
leč našim kouzlům se odkryjí!
Vpadněme činem v šumící čas,
v rachotu dějin zazní náš hlas!
K požitkům bolestný žár,
k rozmrzelosti zdar
ve stálém střídání se druž!
Je bez oddechu činen celý muž.

Mefistofeles

Ó prosím, jen si smlsněte,
nechci vás v ničem omezit,
a máte-li nač apetit,
v letu si kousek urvete!
Tak — s kuráží a bez pobídky!

Faust

Vždyť slyšíš, tady nejde o požitky.
Vírům se zasvětím, rozkoši lítostné,
léčícím strastem, zášti milostné.
Teď, vyhojen už z pudu po poznání,
kdejakým ranám otevřen chci býti,
a lidstvu veškeru co dáno v užívání,
nechť jediné mé srdce cítí;
chci duchem k vrcholu i dnu se nésti,
chci vychutnávat lidstva žal i štěstí,
bych lidským vědomím do všelidskosti vlil se
a nakonec, jak lidstvo, roztříštil se.

Mefistofeles

Ó, věř mi, mně, jenž věčnou dobu
ten tvrdý pokrm žvýkám zas a zas,
že z lidí nikdo, od kolébky k hrobu,
nestráví tenhle zkyslý kvas.
Věř našinci, ten vesmír celý
jen pro boha je utvořen!
Pro sebe třpyt on vyhradil si skvělý,
náš rod je do tmy uzavřen,
a vám se hodí noc a den.

Faust

Ale já chci!

Mefistofeles

Toť krásné sice,
a přec mám jedno soužení;
čas krátký, dlouhé umění.
Což, neměl byste poučit se?
S básníkem spojte se té chvíle,
ať vymyslí si všechnu možnou slávu,
a všechny znaky ušlechtilé
na vaši vylijtež se hlavu:
Silný buďte jak lev,
hbitý, jak jeleni jsou,
Vlachovu sdruž on krev
s tuhostí severskou.
Ať vynajde vám tajnou ctnost,
jak s noblesou spolčit úskočnost,
jak jinochu, jenž běsní lítě,
milovat možno plánovitě.
Nu, toho mistra chtěl bych znát.
Moh by se Mikrokosmem zvát.

Faust

Čím tedy jsem, když není možno mi
koruny lidstva vydobýti,
již prahnu všemi smysly míti?

Mefistofeles

Jsi konec konců tím — čím jsi.
Z tisíce kudrn paruku si stáčej
či po koturnech zvíce lokte kráčej,
vždy přec jen zůstaneš, čím jsi.

Faust

Ba, chtěl jsem urvat poklady vší vědy,
však darmo byla snaha má.
A teď, kdy usednout chci naposledy,
v mém nitru nová síla netryská;
já nejsem ani o vlas výš,
já nekonečnu nejsem blíž.

Mefistofeles

Můj pane, račte na to zříti,
jak se tak běžně na to zří;
musíme chytřej na to jíti,
než prchne nám slast životní.
Což, ruce, nohy, zadek, hlava,
hrome, to vše je arci tvé;
leč, co mi svěží rozkoš dává —
to proto snad je méně mé?
Šest hřebců mít-li dovedu,
jich síly zvát se mými mohou,
a pak se tryskem rozjedu,
jak měl bych čtyřmecítma nohou.
Tak zhurta, úvah zanechej
a na pouť do světa se dej!
Víš, chlap, jenž spekuluje napořád,
toť soumar na vyprahlé pláni:
točí se dokola, jak byl by běsem jat,
a poblíže má pastvu k pohledání.

Faust

A kudy na to?

Mefistofeles

Půjdem. Jakby ne!
V jaképak jsi to mučírně?
Tohle je život? zde se trudit
a sebe sám i žáky nudit?
S tím nech si školomety hrát!
Mlácením slámy chceš se mučit?
Co nejlepšího můžeš znát,
tomu ty kluky beztak nesmíš učit.
Zrovna tam venku jeden heká.

Faust

Mně nemožno s ním hovořit.

Mefistofeles

Chudinka hoch už dlouho čeká,
ten bez útěchy nesmí jít.
Kabát a čapku rač mi půjčit,
budu v nich skvostně vypadat.

Převleče se


Za další nech můj vtip už ručit!
Čtvrt hodinky mi třeba je;
zatím se hotov k naší výpravě!

Faust odejde


Mefistofeles v dlouhém hávu Faustovu

Jen zhrdej rozumem a věděním,
člověka darem nejlepším;
ať jen tě čarovnými díly
svých lží a lstí duch šalby sílí —
a bez podmínky mám tě hned!
Osud mu ducha dal, jenž nezkroceně
a bez umdlení prodírá se vpřed
a přes rozkoše ukvapeně
chce skákat, co jich skýtá svět.
Já povleku ho v dravé žití
povrchní bezvýznamností;
zmítej se, škubej, štěť, jak v síti,
a ve své nenasytnosti
nápoj a potravu ať u rtů lačných cítí,
leč o svlažení marně žebrá, bloud.
A nechť i nebyl chtěl se ďáblu zaslíbiti,
musil by přec jen zahynout!

Vstoupí žák

[6]


Žák

Já teprv krátký čas tu jsem
a přicházím s úctou a respektem,
poznati muže a mluviti s mužem,
jímž nejvíce prý se pyšniti můžem.

Mefistofeles

Ó, prosím, velká pro mne čest!
Vidíte muže, jak víc jich jest.
Už jste se tady okoukal?

Žák

Prosím, byste mě v ochranu vzal.
Já přináším si kurážnost
a svěží krev i peněz dost.
Maminka nechtěla, abych šel.
Něčemu bych se tu přiučit chtěl.

Mefistofeles

To vybral jste místo velmi šťastně.

Žák

Hm, chtěl bych zase pryč už vlastně.
Zde tyhle chodby, tyhle síně,
tak divně v nich, tak nehostinně,
tak těsně na prostranství tom,
nic zeleného, žádný strom.
A v sálech s těmi lavicemi
tak zmateně, tak úzko je mi.

Mefistofeles

Aj, to se poddá, to je zvyk.
Děťátko rovněž odmítne
prs matčin v první okamžik
a pak mu rádo přivykne.
A tak i vám se naposledy
nebude chtít od ňader vědy.

Žák

Rád v jejím objetí bych ostal,
jen poraďte mi, jak bych se tam dostal.

Mefistofeles

Nu, především je problém tu:
kterou si zvolit fakultu?

Žák

Chtěl bych být velkým učencem,
obsáhnout nebesa i zem,
znát, co se do mne může vejít,
a vůbec vědu i přírodu.

Mefistofeles

To máte správnou metodu,
jenom ne se tříštit a se stopy sejít!

Žák

Vždyť hořím pro ty študie!
Však arci není k zahození,
tak v letní čas, když krásně je,
mít prázdno a mít vyražení.

Mefistofeles

Užijte času: letí tryskem.
Však jste-li pořádný, to pro váš čas je ziskem.
Tož radím — aby se bystřil váš um —
nejdřív collegium logicum.
Je nutné, aby duch vám zkrot,
i přijde tam do španělských bot,
pak v rozvaze a rovnováze
se plíží po myšlenek dráze
a křížem krážem, jak noc ho mámí,
už netoulá se s bludičkami.
Poté vás dlouho budou mučit,
že například jídlu se musíte učit,
a jenom tak pít, to se nepatří,
vše dělat je nutno dle „ráz, dva, tři“!
Dílna, kde myšlenka lidská se tká,
je věru jak dílna tkalcovská:
Sem a tam člunky lítají.
Šlápneš, a na sta pohne se nití.
Tekou tak rychle, že nelze je zříti.
Ráz — a sta se jich splítají.
Pan filosof k stavu pak přistupuje,
a že to být musí, dokazuje:
že prvé je tak a druhé tak,
ergo třetí a čtvrté tak:
když prvé a druhé by ubylo,
třetí a čtvrté by nebylo.
Toho se žáci vám nachválí!
A tkalci se přece z nich nestali.
Cos živého poznat a popsat-li zkusíš,
dřív ducha z toho vyhnati musíš,
abys částice všechny v svých rukou měl;
jen ztratil se pohříchu duševní tmel.
„Encheiresis naturae“ to v chemii sluje,
jež sama sebe tak bulíkuje.

Žák

Nechápu zcela všechno, co díte.

Mefistofeles

Tomu se příště už naučíte,
až poznáte, jak vše redukovat
a náležitě klasifikovat.

Žák

Já jsem tím vším tak otupěl,
jak mlýnské kolo bych v hlavě měl.

Mefistofeles

A potom, místo jiných cviků,
se dáte na metafyziku.
Tam dedukujete z hlubokých dum,
co člověku nejde na rozum;
tam dojde, co nepatří do makovice,
nádherné slovní definice.
Však na půl roku teď nejdříve
si přípravy hleďte bedlivé.
Pět hodin tam seďte den co den;
než zazvoní, hajdy do škamen!
Sám paragraphorum osnovu
nadřete slovo ke slovu,
pak s katedry bude vám demonstrováno,
že neříká nic, než co v knize je psáno,
leč pilně si pište a pište dál,
jak by Duch svatý vám diktoval.

Žák

Toť praktické, i heleďme se!
To tělem duší při tom jsem.
Neb co je černé na bílém,
to vesele se domů nese.

Mefistofeles

Nuž, vyberte si fakultu!

Žák

Pro práva nemohu se rozehřáti.

Mefistofeles

To nemohu vám vlastně ve zlé bráti,
přespříliš dobře znám já vědu tu.
Dědí se zákony a práva
tak jako věčná nemoc dál,
rod rodu odkazem ten neduh dává,
aby se všude rozlézal.
V tlach rozum, dobro v zlo se mění;
ó běda ti, že vnukem jsi!
Práv, s nimiž na svět přišli my,
žel, těch tam vůbec dbáno není.

Žák

Má nechuť vámi vzrůstá jen.
Šťasten, kdo vámi poučen!
Na bohosloví chci se tedy dát.

Mefistofeles

Já, věřte, nerad bych vás mát.
O této vědě jest mi povědět:
v ní nesnadno je pravou cestou jíti,
neb skrývá mnohý tajný jed,
jejž od léku je těžko rozlišiti.
I zde je nejlíp: na jednoho dát,
jen na mistrova slova přísahat.
A vůbec: slova-li se hlavní věcí stanou,
pak věru bezpečnou vám branou
do chrámu jistoty lze jít.

Žák

Leč pojem u slova přec musí být.

Mefistofeles

Však vážit netřeba úzkostná když a kdyby:
neb zrovna tam, kde pojmy chybí,
v čas příhodný lze slovo uplatnit.
Slovy se síla v půtce měří,
ze slov se krásně systém zmotá,
v slova tak výtečně se věří,
ze slova nesmíš uzmout iota.

Žák

Že jsem tak smělý ještě dál se ptáti,
když jsem už tolik vyzvěděl:
však zda byste mi ještě chtěl
o medicíně lekci dáti?
Tři léta, to je krátký čas,
ta oblast, bože můj, tak nesmírná je,
a každičký váš poukaz
mě vede kouskem toho kraje.

Mefistofeles pro sebe

Suchého tónu jsem už syt,
chci přece jednou zas ďáblem být!

Hlasitě


Duch lékařství se nepronikne stěží.
Hle: velký, malý svět se probádá
a pak se řekne; ať to běží,
jak pánbůh dá!
Je marné po vědě se pachtiti.
Víc, nežli poznat lze, se nenaučíš už.
Kdo okamžik však zachytí,
to je ten pravý muž.
Nu, figura jste urostlá,
že kurážný jste, to se vidí;
sám v sebe důvěru kdo má,
dojde jí u ostatních lidí.
Zvlášť u ženských ať vám to svědčí!
Vždyť jejich věčný bol a strach,
to staré ach,
z jednoho punktu vždy se léčí.
Jen jestli cos jak čestnost čiší z vás,
všecky jsou vaše v jeden ráz.
Ať lákavý je titul nejdřív zmate,
že um váš nad vše umy vyniká;
hned po pozdravu, tento, ohmatáte,
po čem kdo jiný léta čenichá.
Pulsíček pěkně jí zmáčkněte,
žhavě se do ní zahleďte,
a ruka, jež ji pak sevře v pase,
zkoumá, jak pevně utáhla se.

Žák

Nu, zde se vyznám už. To přece jasnější je.

Mefistofeles

Šedá, můj příteli, je všechna teorie,
a žití zlatý strom se zelená.

Žák

Tak se mi zdá, že se mi všechno zdá.
Ach, dovolte, abych zas jindy přišel
a vaši učenost až na dno slyšel.

Mefistofeles

Čím mohu, posloužím vám rád.

Žák

Mně dřív se nelze odebrat,
než podpisem zde v památníku
mě zavázat si račte k díku.

Mefistofeles

Jen dejte.

Píše do knihy a vrátí mu ji


Žák čte

Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum.

Zavře uctivě knihu a poroučí se


Mefistofeles

Té staré rady dbej a tetky zmije v ráji,
z tvé bohorovnosti se jednou dech ti ztají.

Faust vystoupí

[7]

Kam se teď vydáme?

Mefistofeles

Kam je ti libo. Hned.
Zhlédneme malý a pak velký svět.
To můžeš, nadšený a vděčný,
tam gratis kurs mít užitečný.

Faust

A když já dlouhé vousy mám!
To lehce žít si netroufám.
Ten pokus se mi nepoštěstí,
já světsky nikdy nedoved si vésti.
Malý se cítím před jinými být.
Já budu stále rozpačit.

Mefistofeles

Nu, brachu, toho lze se zbýti.
Jen sobě důvěřuj a naučíš se žíti.

Faust

A jak se odsud dostanem?
Kde koně, vůz a sluhu máš?

Mefistofeles

Aj, vzduchem! Plášť jen roztáhnem,
to bude naše ekvipáž.
Není ti k tomu podniku
velkého třeba uzlíku.
Jak vzduch jen rozžhavím — to hračkou je mi —
už vzeplujeme nad tu těžkou zemi
a lehcí budem kroužit jako ptáci.
K novému životu mou vřelou gratulaci!

Auerbachův sklep v Lipsku

[8]


Pitka veselých kumpánů


Frosch

Tak vyzunkněte sklenice
a smějte se, co je to s váma?
Jste jako zmoklé slepice,
a jindy hoříte jak sláma!

Brander

Co křičíš, jenom ty máš vinu,
nedodals švandu ani prasečinu!

Frosch vylije mu na hlavu sklenici vína

Zde! obojí!

Brander

Ty prase na druhou!

Frosch

Jen kvůli vám ty jundy jsou!

Siebel

Marš ven, kdo proti druhému by cek!
Pijte a řvete! S chutí! Popěvek!
Hej hola ho!

Altmayer

Je po mně, na mou duši!
He! vatu sem! Ten chlap mi trhá uši.

Siebel

Když pod klenbou se nese hlas,
to teprv poznáš, jak je silný bas.

Frosch

No bravo, kdo se urazí, s tím ven!
Á! tara lara da!

Altmayer

Á! tara lara da!

Frosch

Nástroj je naladěn.

Zpívá


Ta milá svatá římská říš,
čím to, že není v kusy?

Brander

Šeredná píseň! Politická, fuj!
Ohavná! Bohu máte děkovat,
že nemusíte říši retovat!
Já aspoň, věřte, nadšen jsem,
že nejsem císařem a nejsem kancléřem.
Též my však sotva bez hlavy být smíme;
tak papeže si vyvolíme.
Však víte, kde a co to je,
čím muž se na muže pasuje.

Frosch zpívá

Leť a pozdrav, můj slavíčku,
natisíckrát mou Aničku.

Siebel

Co? holce pozdravy? To po chuti mi není.

Frosch

A nejen pozdravy! Též vroucí políbení!

Zpívá


Otevři jen! Všechno spí.
Otevři! Tvůj milý bdí.
Zavři jen! Vždyť už je den.

Siebel

Ba vynášej si ji a zpívej o ní jen!
Však budu smát se v krátké době.
Jak napálila mne, tak udělá i tobě.
S ní pomiluj se usmolený skřet
a kolem ní se toč na křižovatce;
a kozel, ze sabatu letě zpět,
ať v letu na ni zamečí: Spi sladce!
Chlapce, v němž čerstvá šťáva koluje,
pro tuhle holku škoda ie.
Co? Pozdrav? Nic jí nevzkazuji;
leda že okna vytluču jí!

Brander uhodí na stůl

Tak pozor! pozor! Ticho tam!
Já umím v tom snad chodit, páni;
těm zamilovaným zde dám,
co jejich jest, já zazpívám
na dobrou noc jim pro zasmání.
Tak pozor! Píseň moderní!
A sborem ten verš poslední!

Zpívá


Ve sklepě krysa běhala,
co žrala tuk a putr,
a panděro si nacpala
tak jako doktor Lutr.
Kuchta jí nalíčila jed,
tu omrzel ji celý svět,
jak měla by v těle lásku.

Všichni vřískají sborem

Jak měla by v těle lásku.

Brander

A běhala a skákala
a pořád ji to souží,
a po stěnách se škrábala
a pila ze všech louží,
a posedla ji zoufalost
a brzy toho měla dost,
jak měla by v těle lásku.

Všichni sborem

Jak měla by v těle lásku.

Brander

A prometla už celý dům
a do kuchyně vběhla,
doklepala se ke kamnům
a zapískla a lehla.
A travička se zachechtá:
„Ta píská kudlu, hahaha,
jak měla by v těle lásku.“

Všichni sborem

Jak měla by v těle lásku.

Siebel

Nu jak by ne! To je mi případ
pro tyhle chlapy pitomé!
Chuděrkám krysám jedu sypat!

Brander

Jsou silně asi v přízni tvé?

Altmayer

Ten tlusťoch s pleší! Rozbrečí se,
když smutná věc se povídá.
Nu arci! V napuchlé té kryse
živoucí kontrfej svůj má.

Vystoupí Faust a Mefistofeles


Mefistofeles

Tak mám svou prvou povinností,
v bujaré mít tě společnosti,
kde uvidíš, jak lehce žíti lze.
Co den, to svátek těmhle brachům zde.
Každý v rej uzoučký se dává;
byť nevtipný, dost švandy má,
jako když kotě s ocáskem si hrá.
A nerozbolí-li je hlava
a hospodský jim půjčuje,
dál každý při humoru je.

Brander

Ti právě z cesty přicházejí;
oba jak cizinci vyhlížejí.
Snad hodinu zde mohou být.

Frosch

Máš pravdu! Musím si svůj Lajpcik pochválit!
To malá Paříž je a vzdělává své lidi.

Siebel

Zač máš ty cizince, se ptám.

Frosch

Jen počkej! Při sklence jim na zub sáhnu;
lehce z nich rozum vytahám,
jako když děcku zoubek táhnu.
Z dobrého rodu asi jsou,
s tou pyšnou tváří blazeovanou.

Brander

Jsou dryáčníci, bych se vsadil!

Altmayer

Snad.

Frosch

Naberu je, jedna dvě.

Mefistofeles

Ďábla se banda stěží naděje,
i kdyby s ní už k peklu pádil.

Faust

Vám pozdrav, pánové!

Siebel

My zdravíme vás též.

Tiše, ze strany se dívaje na Mefistofela


I heleďme ho! Nekulžeš?

Mefistofeles

Zda přisednouti k pánům smíme?
Když nikde dobrý truňk tu není čepován,
ať alespoň se pobavíme.

Altmayer

Vy jste mi rozhýčkaný pán.

Frosch

Hej, Jankovice když jste opouštěli,
s tím Jankem jste tam nepovečeřeli?

Mefistofeles

Jen jsme dnes jeli mimo něj
a vzkazů nám dal habaděj.
Jal o svých bratráncích se vypravovat
a máme je prý pěkně pozdravovat.

Uklání se Froschovi


Altmayer potichu

Aj, tu máš! Ten to zná!

Siebel

Ten vtipnou kaši jed!

Frosch

Jen počkejte! však dostanu ho hned!

Mefistofeles

My zaslechli tu, zdá se mně,
sborově nacvičené hlasy?
Zde pod tou klenbou nádherně
zpívání odráží se asi!

Frosch

Tak virtuosem račte být?

Mefistofeles

Ach ne! Sic byl bych rád, jen větší vlohu mít.

Altmayer

Tak zazpívejte píseň!

Mefistofeles

Kolik chcete.

Siebel

Jen zánovní bych slyšet chtěl.

Mefistofeles

My vracíme se zrovna ze Španěl,
kde víno zrá a samá píseň kvete.

Zpívá


Měl král vám jednou blechu,
měl velkou blechu král —

Frosch

Co? Blechu? To je událost!
Blecha, to je mi čistý host.

Mefistofeles zpívá

Měl král vám jednou blechu,
měl velkou blechu král,
ten král vám tu svou blechu
jak otec miloval:
„Hej, krejčíři, vem míru
a kabát ušiješ
zde tomu kavalíru
a pantalóny též!“

Brander

Ať mi ten krejčíř neudělá chybu,
ať naměří to správně jen,
a nechce-li být popraven,
ať kalhoty jsou bez záhybů!

Mefistofeles

Tak se ta blecha skvěla
zlatem a hedvábím
a kříž a řády měla
a šaty samý prým.
Stala se excelencí
a říšským kancléřem,
a její sourozenci
tykali pánům všem.

I byli páni a dámy
štípáni do krve,
královna s markýzami
zřízeny byly zle.
A hnout se nesměli ani
a nesměli je bít —
nám se to bije, páni,
když mršce chce se pít!

Všichni vřískají sborem

Nám se to bije, páni,
když mršce chce se pít!

Frosch

Bravo! Bravo! Pěvci zdar!

Siebel

Všem blechám světa stejný zmar!

Brander

Nehty pěkně rozmáčkni je!

Altmayer

Ať žije svoboda! A víno ať žije!

Mefistofeles

Svobodě připil bych tou vaší šťávou zdejší,
to vaše víno jen být něco pitelnější.

Siebel

To není zrovna nejlichotivější!

Mefistofeles

Nechtít mít výstup s hospodským,
uctili bychom vzácné hosti
svých vlastních sklepů výtečností.

Siebel

Jen dejte! Já to zodpovím.

Frosch

Jen sklenku dobrého, a dojdete hned chvály.
A ten váš doušek nebuď malý!
Neb mám-li správný kritik být,
chci také plnou hubu mít.

Altmayer potichu

Od Rýna kupci jsou to, věř mi.

Mefistofeles

Podejte nebozez!

Brander

Nač, optat-li se smím?
Snad nemáte ty sudy přede dveřmi?

Altmayer

Tam vzadu hospodský má košík s nářadím.

Mefistofeles chopí se nebozezu
Froschovi


Co byste rád? Jen račte rozkazovat.

Frosch

Jak to? Což máte sorty rozličné?

Mefistofeles

Ať vybere si, co kdo chce!

Altmayer Froschovi

Aha, už začínáš si pysky oblizovat.

Frosch

Mám volnost volby? To dám přednost Rýnu.
Jsou dary rozličné, však není nad otčinu.

Mefistofeles
navrtá tam, kde Frosch sedí, kraj stolu


Teď opatřte mi vosk, ať zátek naděláme.

Altmayer

Ech, to je kejklířství, to známe.

Mefistofeles Branderovi

Vy, prosím?

Brander

Šampaňského chci,
a ať je pěkně šumící!

Mefistofeles
navrtá stůl; jeden z pijáků zatím zhotovil voskové zátky a ucpal jimi otvory


Brander

Nelze se opřít o vlast pouze,
dobro je v dálkách častokrát;
kdo ryzí Němec je, má pifku na Francouze,
leč jejich vína pije rád.

Siebel, k němuž přichází Mefistofeles

Já kyselého nechci nic,
mně leda slaďounkého chce se.

Mefistofeles navrtá stůl

Vám tokajského nabídne se.

Altmayer

Upřímně, páni, musím říc,
že račte za blázny nás míti.

Mefistofeles

Aj, kdo by si moh dovoliti
s milými hosty žertovat?
Tak rovnou! Račte příkaz dát,
čím že smím pánu posloužiti?

Altmayer

Čím chcete! Jen už ne se ptát!

Všechny otvory jsou vyvrtány a ucpány


Mefistofeles s podivnými posuny

Hrozny na révě jsou!
Kozli rohy své nesou;
víno je šťáva, dřívím réva,
víno vydá stůl, že je z dřeva.
Buď v hloubku pohled pohroužen!
Je hotov zázrak, věřte jen!

Teď zátky ven a dát se do pití!

Všichni vytáhnou zátky; každému teče do sklenice žádané víno

Studánko krásná, díky ti!

Mefistofeles

Jen se mi střezte kapku rozlíti!

Pijí zas a zas


Všichni zpívají

Tak kanibalsky blaze nám,
jak půltisíci sviní.

Mefistofeles

K své svobodě z nich každý procitá.

Faust

Zde být už po chuti mi není.

Mefistofeles

Dej pozor: jejich bestialita
přeskvostně dojde projádření.

Siebel pije neopatrně, víno vyteče na podlahu a změní se v plamen

Pomozte! Hoří! Peklo vře!

Mefistofeles zaříkává plamen

Spřízněný živle, utiš se!

Sieblovi


Jen z očistce to krůpěj tentokráte.

Siebel

Co je to? To nám odpykáte!
Vy asi nevíte, kdo jsme.

Frosch

Tohle se podruhé už nestane!

Altmayer

Raděj mu povězme, že má se klidně vzdálit.

Siebel

Jak, pane? On si zamane
svým hokuspokusem nás šálit?

Mefistofeles

Mlč, starý sude!

Siebel

Pometlo!
Jdeš na nás, hrubče, z téhle strany?

Brander

Nu počkej, pršet budou rány!

Altmayer vytáhne ze stolu zátku; vyšlehne naň oheň

Já hořím!

Siebel

Čáry! Jen ho zab!
Je mimo zákon tenhle chlap!

Tasí nože a ženou se na Mefistofela


Mefistofeles s vážným posunem

Všechno změň se vám!
Je smysl i místo klam!
Buďte zde, buďte tam!

V úžase na sebe pohlížejí


Altmayer

Kde jsem? Ach, jaká krásná zem?

Frosch

Co! Vinice?

Siebel

A hrozny před nosem?

Brander

Pod listím réva obepíná,
hle, tyčku, zde! A toho vína!

Chytí Siebla za nos. Též ostatní chytí druh druha za nos a zvedají nože


Mefistofeles zaříkává

Z očí jim, blude, spusť se zas!
A pomněte, jak žertovat zná ďas.

Zmizí s Faustem, chlapíci se trhnou od sebe


Siebel

Co je?

Altmayer

Jak?

Frosch

Tvůj že nos to byl?

Brander Sieblovi

A já jsem tvůj zas polapil?

Altmayer

To byla rána! Údy šla mi všemi.
Já omdlím. Židli podejte mi!

Frosch

Co se to vlastně stalo zde?

Siebel

Když toho chlapa ještě zočím,
ten živ mi odtud nepůjde!

Altmayer

Já viděl ho — já věřím vlastním očím —
jak dveřmi jede na sudě — —
Má noha se jak olověná vleče.

Obrátí se ke stolu


Božínku! Jestlipak to víno ještě teče?

Siebel

Byl to jen podvod, lež a klam.

Frosch

Já na víno si vzpomínám.

Brander

A hrozny byly tu přec taky.

Altmayer

A pak se řekne: nevěř na zázraky!

Čarodějnická kuchyně

[9]


Na nízkém krbu stojí nad ohněm veliký kotel. V páře, z něho vystupující, různé

zjevy. U kotle sedí mořská kočka; míchá v něm a dbá, aby nepřekypěl. Mořský kocour s mláďaty sedí vedle a ohřívá se. Stěny a strop vyzdobeny přepodivným

čarodějnickým nářadím


Faust, Mefistofeles


Faust

Ty zbrkle tupé kejkle se mi hnusí!
Tou pustou fraškou, jež mě dusí,
mi zaručit chceš léčení?
Proč stará bába má mi radit?
A špinavé to kuchtění
o třicet roků má mě zmladit?
Běda, když neznáš lepších rad,
naděj a vyhlídky mě opustily.
Což příroda, což dobrý démon snad
nic hojivého nesvařili?

Mefistofeles

Tos opět moudře promluvil!
Též přirozený lék tvé stáří zdolá:
Leč v jinou knihu zapsán byl
a je to divná kapitola.

Faust

Já chci jej znát.

Mefistofeles

Je zdarma připraven,
lze bez kejklů i lékaře jej míti:
jen do rolí si vyjdi ven
a kopat začni tam a rýti,
žij tělesně i duševně
v co možná omezeném kruhu,
ať nesmíšený pokrm jde ti k duhu;
jak dobytče žij s dobytkem; a sám,
ba sám hnoj pole, jež ti žně má dáti —
tak nejlíp lze si, povídám,
uchovat mládí do osmdesáti!

Faust

Tomu jsem nepřivyk a nic to pro mne není,
kopat a dřít se do umdlení.
Mně těsný život nesvědčí!

Mefistofeles

Tak čarodějka jen tě vyléčí!

Faust

A proč ta bába? Nemáš sil,
abys mi sám ten nápoj svařil?

Mefistofeles

Aj, krásné ukrácení chvil!
Sta mostů oblouk by se dřív mi zdařil.
Ne uměn jen a znalostí:
třeba též trpělivosti.
Po léta tichý duch si hledí díla,
v ten jemný kvas jen lety vjede síla.
A kolik divných míchanic
je nutno slíti do nádoby!
Ten recept od ďábla je sic,
leč ďábel, ten ho nevyrobí.

Zpozoruje zvířata


Aj, hleďme něžné lokaje!
To děvečka, to sluha je!

Zvířatům


Paní je asi někde v práci?

Zvířata

Na trachtaci.
Z domu ven.
Komínem!

Mefistofeles

A jak jí dlouho táčky trvávají?

Zvířata

Pokud se naše tlapky zahřívají.

Mefistofeles Faustovi

Zda zvířátka to nejsou roztomilá?

Faust

Ničím jsem nebyl tolik znechucen.

Mefistofeles

Ne, diškurs jako tenhleten,
to zábava je ušlechtilá.

Zvířatům


Povídám, zatrolené plichty,
co má z té vaší kaše být?

Zvířata

Vodnaté zavařujem šlichty.

Mefistofeles

Ty v publiku jdou na odbyt!

Kocour přitočí se a lísá se k Mefistofelovi

Hoď kostkami jen,
ať obohacen
smím obehrát tě!
Je truchlivo žít.
Jen peníze mít!
I rozum je v zlatě.

Mefistofeles

Co by to znamenalo pro opici,
smět do lotynky přisadit si!

Zatím si hrála mláďata s velikou koulí, kterou teď přivalí


Kocour

Točí se svět
nahoru, zpět,
bez spočinutí.
Sklem zaznívá,
skla křehkost má,
uvnitř je dutý.
Tady se skví —
zde zasvítí —
žiju si s chutí!
Synáčku můj,
opodál stůj,
zbudou jen střepy;
konec to tvůj —
kdo to slepí? —

Mefistofeles

Co má s tím řešetem být?

Kocour sundá je se stěny

Ty zlodějem být,
měl by ses řešeta stříci.

Běží ke kočce, aby se dívala řešetem


Koukni se řešetem!
A přec, kdo je zlodějem,
si netroufáš říci.

Mefistofeles jde k ohni

Co hrnec ten?

Kocour a kočka

Pitomec ten!
Neví, nač hrnec ten!
S tím kotlem nepopleť se!

Mefistofeles

No, drzý jsi dost!

Kocour

Tady vem chvost,
v té židli ulebeď se!

Nutí Mefistofela, aby usedl


Faust stál po celou tu dobu před zrcadlem,
přistupoval k němu a vzdaloval se


Co vidím? Božská postava
v kouzelném zrcadle tom svítí!
Ach, láskou zrychlené já křídlo chtěl bych míti,
jež vstříc té kráse zamává!
Odsud zřím rysy jasně zpodobeny,
leč přistoupím-li na dosah,
hned se mi rozplynou; jak v mhách.
Ten nejkrásnější obraz ženy!
Což žena je tak krásná? Ach,
a tyto údy, sladce rozloženy,
jsou, jak bych po souhrnu ráje sáh!
Cos takového zemi zdobí?

Mefistofeles

Nu, jak by ne! Když bůh se pachtí po šest dní
a sám si posléz bravo dí,
to něco kloudného se zrobí.
Dosyta nadívej se jen,
takový skvost se ti už vyčenichá,
a šťastliv bude věru ten,
kdo panně půjde za ženicha!

Faust zírá neustále do zrcadla. Mefistofeles, protahuje se na židli a pohrávaje si s oháňkou, mluví dál


Jsem jako král a sedím na svém trůnu.
Mám žezlo v rukou svých, mám vše — až na korunu.

Zvířata dosud dělala různé nesmyslné pohyby; teď s velkým pokřikem přinášejí Mefistofelovi korunu

Vem krev a vem znoj,
jak lepem ji spoj
a korunu přijmi!

Zacházejí s korunou neobratně a rozlomí ji ve dva kusy, s nimiž poskakují


Co stalo se teď!
My koukáme, hleď,
my lepíme rýmy.

Faust před zrcadlem

Ó běda mi, vždyť zešílím!

Mefistofeles ukazuje na zvířata

I mně už trochu silné kousky jsou to.

Zvířata

A najdem-li rým
a svedem to s ním,
pak myšlenky jsou to!

Faust stále před zrcadlem

Má prsa v plamenech se dusí!
Pojď na vzduch! Rychle! Zmizet chci.

Mefistofeles na zvířata

Nu, alespoň se doznat musí,
upřímní jsou to básníci.

Kotel, kočkou zanedbaný, překypí; vyrazí velký plamen a vyletí komínem. Plamenem sjede dolů s příšerným hulákáním čarodějka


Čarodějka

Au! Au! Ho! Ho!
Zanedbat, zvíře, kotel? Co?
Popálit paní? Nemehlo!
Ty prasnice!

Uvidí Fausta a Mefistofela


Co je to zde?
Kdopak vy jste?
Co chcete tu?
Kdo to sem vběh?
Bodejť vás dech
z předpeklí sžeh!

Vjede vařečkou do kotle a stříká plameny po Faustovi, Mefistofelovi i zvířatech. Zvířata kňučí


Mefistofeles obrátí oháňku, kterou má v ruce, a mlátí do sklenic a hrnců

Bác! Já ti dám!
Tu máš ten krám!
Tu máš své sklo!
Ty zdechlino,
jen žert je to,
jen takt můj k písničkám.

Čarodějka vztekle a zděšeně ustupuje


Mefistofeles

Nu, poznáváš mne? Stvůro kostlivá!
Poznáváš svého knížete a pána?
Rozmlátit všechno je-li choutka má,
s cháskou svých koček budeš roztřískána!
Červených gatí nebojíš se víc?
Kohoutí péro nic už nehlásí ti?
Cožpak jsem schoval tu svou líc?
Mám sám své jméno vysloviti?

Čarodějka

Čím omluviti svůj sprostý pozdrav smím?
Kopyta na vás nevidím;
kde vaši havrani jsou oba?

Mefistofeles

Pro dnešek se ti pardon dá.
Co jsme se zhlédli, ty a já,
to arci prošla slušná doba.
Kultura olízla teď celý svět;
i sama čerta naposled;
nordické strašidlo už v nepaměť se stápí:
kde vidíš rohy, ohon, drápy?
A co se nohy tkne, již nelze oželet,
z té měl bych v světě plno výtek;
proto jak mnohý jun já po řadu již let
vycpaných používám lýtek.

Čarodějka tančíc

Vždyť radostí se poblázním,
že pana Satanáše zas tu zřím!

Mefistofeles

To jméno, ženská, to si vyprosím!

Čarodějka

A pročpak? Dovolte se ptát.

Mefistofeles

Již dávno zapsáno je v knihu bájí;
zisk arci lidem z toho nepřipad,
jsou zlého zbaveni, zlí dál jim zůstávají.
Říkej mi barone a tím to odbudeš,
jsem kavalír jak kavalíři jiní.
O vzácné krvi mé přec nepochybuješ:
hleď, zde můj erb, ten šlechticem mne činí.

Učiní neslušný posunek


Čarodějka s nesmírným smíchem

Haha! Nu, tohle poznávám.
Jste šelma, jak vás v mysli mám.

Mefistofeles Faustovi

Jen zbystři, brachu, sluch a hled,
jak s čarodějnicemi zacházet.

Čarodějka

A co si, páni, ráčíte?

Mefistofeles

Skleničku známé šťávy té!
A prosím o nejstarší ročník;
neb lety dojde síly dvojité.

Čarodějka

I ráda! Lahvička tu právě;
já též si někdy smlsnu na té šťávě,
a naprosto už nesmrdí;
té, chcete-li, vám podám sklenku.

Tiše


Leč bez přípravy on-li napije se z ní,
jak dobře známo vám, je mrtev za chvilenku.

Mefistofeles

Toť přítel, jemuž k duhu má to jít.
Z tvé kuchyně to nejlepší mu přeji.
Kruh zatáhni, v němž čáry tvé se dějí,
a plný šálek dej mu pít!

Čarodějka táhne s prazvláštními posunky kruh a postaví tam divné věci; zatím

sklenice se jmou zníti, kotle vydávají hudební zvuky. Naposled přinese čarodějka velikou knihu, postaví do kruhu kočkodany, kteří drží pochodně a jsou jí za pulpit.

Pokyne Faustovi, aby přistoupil


Faust Mefistofelovi

Ne, pověz, nač ta kočičina?
To bláznění, ta posunčina,
ten příliš známý tlach a klam,
jímž z hloubi duše pohrdám!

Mefistofeles

Aj, k smíchu! Pouhé láryfáry;
nebuď mi přec tak přísný pán.
Lékařka dělá čáry máry,
aby byl šťastný účin přán.

Nutí Fausta, aby vstoupil do kruhu


Čarodějka jme se s velkým důrazem říkat z knihy

Jedničku vem,
v deset ji změň,
dvojku dej ven,
s trojkou se těš,
to zbohatneš.
Čtverku, tu pryč!
Pět jako šest,
malá to čest,
sedmička spíš,
osmu tam piš;
devět je víc,
deset je nic.
Toť násobilka kouzelnic.

Faust

Jak v horečce ta baba mele.

Mefistofeles

To ještě dávno není celé,
vždyť já to znám, jak dál to v knize zní;
já proplýtval s ní mnohé chvíle,
neb dokonalé matení,
to pro moudré je taj a stejně pro zpozdilé.
Hle, nový kousek s dávnou tradicí,
neb každý věk tu moudrost míval,
vždy jednotkou a trojicí
blud místo pravdy rozšiřován býval.
Tak žvaní se, tak učí, den co den;
kdo by chtěl blázny vyrušovat?
Mníť člověk obvykle, jak slova slyší jen,
že při nich musí si též něco představovat.

Čarodějka pokračuje

Co kouzelná
jen věda zná,
to všemu světu se tají.
Kdo nemyslí,
mít darem ji smí,
ba bez starosti má ji.

Faust

Jaké to pusté říkání,
že mi až hlava z toho třeští?
Tak se mi zdá, že sbor tu zní,
v němž na sto tisíc bláznů vřeští.

Mefistofeles

Nech, čacká Sibyllo, nech zaříkání
a misku podej bez váhání,
v ní buď až po okraj tvůj mok!
Můj druh si přihne bez bázně i tady,
jeť muž to s přehojnými grady
a za sebou má mnohý lok.

Čarodějka s mnoha obřady vlévá nápoj do misky; jak ji Faust zvedá ke rtům, vyšlehne z ní lehký plamen


Mefistofeles

Jen rychle! Zavlaž nápojem své rty,
a záhy srdce osvěží ti.
Jak? Kdo je s ďáblem ty a ty,
ten z plamínku že bázeň cítí?

Čarodějka uvolní kruh. Faust z něho vystoupí


Mefistofeles

Ven! Rychle! Nečinně tu nesmíš stát.

Čarodějka

Ať vám ten doušek dobře dělá v těle!

Mefistofeles čarodějce

Lze-li ti něco k vůli udělat,
tak o sabatu řekni mi to směle.

Čarodějka

Zde písnička. Tu zpívejte si jen,
hned na vás přijdou zvláštní chutě.

Mefistofeles Faustovi

Tak pojď; a zčerstva! Povedu tě.
Musíš se potit. Proženu tě.
Ať jeví nápoj účin, vnitř i ven!
Poté tě naučím, jak zahálka se cení,
a brzy ucítíš pak v smyslů rozněžnění,
jak Amor sem a tam si hopká, probuzen.

Faust

Nech k zrcadlu mě rychle ještě jíti!
Bylť příliš krásný obraz ten!

Mefistofeles

Ne, ne! Vždyť hned už budeš zříti
na vlastní oči vzor všech žen.

Tiše


S tou šťávou v těle, každou ženu
budeš mít brzy za Helenu.

Ulice


Faust, Markéta jde mimo

[10]


Faust

Má krásná slečno, smím se ptát,
zda mohu vám rámě a průvod dát?

Markéta

Já nejsem slečna. A krásná k tomu!
Já bez průvodce trefím domů.

Vymkne se mu a odejde


Faust

Ne, jaké krásné dítě to!
Co živ jsem neviděl hezčího!
Tak bez hříchu a bez hany,
a přitom přec jen od rány!
Té tváře světlo, ten svěží ret
já budu vidět, co světem svět.
Jak oči klopí, hluboce
vtisklo se mi to do srdce.
A jak mě tak zkrátka odbyla,
v tom se mi nejvíc líbila.

Vystoupí Mefistofeles


Faust

Slyš, tuhle holku mi přivedeš.

Mefistofeles

A kterou?

Faust

Co tudy šla, jak jdeš.

Mefistofeles

Ta? Té jsem v patách z kostela;
od svého velebníčka šla,
za zpovědnicí stál já hned,
jak rozhřešení dostala.
Je stvoření to bez viny.
Šla k zpovědi beze vší příčiny.
U té bych sotva něco sved.

Faust

Prosím tě! Je jí přes čtrnáct let!

Mefistofeles

Mluvíš, jak mluví zpustlíci pustí,
co květinky vidí jen pro sebe růsti
a myslí, že není ctností a vnad,
jichž oni by nemohli otrhat.
Leč stává se, že přec to plave.

Faust

Můj vzácný mistře libomrave,
slušnost mi nechal pěkně stranou.
A zkrátka a dobře, já mu dím:
dnes v noci s tím sladkým stvořením
když v náručí já si neležím,
tak o půlnoci — na neshledanou!

Mefistofeles

Tak mějte přece uznání!
Dejte mi aspoň čtrnáct dní,
ať vyčenichám příležitost.

Faust

Jen sedm hodin kdybych měl,
bez ďábla bych se obešel
a svedl bych takovouhle bytost.

Mefistofeles

[11]

Už málem jak Francouz hovoříte,
těm pravým však požitkům nerozumíte.
Prosím, nač bez práce koláče?
To vám to zachutná jináče,
když slib a odklad, lest a pokus
a všelijaký hokuspokus
vám připraví pannu a uhněte,
jak ve vlašských knížkách se dočtete.

Faust

I bez toho mám chuti dost.

Mefistofeles

Tak stranou všechnu žertovnost.
Já říkám vám, že s kráskou tou
to nepůjde tak najednou.
Šturmem, to na ni neplatí.
Musíme na ni leda lstí.

Faust

Chci nějakou věc toho anděla.
K lůžku mě veď, kde ležela!
S prsou jí teplý šátek vem,
chtěl bych se pokochat s podvazkem!

Mefistofeles

Abyste viděl, že ten váš cit
chci fedrovat a obsloužit,
dnes ještě — nemařme chvilčičky —
vás dovedu do její světničky.

Faust

A mohu ji vidět? A mít?

Mefistofeles

To ne!
Ona si zajde k sousedce.
Však můžete sám zatím od srdce
své příští oddávat se slasti
a v jejím mlnu se dosyta pásti.

Faust

Tak půjdem?

Mefistofeles

Až trochu později.

Faust

Ty za mne dárek vyber jí!

Odejde


Mefistofeles

Hned dárky! Výborně! No, tohle na ně platí!
Leckteré krásné místo znám
a skvosty zahrabané tam.
Musím je trochu přehrabati.

Odejde


Večer

[12]


Čistě uklizená světnička


Markéta plete a váže si copy

Tak ráda bych přec jen vědět chtěla,
kdo dneska ten pán byl u kostela.
Baže byl zjevu ušlechtilého;
z domu je jistě urozeného,
to jsem mu viděla na jeho čele.
Což by se jinak byl choval tak směle?

Odejde


Mefistofeles, Faust


Mefistofeles

Tichounce, zcela tiše sem!

Faust po delším mlčení

Prosím tě, jdi, ať sám tu jsem!

Mefistofeles čenichaje

To málokterá tak čisťounce má.

Odejde


Faust rozhlížeje se vůkol

Vítám tě, v soumraku ty záře má,
jež třeseš se tou svatyní!
Vstup do mne, sladká slasti milostná,
v níž rosa naděje se touhou chví!
Jak zmlká všechna nespokojenost
v tom pořádku, v tom ztišení;
v té chudobě, ach, jaká hojnost,
a jaké blaho v tomto vězení!

Vrhne se do kožené lenošky u postele


Přijmi mě, ty, jež v dobrý, trudný čas
již dávné předky bralas do objetí;
ach, na otcovském prestolu tom as
už častokráte ulpěl hrozen dětí,
snad viděl děvčátko, mou milenku,
když Ježíšek jí přines panenku,
nad děda zvadlou dlaň se nakláněti.

Já cítím, jak mě ovívá
dech leposti tvé, dívko má, tak blaze,
jež mateřsky vše v jizbě rovnat zná,
když ubrus bělostný tvá ruka prostírá,
když rozsypáváš písek po podlaze.
Ó milá ruko rajská ty,
zář nebe tebou vpadá do chaty.
A zde!

Nadzvedne záclonu u postele


Ó, slast mnou prochvěla,
zde chtěl bych dlíti na modlení,
zde, přírodo, ach, v hebkém snění
jsi vytvářela anděla.
Zde děcko leželo, zde vroucí
se do prsíček život vlil,
zde, svatou čistotou se skvoucí,
božský se obraz probudil.

A ty, co přivedlo tě sem?
Jak vroucně tady dojat jsem!
Proč chvěješ se? A co tu zamýšlíš?
Vždyť, bědný Fauste, já tě neznám již.
Zda kouzel dech kol mne tu tká?
Mne pud jal žít a požívati —
a lásky snem se musím rozplývati.
Což každý vánek námi zahrává?

A kdyby vstoupila v ten okamžik,
kajícný záchvat zločinec by dostal.
Ne směšný obr už, jen trpaslík
roztoužen u jejích by nohou roztál.

Mefistofeles přichází

Už přichází, tak rychle, jděm!

Faust

Pojď, pojď, už nikdy nevrátím se sem!

Mefistofeles

Tady je skříňka, je těžká dost,
já někde jinde vzal ten skvost.
Tak ji zde uložte na petlici.
Ta bude koukat, říkám vám,
přejdou jí smysly; jsouť věci tam,
že by si každá dala říci.
Sic, dítě je dítě, jen si hrá.

Faust

Já nevím, mám?

Mefistofeles

Otázka dojemná!
Chcete-li poklad uchovat si,
to chtíče svého hodokvas
odložte na vhodnější čas
a mně — mně uspoříte marnou práci.
Či lakomý jste, prosím vás?
Lámu si hlavu, drbu čelo —

Postaví schránku do skříně a zavře na zámek


Teď rychle ven,
by se dle vaší noty jen
to sladké dítě otáčelo!
A vy se mi díváte nejináče,
než jak byste rovnou měl před posluchače,
jak stály by před vámi s tváří zlou
fyzika s metafyzikou!
Jen pryč!

Odejdou


Markéta s lampou

Je tu tak dusno, tak zatuchlo,

otevře okno


a venku není přec horko právě.
Něco mě děsí, nevím co.
Mám třesení v těle, závrať v hlavě.
Kdyby se matka už vrátila!
Nu, strašpytel ženská jsem zpozdilá.

Svléká se a zpívá


Byl věrný jeden král v Thule,
ten dostal zlatou číš,
dostal ji z rukou své milé,
když ležela na smrt již.

Z ní píval, když hostinu měli,
byla mu nad všechen svět,
oči mu přecházely,
kdykoli k ústům ji zved.

A hodinku smrti když čekal,
spočtl, co měst má říš,
všechno svým dědicům nechal
a sobě jen jedno, tu číš.

V hodovním seděl sále,
kde otcové mívali sněm,
a rytíři kolem krále
tam v zámku nad mořem.

Tam nad mořem stál na té výši,
pil života naposled,
a do moře posvátnou číši
piják ten starý vmet.

A zřel, jak se hrouží a točí
a krouží níž a níž.
Zavřely se mu oči
a nikdy se nenapil víc.

Otevře skříň, aby tam uložila šaty, a uzří skříňku se skvosty


Jak octla se ta krásná skříňka tu?
Já zavřela přec almaru.
Vždyť je to zrovna div! A co tam asi je?
Snad přinesli to v zástavu
a matka na to půjčit chce?
Zde visí klíček na šňůrce,
tak počkej, já to otevřu.
Co je to? Jéjej! Pánbůh s náma,
co živa jsem to neviděla.
Ten šperk! Vždyť tak by mohla dáma
ve svátek třeba do kostela!
Jak já bych s řetízkem tím vyhlížela?
Čí asi je ta klenotnice?

Vyšňoří se tím a stoupne si před zrcadlo


Ach, takhle mít ty náušnice!
Hned vypadáme jinak přec!
Mladost a krása nám platna není,
není to zrovna k zahození,
a přec nicotná to věc.
Půl chválu, půl soucit to budí.
Každému zlata jen chce se,
každý se, každičký, třese
po zlatě. Běda, my chudí!

Procházka

[13]


Faust v myšlenkách přechází, k němu Mefistofeles


Mefistofeles

Při vší zhrzené lásce! Při jízdě do pekel!
Chtěl nové bych vymyslit živly, bych při tom nejhorším klel!

Faust

Co je ti? Viděl to kdy svět?
Vyvádíš, že tě nepoznávám.

Mefistofeles

Já k čertu bych se poslal hned,
jen kdybych čertem nebyl sám.

Faust

Copak ti přeskočilo snad?
A sluší ti to, klít a nadávat!

Mefistofeles

Šperk, co jsem pro Markétu čap,
teď kněžour, považte jen, shráb. —
Jak mámě to padlo do očí,
hned husí kůže jí naskočí.
Ta ženská vám všechno vyčichá,
nos pořád v modlicích knížkách má
a hnedle pozná, co zavání
jak inštrument svatý či profánní.
O té skříňce jí prozradil nos,
že na ní nesvěceného cos.
„Poklad, jenž získán v bezpráví,
duši,“ tak zvolala, „otráví,
tož dejme ho, dítě, Marii Panně,
dostanem náhradu v nebeské maně.“
Dcera se v myšlenkách šklíbila:
je darovaná to kobyla,
a bezbožný věru sotva byl,
kdo ji tak pěkně sem dopravil.
I poslala matka pro kněžoura;
ten, jak to slyší, očkama mžourá:
„Božího dbejte mi zákona!
Zvítězí ten, kdo překoná!“
Pak, odborně si to prohlédnuv, řek:
„Církev má dobrý žaludek,
celičké země už spořádala,
a přece se dosud nepřepapala.
Jen církvi, ó křesťanky nábožné,
lze stráviti zboží bezbožné!“

Faust

Toť zvyk, jenž obecným se stal,
nejinak dělá to žid a král.

Mefistofeles

A potom, jak by se nechumelilo,
shráb spony a kroužky a bez díku,
jak by nes ořechy v košíku,
odnášel všechno, co ve skříňce bylo;
však slíbil jim odměnu záhrobní.
Ohromnou radost měly z ní.

Faust

A Markétka?

Mefistofeles

Sedí teď neklidná
a neví, co si počít má.
Na šperky myslí bdíc a sníc,
na jejich dárce ještě víc.

Faust

Líto mi starosti milenčiny,
hned tedy klenot jí opatř jiný,
byl ubohý beztak ten prvý skvost.

Mefistofeles

Ba, všechno jen hračka je pro vašnost.

Faust

Jen zařiď to k dobrému výsledku,
pověs se na její sousedku.
A nebuď mi, čerte, tak ufňukaný,
spěš nové šperky nachystat.

Mefistofeles

Ó, k službám, jemnostpane, rád.

Faust odejde


Mefistofeles

Takový blázen zamilovaný
sluncem a lunou a hvězdami střílí,
to jen své milé pro kratochvíli.

Odejde


U sousedky

[14]


Marta sama

Aby mu pánbůh odpustil,
čeho se můj na mně dopustil!
On si do světa odjechá
a mne tu sirobnou zanechá!
Já ho přec věru nešidila,
ví bůh, jak něžná jsem k němu vždy byla!

Pláče


Snad mrtev je dokonce, bože milý! — —
Jen kdyby to úředně potvrdili!

Markéta vstupuje

Ach, paní Marto!

Marta

Copak je?

Markéta

Sotva se držím na nohou.
Jak tuhle, zas našla jsem takovou
skříňku z ebenu v almaře.
Jsou vám tam věci, zrovna div,
a ještě skvostnější než dřív.

Marta

Ne aby matce o tom hlesla,
ta by to zase k zpovědi nesla.

Markéta

Jen koukejte! to záření!

Marta ji vyšňořuje

Jsi ty mi šťastné stvoření!

Markéta

Jak ráda bych se tak projít chtěla,
a nesmím v tom ani do kostela!

Marta

Jenom si často ke mně skoč,
zde navěsíš tajně ten šperk a ty cetky,
pak hodinku se před zrcadlem toč,
a vyražení máme hnedky.
Pak svátek nějaký či slavnost přijde,
a kousek po kousku to vidět mohou lidé.
Teď řetízek, pak perličky ty pěkné —
Matka si nevšimne — a něco se jí řekne.

Markéta

Kdo přinesl ty skříňky dvě?
Cos podezřelého v tom je!

Klepá se


Snad maminka? Propánakrále!

Marta vyhlédne okénkem ve dvefich

Nějaký pán. A cizí. Dále!

Mefistofeles vstoupí

Odpusťte, prosím, vzácné paní,
že vstupuji tak znenadání.

Uctivě ustoupí před Markétou


Bydlí tu paní Mečitá?

Marta

Copak si račte, to jsem já?

Mefistofeles jí zašeptá

Nyní ji znám; a na tom dost,
když je tu takový vzácný host.
Odpusťte, přišel jsem v nevhodný čas,
já odpoledne přijdu zas.

Marta hlasitě

Pomysli, panenko nebeská,
ten pán tě, holka, za dámu má.

Markéta

Já jsem jen děvče chudobné,
pán laskavý je víc než dost,
ty skvosty, prosím, nejsou mé.

Mefistofeles

Ó, není to jen šperk a skvost.
Ten pohled, s tím celým chováním!
Jak šťasten jsem, že zůstat smím.

Marta

Já hořím, co mi přišel říc.

Mefistofeles

Ach, není to radostného nic.
Jen doufám, že nepadnu v nemilost její.
Její muž je mrtev a pozdravuje ji.

Marta

Je mrtev, ten dobrák! Ach, můj muž!
To nepřežiji, je po mně už!

Markéta

Tak, dobrá paní, se utište!

Mefistofeles

Tak truchlivý příběh ten poslyšte!

Markéta

Už proto bych po lásce netoužila,
ta rána by na smrt mě usoužila.

Mefistofeles

S veselím bol, bol s veselím se spíná.

Marta

Jak žití jeho běh byl dokonán?

Mefistofeles

On u svatého Antonína
v Padově leží pochován,
kde k věčnému míru se klenutí klene,
pro chladný spánek předurčené.

Marta

A co mi nesete, bych ráda znala.

Mefistofeles

Ó, těžkou jednu prosbu velikou:
mší byste třikrát sto zaň zpívat, paní, dala.
Co jiného se tkne, mé kapsy prázdny jsou.

Marta

Jak, ani minci, ani něco tret,
co každý vandrák v měšci na dně spoří
a raděj o hladu a žebrotě se moří,
by památkou to přines nám?

Mefistofeles

Mně velmi líto je, madame —
A přec, on řádně účty ved,
on z hříchů svých i z neštěstí se kál
a jmění svého nerozfofroval.

Markéta

Ó žel, že na světě je tolik běd!
Já často se zaň pomodlím, toť jisté.

Mefistofeles

Jste bytost líbezná a zasloužila byste
v manželství vstoupiti — teď hned.

Markéta

To ještě není možno přec.

Mefistofeles

Ne-li hned muž, ať je to mládenec.
Vždyť je to z největších nebeských darů,
s tak milým chlapcem octnout se v páru.

Markéta

Tady u nás to zvykem není.

Mefistofeles

Zvyk nezvyk, poddá se to bez mučení.

Marta

Tak vypravujte!

Mefistofeles

Já nad úmrtním lůžkem stál,
nebyl to zrovna hnůj, jen sláma poloztlelá,
však on co křesťan umíral
a vroubků více měl, než zpověď slabik měla.
„Jak neklnul bych,“ zvolal, „svému jménu,
když zradil jsem své řemeslo i ženu!
Ach, zabije mě tohle vzpomínání,
kéž zaživa mi odpuštění dá!“

Marta plačíc

Ten dobrák! Dávno už je má!

Mefistofeles

„Ví bůh, však větší vina byla na ní!“

Marta

To lhal! No počkej, v smrti ještě lhaní!

Mefistofeles

Ba, jistě fantazoval v umírání,
trochu-li znalcem zvát se smím.
„Já věru,“ děl, „jsem nelelkoval v žití;
mít děti a pak na chleba se dříti —
na chleba v smyslu nejširším —
ba pokojně jsem nenajed se ani.“

Marta

Tak zcela zapomněl na věrné milování
a na tu dřinu nocí dnem?

Mefistofeles

Ne, uchoval ji věrně v srdci svém.
„Když jsme pak z Malty,“ děl, „se vydali,
já pomodlil se za dítky a paní,
i mělo nebe s námi slitování,
neb sultánův jsme koráb zajali,
jenž říše turecké vez velký poklad.
Tu došel odměny, kdo chrabrý byl,
a také já, co mužnosti své doklad,
svůj vrchovatý dostal díl.“

Marta

Aj, kde? Aj, co? Snad zahrabal to kdes?

Mefistofeles

Kdo ví, který to vítr neroznes.
Na starost si ho krásná slečna vzala,
když Neapolí bloudil, cizí host,
a ta mu tolik lásky prokázala,
že měl až nadosmrti všeho dost.

Marta

Ten lump! Tak okradl své děti!
A všecinka mu nouze tato
nemohla v choutkách překážeti.

Mefistofeles

Nu vida, teď je mrtev za to!
Teď, kdybych tam, co vy jste, byl,
cudný růček bych protruchlil,
však po mužíčku bych se novém sháněl už.

Marta

Můj bože, jak můj první muž,
ach, takového nenašla bych ani.
Tak hodný byls, můj bobečku,
až na tu vášeň k cestování
a k ženštinám a k vínečku.
A pak ty kostky zatrachtilé!

Mefistofeles

Nu, mohlo to být zcela milé,
když shovívavý byl on též
a povolil vám tolikéž.
Též já bych za těchhle podmínek
vyměnil s vámi prstýnek.

Marta

Ó, pán to říká jenom žertem.

Mefistofeles pro sebe

Teď raděj zmizím, dokud čas;
ta by to vyhrála i s čertem!

Markétce


Jak je to s jejím srdcem as?

Markéta

Co chce tím říci pán?

Mefistofeles pro sebe

Ty dítě nevinné!

Nahlas


Váš sluha, dámy!

Marta

Jemine,
o době smrti chci mít osvědčení,
a kde a jak leží mé potěšení.

Já na pořádek vždy si potrpěla,
též ráda v novinách bych jeho parte měla.

Mefistofeles

Dvou svědků ústy, paní má,
pravda se prokázati dá.
Čackého druha mám, a jím
u soudu vše vám potvrdím.
Já vám ho přivedu.

Marta

Ach, ano!

Mefistofeles

A ona tu také bude, panno?
Hodný to hoch, kus světa zná,
k dámám je dvornost vtělená.

Markéta

To bych se před pánem musila rdít.

Mefistofeles

Před nikým; i kdyby král to měl být.

Marta

Za domem, prosím, zahrádku mám,
dnes večer pány čekáme tam.

Ulice

[15]


Faust, Mefistofeles


Faust

Tak co? Už brzo? Jde to hladce?

Mefistofeles

Bravo, že vidím vás tak rozplameňovat se.
Už zakrátko Markétku jistě máte;
dnes večer ji u Marty, sousedky, uhlídáte.
Toť ženská, jež si s tím rady ví:
jak cikánka vyzná se v kuplířství.

Faust

Nu dobrá!

Mefistofeles

Však není to zadarmo.

Faust

Jak říkáme: Něco za něco.

Mefistofeles

My jenom platné svědectví dáme,
že jejího chotě vychladlé údy
jsou v Padově pohřbeny do svaté půdy.

Faust

Tak! To tam dřív tu cestu vykonáme!

Mefistofeles

Sancta simplicitas! To věru nutné není.
Jen dosvědčte, a bez vědění.

Faust

Když nevíš o lepším, ten plán jsem pohřbil už.

Mefistofeles

Aj, hleďme, jaký svatý muž!
To jistě poprvé, co ve svém žití
vydáte křivé svědectví.
O bohu, o světě a co se v nitru chví,
i o čem lidský tvor v svém srdci, v hlavě sní,
rozhodčím o tom neráčil jste býti?
Což s drzým čelem jste to z plných plic
nevecpal do svých definic?
A vlastně tolikéž vy víte z toho všeho
jak o zániku pana Mečitého.

Faust

Čím byls, tím zůstaneš: jsi lhář a sofista.

Mefistofeles

Váš problém není mi tak cizí dočista.
Zda vbrzku počestně lichotkami
pán ubohou dívku neomámí
a nezahrne přísahami?

Faust

A od srdce!

Mefistofeles

Tu písničku znám.
A o pudu všemocném, o lásky pásce
a o věrnosti a o věčné lásce,
to také od srdce půjde vám?

Faust

Ó, půjde! — Hruď-li rozvlněna
a pro ten vzlet a pro tu změť
já marně hledám-li a nenalézám jména
a smyslem, citem tápám po vší zemi
a se slovy to zkouším všemi
a žár, jímž planu, nekonečným
když nazývám a věkověčným,
mluví to ďábla lživý ret?

Mefistofeles

A přec mám pravdu!

Faust

Slyš a pamatuj,
nenech mě mluvit zbůhdarma.
Kdo chce mít pravdu stůj co stůj,
ten pravdu má.
A pojď, já už to tlachání si hnusím.
Dávám ti za pravdu; a zvlášť, že musím.

Zahrada

[16]


Markéta zavěšena do Fausta; Marta se prochází s Mefistofelem


Markéta

Vím dobře, pán je shovívavý jen
a blahosklonný, až to zahanbuje.
Kdo na cestách, je lehko spokojen
a vlídně za vše poděkuje.
Jakpak by mohla řeč má nicotná
cizince pobavit, jenž tolik toho zná!

Faust

Tvé jedno slovo, jediný tvůj hled
víc pobaví než celý moudrý svět.

Políbí ji ruku


Markéta

Že se vám chce ji líbat; já stydět bych se měla,
tak drsná je, tak mozolná!
Co toho já už neoddřela!
Maminka na všechno tak přísně dbá.

Přejdou


Marta

A pán je tedy stále na cestách?

Mefistofeles

Ba, tak nám osudem to nakázáno.
Loučení bývá trpké, ale, ach,
na místě setrvat nám není přáno.

Marta

Což, pokud život jeden květ,
to ještě jde, tak volně světem těkat.
Však potom přijde tíha let —
a mládenecky, sám, až na kraj hrobu hekat
měl by si každý rozmyslet.

Mefistofeles

Jak zřím to z dálky, musím zblednout.

Marta

Včas tedy jen se račte poohlédnout!

Přejdou


Markéta

Ba, sejde z očí, sejde z mysli, ne?
A vlídností si nezadáte.
Však co jsem já? Vy přátel máte —!
a mnohem rozumnějších, že?

Faust

Takzvaný rozum, drahá, často dost
je zvůle, nevole a ješitnost.

Markéta

Jak?

Faust

Neví nevinnost a prostota,
jaká v nich posvátná je hodnota.
Chudobnost, pokora, ty všechny ctnosti,
jimiž dech lásky napojen —

Markéta

Myslete na mne okamžiček jen,
já myslit na vás budu kdy mít dosti.

Faust

Jste asi často samotinká?

Markéta

Ba, naše domácnost je malilinká,
a je s ní přece notná dřinka;
nemáme děvče, tak já vařím, metu,
do noci dřu se, šiju, pletu,
neb víte, pane, matka má
je puntičkářka náramná.
Ne sice, že bychom snad bídou strádaly;
jak u jiných to u nás nuzné není,
tatíček zanechal nám slušné jmění
a zahrádku a domek za valy.
A teď si mohu žít dost pokojně.
Bratra mám na vojně,
sestřička umřela mi;
ta starostí a práce přidala mi,
leč mileráda bych to znovu podstoupila,
taková byla holčička to milá.

Faust

Andílek, tobě podobna-li byla.

Markéta

Já vychovala ji, byl to můj mazlíček.
Na svět nám přišla ve zlé době;
už nežil tatíček,
maminka byla jednou nohou v hrobě,
a že jen pomalu se hojila,
nedalo pomyslit se ani,
by robátko to kojila.
Tak na starost já sama si to vzala,
vodou je, mlíkem vypiplala,
a na mém klíně, v mém opatrování
smálo se, rostlo, cupitalo
a děťátkem se mojím stalo.

Faust

To jistě nejčistší jsi žila štěstí.

Markéta

Co krušného však musila jsem snésti!
Kolébka v noci u lůžka mí stála;
jak nepomohlo houpihou,
já hnedle byla na nohou,
teď dala jsem mu pít, teď k sobě jsem je vzala,
pak zpívala mu tralala
a komůrkou s ním hopsala —
a ráno hned si k neckám přivstala,
pak na trh šla, pak stála u kamen,
a dokolečka, den jak den.
To se pak, pane, nechce jenom smát,
však chutná zato jíst a chutná spát.

Přejdou


Marta

Ach, zatvrzelý bývá mládenec;
chuděrkám ženám není sladko žíti.

Mefistofeles

Nu, pak by byla vlastně vaše věc,
na víru manželství jej obrátiti.

Marta

Tak rovnou, nic že nenašel jste posud?
A vaše srdce nejal, pane, osud?

Mefistofeles

Říká se: vlastní krb a hodná žena —
v tom větší nežli ve zlatě je cena.

Marta

Já ptám se: zda jste nepocítil chuť?

Mefistofeles

Já vlídně vždy byl přijat, buď kde buď.

Marta

Zda vážně, já se ptám, jste nezahořel k žádné.

Mefistofeles

S ženskými žertovat, to nebylo by radné.

Marta

Ach, nechápete mne!

Mefistofeles

Ó, toho věru žel mi.
Však chápu přec — že laskavá jste velmi.

Přejdou


Faust

Tak poznalas, můj andílku, kdo jsem,
hned jak já vstoupil na zahradu sem?

Markéta

Což nevíte? Já oči sklopila!

Faust

A už se nehněváš, že jsem tak smělý byl,
onehdy, jak jsi z chrámu šla,
a já se drze k tobě přitočil?

Markéta

Já užasla. To prvně se mi stalo.
Nic nemohlo se vytknout mně.
A jemu, říkám si, se asi zdálo,
že drze chováš se a neslušně,
a tak si myslil, tuhle holku
že dostat může bez okolků.
Nač zapírat? Já hned jsem tušila,
ze ve váš prospěch se to ve mně schýlí.
Já tolik na sebe se horšila,
že na vás horšit se, už nezbylo mi síly.

Faust

Má lásko!

Markéta

Nechte jen.

Utrhne kopretinu a otrhává lístek za lístkem


Faust

Jak? Kytici? Či co?

Markéta

Je to jen hračka.

Faust

Jak?

Markéta

Vám k smíchu bude to.

Otrhává lístky a šeptá si k tomu


Faust

Co šeptáš?

Markéta polohlasně

Má — Nemá — Má —

Faust

Ty tvářičko má líbezná!

Markéta pokračuje

Má — Nemá — Má — Nemá —

Utrhne poslední lupínek a zazáří radostí


Má mě rád!

Faust

Ba, dítě mé! Nechť květů odpověď
je bohů výrokem: On má tě rád!
Chápeš, co znamená: On má tě rád?

Vezme ji za obě ruce


Markéta

Ach, mrazí mne!

Faust

Ó, nechvěj se! Nechť pohled můj,
nechť tento ruky stisk ti poví,
co nevýslovné jest:
Cele se vzdát a cítit, cítit
rozkoš, jež musí být věčná!
Věčná! — Neb konec, to bylo by zoufalství!
Ne! Ne konec! Ne konec!

Markéta stiskne mu ruce. vymkne se mu a uteče; on stojí okamžik zamyšlen, pak pospíchá za ní
Marta přichází

Smráká se.

Mefistofeles

Ano, musíme už jít.

Marta

Já bych vás ještě zdržovala,
však na tom místě není dobře být.
My pod dozorem jsme tu zmála.
Je vám to bída,
souseda soused špehuje a hlídá.
A chraň se sebevíc, v řeči se octneš hned.
A co náš párek?

Mefistofeles

Letěl vzhůru alejí.
Ti bujní motýlci!

Marta

On, zdá se, přeje jí.

Mefistofeles

A ona jemu. Tak se točí svět.

Besídka

[17]


Markéta vběhne, schová se za dveře, položí prst na ústa a dívá se skulinou

Už jde!

Faust přichází

No, počkej, škádlit mne, ty dítě!
A mám tě! Políbí ji

Markéta ho obejme a líbá

Nejdražší, už dávno miluji tě.

Mefistofeles zaklepe


Faust dupne

Kdo je to?

Mefistofeles

Přítel!

Faust

Zvíře!

Mefistofeles

Čas je se rozloučiti!

Marta přichází

Ba, pane, pozdě.

Faust

Nesměl bych s vámi jíti?

Markéta

To by mě matka —! Sbohem!

Faust

Tedy loučení?
Sbohem!

Marta

Adié!

Markéta

Na brzké vidění!

Faust a Mefistofeles odejdou


Markéta

Takový muž, můj bože, ne,
co všecinko ho napadne!
Hanbím se, jak s ním hovořím,
a na všechno mu ano dím.
Jsem chudá holka hloupoučká
a nechápu, co na mně má! Odejde

Les a sluj

[18]


Faust sám

Vznešený duchu, dals, tys dal mi všechno,
oč jsem tě prosil. Nadarmo jsi tvář
mi neukázal v plamenech. Tys dal
mi království své velké přírody
a sílu vnímat ji a mít z ní rozkoš.
Ne návštěv jenom chladně žasnoucích,
tys popřál mi v hruď hluboce jí zírat
jak v srdce příteli. Ty předvádíš
mi řadu oživených bytostí
a učíš mne, jak poznávat mám bratry
ve vzduchu, vodě, v tichých houštinách.
A v lese burácí-li zuříc bouře,
smrk-olbřím sousední-li ratolesti
a kmeny, káceje se, rozbíjí
a hora dutě zahřmí echem pádu,
ty do sluje mne vedeš bezpečné,
mne samého mi ukazuješ, v hrudi
by rozevřel se zázrak tajemství.
A čisté luny útěcha-li vzejde
mi před zrakem, pak na úbočí skal
a z vlhka houštin se mi míhají
ty zjevy stříbrné, jež žily kdys,
a utišují přísnou rozkoš dum.

Ó, cítím teď, že není člověku
nic dáno dokonalého. K té slasti,
jež uvádí mě k bohům blíž a blíž,
tys dal mi druha, bez kterého být
mi nelze už, byť, studený a drzý,
mě ponižuje přede mnou a vše,
cos dal mi, dechem slova zmrazuje.
V mých prsou rozdmychává divý žár
po onom krásném obraze. A tak
já od žádosti k rozkoši jsem štván,
v rozkoši hynu touhou po žádosti.

Mefistofeles vstoupí

Už, doufám, poustevničit přešlo vás?
Ne, natrvalo nic to není.
Snad na zkoušku, tak pro nějaký čas,
a pak ať se to rychle změní!

Faust

Moh bys mi věru pokoj dát
a ne mě zrovna dneska týrat.

Mefistofeles

Aj, s pokojem tě nechám rád;
co tě vede: já se vtírat?
Jsi trapný, hrubý, zbrklý tovaryš,
ztratit tě, ztráta není hrozná.
Ty celý den se něco natrápíš!
Nač pán má chuť a co ho přešlo již,
to na nosánku stěží se mu pozná.

Faust

Ušetř mne téhle písničky!
Za to, že nudíš, mám ti chválu pět?

Mefistofeles

Ty hroudy synu maličký,
čím byl by beze mne tvůj svět?
Byls mátohami zfantěn celičký,
já na řadu však vyhojil tě let;
mne nebýt, s téhle hvězdičky
musil ses dávno poroučet.
Nač jsi sem zalez do té skalní díry,
co tady dřepíš mezi výry?
Mokvá tu z kamení a mechem zatuchá,
a ty to lokáš jako ropucha.
To je mi kratochvilná hra!
Máš v těle ještě doktora.

Faust

Chápeš, co nových načerpal jsem sil
za dobu, co jsem na poušti zde byl?
Kdyby ses k tomu chápání moh vznésti,
ty byl bys ďáblem dost, mně nepřát toho štěstí.

Mefistofeles

To nadpozemské vyražení!
Na horách, v noční rose, pelešení,
nebe a zemi tisknout na svá ústa,
cítit, jak duch nám přímo k božstvu vzrůstá,
v dřeň země zarývat svůj pud, svou tuchu,
šestero tvůrčích dnů mít v duchu,
v pýše svých sil se zpíjet tím a tím,
do tvorstva proudit citem milostným,
tušit, co nezatuší smrtelníci,
a posléze tu božskou intuici
zakončit —

udělá posunek


nesmím říci nahlas, čím.

Faust

Fuj na tebe!

Mefistofeles

To líbit se vám nechce.
„Fuj“ v mravním patosu se vysloví tak lehce:
tím cudný duch se nesmí znesvětit,
bez čeho nelze cudným srdcím být.
Zkrátka, já plezírek vám přeju rád,
čas od času si něco nalhávat,
však nadlouho to nesnesem!
Už zase jsi jak hřebec štvaný,
tvor vysílený, vyčerpaný
buď chtíčem, nebo úděsem.
Tak dost! Tvá milka sedí tam
a všechno na ni zrovna padá.
Žije jen snům a vzpomínkám
a má tě hrozitánsky ráda.
Tvé lásky kdys bouřil vztek a jek,
jak když potok se vzedme při tání sněhu;
do srdce vlils jí svou bouřlivou něhu
a teď zas už vyschl tvůj potůček.
Místo by trůnil v lesích a pláni,
měl by se postarat jemnostpán,
aby přec byl groš lásky dán
té chuděrce opičce za milování.
Dlouhou chvíli má ukrutnou;
u okna stojí a za mraky se dívá,
jak přes starou hradbu města jdou.
„Kdybych já byla ptáček!“ si zpívá,
zpívá až v půlnoc hlubokou.
Hned je čilá, hned přesmutná,
uplakaná je častokrát,
pak zase klidná, jak se zdá,
zamilovaná napořád.

Faust

Ty zmije! Zmije!

Mefistofeles pro sebe

Počkat! Už v síti mi je!

Faust

Apage, satanas!
O té krásné ženě mi nemluv déle,
v mé poblázněné smysly touhu nelij zas
po jejím sladkém, sladkém těle!

Mefistofeles

Nu což? Má strach, žes do zaječích vzal.
A napolos to udělal.

Faust

Já jsem jí blízek, nechť i sebedál.
Nemohu na ni zapomníti;
kde jsem, tam musí se mnou býti.
Závidím dřevu, na němž tělo Páně,
když její ústa pocel tisknou na ně!

Mefistofeles

Já, milý brachu, záviděl ti zase
pár dvojčat, jenž se pod růžemi pase.

Faust

Pryč, kuplíři!

Mefistofeles

Nač spílání a zášť!
Tu živnost založila božská bytost:
Bůh stvořiv kluky zvlášť a holky zvlášť,
nám návod dal, jak dělat příležitost.
Jděm! Hanba! Hleďme milence!
Vždyť do komůrky k dívence,
ne na smrt máte jít.

Faust

Čím v jejím objetí mi rozkoš ráje?
V mém náručí nechť celá má je,
vždyť její trýzeň rvát mi bude klid.
Zda nejsem psanec bez klidu a stání,
bez krovu netvor, bez cíle,
jenž jako vodopád za skálou skálu raní,
jen po propasti touže zběsile —
co ona stranou hraje si jak děcko
na horských nivách ve své chaloupce
a domácké to živobytí všecko
jen v malém světě dýchat chce —?
A já, jejž běsi štvali
a tvůrce v zášti měl,
já nezachyt jen skály,
bych v tříšť je rozbíjel:
ji, tichounkou, já strhnout musil do běd.
Ty, peklo, chtělos míti tuto oběť!
Úzkost mi, ďáble, pomoz ukrátiti;
co neodvratné, zrychlit spěš,
nechať se její osud na mne zřítí,
by se mnou ona zahynula též!

Mefistofeles

Syčí to zas! A vře to tam!
Ty blázne, jdi ji potěšit!
Když rozoumeček neví kudy kam,
hned myslí si, že musí konec být.
Žij, kdo se chrabře držet zná!
Vždyť tys už celkem zapeklitá kůže;
ta podívaná je mi odporná:
když brečí ďábel, kozel vzít mě může.

Markétčina světnice

[19]


Markétka sama u kolovrátku

Můj klid ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne.

Kde není můj pán,
tam hrob svůj mám,
celičký svět
je mi žluč a jed.

Má hlavička, ach,
je potřeštěná,
má ubohá mysl
roztříštěná.

Můj klid ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne.

Já za ním se dívám
okýnkem,
za ním jen chodím,
když venku jsem.

Jeho odvážný krok,
jeho ztepilý růst,
jeho očí síla
a úsměv úst!

Jak plyne mu tokem
řeč kouzelná,
jak tiskne ruku,
jak líbat zná!

Můj klid ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne.

Po něm, můj bože,
se touhou chvím.
Ó kéž ho stihnu,
kéž zachytím!

Kéž držet ho smím,
kéž zulíbám,
kéž z polibků jeho
smrt svou mám!

Martina zahrada

[20]


Markéta, Faust


Markéta

Slib mi jen, Jindro!

Faust

Co mohu. Nuž?

Markéta

Jakpak to s náboženstvím máš?
Ty jsi tak hodný a dobrý muž,
však na víru, zdá se mi, málo dáš.

Faust

Víš, že tě miluju, leč toho nech.
Koho mám rád, zaň poslední dám dech.
Nikomu nechci církev brát ni cit.

Markéta

To nestačí, je třeba víru mít.

Faust

Že třeba je?

Markéta

Proč bez moci tak jsem!
Ty nemáš úcty ani k svátostem.

Faust

Ba mám.

Markéta

Však neprahneš po jejich požehnání.
Kdy byls už v kostele, kdy u přijímání?
Rci, věříš v Boha?

Faust

Kdo smí se, dítě, zaříci:
já věřím v Boha, jsem věřící —?
Jen zkus, co od kněží či od mudrců zvíš:
odpověď jejich ti zaznívá
výsměchem nad tím, kdo se ptá.

Markéta

Ty tedy v Boha nevěříš?

Faust

Má lásko, má drahá, pochop již!
Kdo smí ho jménem zváti?
Kdo smí se k tomu znáti:
já věřím —?
Kdo vnímat jej smí?
A kdože říci se odváží:
já nevěřím v Boha —?
On, vše objímající,
on, vše udržující,
zda neudržuje, zda neobjímá
tebe a mne a sám sebe?
Zda nad námi tam neklene se nebe,
zda neleží v hloubkách pevně skuta zem,
zda nevystupují po strmé báni
hvězdy, ty věčné, výš a výš?
Nezírám oko v oko tobě?
A neproudí všemocný vesmír
do hlavy, do srdce tobě,
a nevlá vše ve věčném taji,
nezřeno, zřeno, po boku tobě?
Tím naplň a rozvlň prsa svá,
a citem, jen citem-li duše tvá,
pak nazvi to, jakkoli chceš:
srdce či štěstí, láska, Bůh!
Já nemám pro to jména!
Je všechno, vše jen cit,
jméno jen zvuk a dým,
jímž nebe kalí se jasné.

Markéta

To všechno je náramně krásné,
tak nějak to říká farář, já vím,
jen trošinku jinými slovy.

Faust

Tak všady ti to poví
každičké srdce pod nebem,
a každé-li ve vlastním jazyku svém,
proč nemluvil já bych ve svojí řeči?

Markéta

Kdo to tak slyší, málem že nepřisvědčí,
ale háček v tom vězí přec.
Ty nejsi křesťan, to je ta věc.

Faust

Ty dítě!

Markéta

Bolí mne dávno již,
že v téhleté společnosti dlíš.

Faust

Jak to?

Markéta

Ten člověk, co stále kol sebe ho máš,
ten je mi odporný ažaž.
Co živa jsem, nic mi tak hluboce
nedalo ránu do srdce
jako ten člověk s tou tváří svojí.

Faust

Pročpak se ho má panenka bojí?

Markéta

Sotva ho vidím, celá se třesu.
Já jinak s celým světem se snesu,
ale jak toužím uhlídat tebe,
tak z toho člověka na mne jde mráz.
Nějaký darebák bude to as!
Jestli mu křivdím, odpusť mi nebe.

Faust

I takoví ptáčci musí být.

Markéta

S těmi já nic bych nechtěla mít.
Sotvaže vstoupí do dveří,
je na něm vidět úsměšek
a trochu vztek.
Tak lhostejně všechno proměří.
Na čele mu to vidím stát,
že neumí nikoho mít rád.
Tak teploučko je mi v objetí tvém,
tak oddaná tam, tak svobodná jsem —
však nablízku-li on, mně jazyk zdřevění.

Faust

Ty anděle, jaké máš tušení!

Markéta

Ten odpor natolik mě zvládá,
že je mi, přijde-li mi na oči,
jak bych tě, drahý, neměla už ráda;
modlit se nemohu, když se k nám přitočí.
A to se mi tak do srdce vžírá.
Viď, tebe to, Jindro, také týrá.

Faust

Máš k němu zkrátka antipatii.

Markéta

Teď musím pryč.

Faust

Ach, kdy se dožiji,
že celou hodinku hruď moje na tvé buší,
že v krev se vpíjí krev a duše v duši?

Markéta

Ach, kdybych sama spala já,
vpustila bych tě dnešní noc.
Však matka spánek nehluboký má,
a kdyby ta nás natrefila,
v tu ránu já bych mrtva byla.

Faust

To, dušičko, je lehká odpomoc.
Zde z lahvičky tři kapky jen,
a ihned v přehluboký sen
se celá stulí.

Markéta

Co neudělám tobě k vůli!
Ten lék jí neuškodí snad?

Faust

Jak bych ti, drahá, moh tu radu dát!

Markéta

Jak se mé oko na tě zadívá,
já za tě, nevím proč, bych duši dala.
Já pro tebe už tolik udělala,
že skorem nic mi dělat nezbývá.

Odejde


Mefistofeles vstoupí

To vyžle! Už je pryč?

Faust

Zase jsi špehoval?

Mefistofeles

Já otázky jsem zaslech všecky.
Pan doktor katechizovat se dal.
Bylo by zlé, kdybyste neobstál;
neb je-li zbožný kdo a starosvětský,
pak holka ví, že vyhráno je už:
též jinak pod pantoflem bude muž.

Faust

Což, netvore, ti jasné není,
že andělská ta duše milá,
jež vírou svou se naplnila
a v ní své blaho hledá jen,
svatě se trýzní při tom pomyšlení,
že on, jejž miluje, má býti zatracen?

Mefistofeles

Holčička má tě na špagátku,
ty — nadsmyslný holkaři!

Faust

Ty z plamenů a z bláta spratku!

Mefistofeles

A výtečně zná čísti ve tváři!
Já jsem-li přítomen, tu tuší, neví co,
můj kukuč, ten jí věští to i to;
větří, že chlap jsem geniální,
ba dokonce démon infernální.
Nu, dneska v noci —?

Faust

Je to tvoje věc?

Mefistofeles

Ne, ale těší mne to přec!

U kašny

[21]


Markéta a Líza se džbány


Líza

Tak o Barušce jsi neslyšela?

Markétka

Nic. Tuze málo já teď vycházela.

Líza

Od Fandy mám to, že se spustila.
To že se tak nóbl nosila!

Markétka

Jak to?

Líza

No jak! Inu, smrdí to s ní.
Krmí teď dva, když pije a jí.

Markétka

Ach!

Líza

Šlo to s ní až takhle dolů,
a jak se dlouho slízali spolu!
To bylo tancování,
v hospodách vyhrávání,
poutí, mlsků a cukrování
a Barčo tam a Barčo sem
a uctívání vínečkem,
až myslila: já první jsem.
Že se ta fiflena nestyděla,
fůru prezentů od něho měla!
To bylo nějakých hubiček —
jo, kampak se neděje, věneček!

Markétka

Ta nešťastná!

Líza

Jakápak nešťastnice!
Když v noci my sedaly u přeslice
a matka nás dolů jít nenechala,
ona tam se svým amantem stála.
Na lavičce či na chodbě byli
a potmě neměli dlouhou chvíli.
Teď u vrat chrámu ať se jen krčí,
až do žíněné košile ji strčí.

Markétka

On jistojistě vezme si ji přec.

Líza

K smíchu! Tak švarný mládenec,
ten o jinší si pannu řekne.
A taky už plách!

Markétka

To není pěkné!

Líza

A kdyby ji chtěli s ním sezdati,
tak ji už hoši vyplatí:
strhnou jí vínek s copánků,
my před práh jí nasypem řezanku.

Odejde


Markétka na cestě k domovu

Jak s chutí jsem vždycky si omočila,
když některá chuděrka v tom byla!
A jak jsem výřečná bývala,
když o cizím hříchu jsem slýchala!
Dost černým se mi nezdálo nic,
to černé já černila ještě víc.
Tak jsem se zhlížela v ctnostech svých,
a teď — taky na mne teď může hřích!
Ale, můj bože, co zvábilo mne,
tak dobré to bylo, tak milé to vše!

Městský val

[22]


Ve výklenku obraz Matky sedmibolestné, před ním džbány s květinami


Markétka dává do džbánů čerstvé květy

Svou líci,
ach, bolestící,
milostiplná, k mé bídě skloň!

V svých prsou křeče,
v svém srdci hrot meče,
díváš se na svého syna skon.

Zříš na otce v nebe
a za samu sebe
i za syna vysíláš vzdech a ston.

Kdo tuší,
jak buší
v mých spáncích muka zlá!
Co mi bědné srdce svírá,
po čem touží, co je týrá,
víš jen ty, ty samotná.

Ať kráčím kudykoli,
vše bolí, bolí, bolí,
a v prsou úzko mám.
A sotvaže jsem sama,
srdce se ve mně lámá,
já lkám a lkám a lkám.

Ach, kořenáče v okně
já slzami zkropila,
než jsem ti časně zrána
tu kytku uvila.

Svítilo slunko ranní
na moji podušku
a já jsem v naříkání
procitla na lůžku.

Ty odvrať hanbu mou a skon!
Svou líci,
ach, bolestící,
milostiplná, k mé bídě skloň!

Noc. Ulice před Markétčinými dveřmi

[23]


Valentin, voják, Markétčin bratr

Když jsem tak sedal při pitce
a braši jali chlubit se
a každičký se nadýmal,
jaké kdy na světě dívky znal,
a tím víc chválil, čím víc pil —
já loktem o stůl opřen byl
a bez hněvu a bez klení
naslouchal tomu prášení.
A knír jsem si hladil se smíchem
a džbánek plný pozved jsem
a zvolal: „Každýmu to svý,
ale která je v království,
že rovnala by se mé sestřičce
a vodu by podala Markytce?“
A cink! A břink! A ze všech stran:
„Nu, on má pravdu, to se ví,
toť chlouba ženského pohlaví!“
Kdo chválil, mlčel jak zařezán.
A teď — teď chtěl bych po stěnách lézti,
vlasy si rvu a zatínám pěsti.
Kdejaký lump smí mě kujonovat
a nos nade mnou ohrnovat!
Jak dlužník se třesu a vztek svůj krotím
a při každém jejich slůvku se potím!
A kdybych celou tu pakáž zmazal,
že lháři jsou, bych nedokázal.

Co je to? Co se plazí tmou?
Nemýlím-li se, dva to jsou.
Když je to on, tak mi to splatí
a živ se odsud nevytratí!

Faust, Mefistofeles


Faust

Jak z okna oné sakristie tam
třpyt věčné lampičky se třese vzhůru,
jak po stranách se v matnou šeří chmuru
a vůkol propadá již tmám,
tak půlnoc v prsou mých se chvěje.

Mefistofeles

A mně jak vilné kočičce je,
jež mezi komíny se províjí
a zticha tiskne podél zdí.
Což, je to po mém zbožném přání,
tak trochu zlodějství, tak trochu muchlování.
Už mě to lechtá nějak moc.
To je ta Valpuržina noc.
Pozítří budem ji zas mít.
To vyplatí se vzhůru být.

Faust

A zatím poklad vynáší se snad,
jejž vidím se tam vzadu blyskotat?

Mefistofeles

Té slasti dojít můžeš záhy,
vyzvednout kotýlek ten drahý.
Tuhle tam dovnitř nahléd jsem,
skvostné lví tolary jsou v něm.

Faust

Nic — prsten ani náramek —
co by mé milé přišlo vděk?

Mefistofeles

Cos vedle mincí se tam skvělo,
jak šňůra perel to vyhlíželo.

Faust

Tak je to dobře, lítost mám,
když bez dárečku mám k ní jíti.

Mefistofeles

Lítosti není třeba vám,
i zdarma smíte rozkoš míti.
Teď máme nebe samou hvězdičku.
Tak něco kumštovného zazni!
Morální spustím písničku,
a ta už docela ji zblázní.

Zpívá k citeře


Katuško má,
což dívka ctná
toulat se má
před jeho dveřmi zrána?
Copak tu chceš?
Pannou tam jdeš,
leč nevyjdeš,
ba nevyjdeš co panna!

Ten, čí jste host,
už vás má dost.
Kde zbyla ctnost,
vy chuděrky mé zlaté?
Máte se stříc,
dbát na se víc,
nedávat nic,
než zlatý kroužek máte.

Valentin předstoupí

Koho to lákáš? Sakramente!
Ty zatracený krysaři!
Do pekla s tebou, instrumente!
Do pekla s tebou, loutnáři!

Mefistofeles

Citera vedvé! s tou to nejde více.

Valentin

A teďka dojde na palice!

Mefistofeles Faustovi

Doktore, na něj! Zhurta jen!
Sem, těsně ke mně! Diriguji.
Kosinku čerstva z pochvy ven!
Jen vypadněte! Zachytnu ji.

Valentin

Tak zachyť tuhletu!

Mefistofeles

Už je!

Valentin

A tu!

Mefistofeles

Proč ne?

Valentin

To ďábel šermuje!
Co to má být? Mně ruka umdlévá.

Mefistofeles Faustovi

Teď! Bodni!

Valentin klesá

Běda!

Mefistofeles

Mamlas! Už ji má!
Pryč, horempádem! Jen ať jsme ti tam!
Už rozléhá se děsný křik a řev.
Já s policií skvěle smlouvat znám;
hůř se soudem, jenž krví splácí krev.

Marta u okna

Ven! Ven!

Markétka u okna

Sem světlo! Co tu je?

Marta ještě u okna

Spílá se tady; křičí; šermuje.

Lid

Tady už jeden dodýchal.

Marta vyjde

A ti, co spáchali ten čin —?

Markétka vyjde

Kdo tady pad?

Lid

Tvé matky syn.

Markétka

Ó pane bože! Jaký žal!

Valentin

Umírám! To se rychle dí
a rychlej vykoná.
Vy ženy, nač to kvílení?
Sem, slyšte slova má!

Všichni ho obstoupí


Markétko, tvor jsi mladičký,
a proto ještě hloupičký,
tak se to nedělá.
Slyš, křičet já to nebudu,
jsi zkrátka běhna bez studu;
tak buď jí docela!

Markétka

Můj bože! Bratře! Co to díš!

Valentin

Nech pána boha, rozumíš?
Čin neodčiníš; už se stal,
a tak to stále půjde dál.
Potají s jedním začalas,
teď na ty druhé dojde zas,
až tucet jich tě bude mít,
smí si tě celé město vzít!

Jakmile že se hanba zrodí
a tajně na svět dostane,
už roucho z temna utkané
se přes hlavu jí hodí;
ba, nejradš by ji utratili;
leč vzroste-li a dozraje,
pak také za dne nahá je
a ohyzdnější je co chvíli.
Čím bezútěšnější má líc,
tím na světlo chce víc a víc.

Už vidím: Kteréhosi dne
před tebou řádní občané
jak před mrtvolou rozhlodanou
se uhnou, nevěstko ty, stranou.
Ať se ti srdce studem zmate,
jak pohlédnou ti do tváře!
Řetízky nebudeš nosit už zlaté!
Nesmíš stát poblíž oltáře!
V límečku, na němž krajky se skvějí,
už nebudeš se točit v reji!
V koutku se schováš u žebráků,
v tmavém zákoutí u mrzáků.

I budeš-li do nebes přijata —
zde na zemi buď proklata!

Marta

Svou duši bohu odevzdejte
a rouháním už ji neobtěžkejte!

Valentin

Na tu tvou kostru moci jen,
kuplířko, vyvrheli žen,
to došel bych za svá provinění
vrchovatého rozhřešení.

Markétka

Ach, bratře! Trýzně pekelné!

Valentin

Povídám, slzí ušetř mne!
Své poctivosti zadalas,
tím do srdce mě zasáhlas.
Jdu spánkem smrti k Bohu já,
vojácká duše poctivá.

Umře


Chrám

[24]


Bohoslužba, varhany a zpěv. Markétka v houfu lidí. Za ní zlý duch


Zlý duch

Jak jinak ti, Markétko, bylo,
kdyžs ještě, neviňoučká,
sem stoupala před oltář,
z knížečky ohmatané
své žvatlajíc modlitbičky,
půl dětskou hru,
půl boha v svém srdci!
Markétko!
Kde stojí ti hlava?
A ve tvém srdci
jaký hanebný hřích?
Zda modlíš se za duši matky své,
jež tebou zdřímla do těch dlouhých, dlouhých muk?
A na tvém prahu čí krev?
— A pod tvým srdcem
zda se již nehýbe tvor,
jenž děsí tebe i sebe
svým bytím a hrůzou tuch?

Markétka

Žel, žel, běda!
Těch myšlenek se zbavit,
jež se mi honí hlavou
vražedně, ach!

Sbor

Dies irae, dies illa
solvet saeclum in favilla.

Varhany


Zlý duch

Pomsta po tobě sahá!
Slyš pozounů zvuk!
Hroby se třesou,
a srdce tvé
z popela znova se zvedá
a z míru znova
vrhá se v trýzeň
plamenných muk.

Markétka

Kéž byla bych pryč!
Jako by dunění varhan
bralo mi dech,
jak by mou duši
rozrážel zpěv!

Sbor

Judex ergo cum sedebit,
quidquid latet adparebit,
nil inultum remanebit.

Markétka

Tak úzko mi je!
Pilíře chrámu
tísní mě tak,
a těžká klenba
mi na prsa padá. — Vzduch!

Zlý duch

Skryj se! Hanba a hřích
ukryty nezůstanou.
Na světlo —? Vzduch —?
Běda ti, běda!

Sbor

Quid sum miser tunc dicturus?
Quem patronum rogaturus?
Cum vix justus sit securus.

Zlý duch

Od tebe zjasněné duše
odvrátí tvář,
neb kdokoli čist je,
podat ti ruku se štítí.
Běda ti, běda!

Sbor

Quid sum miser tunc dicturus?

Markétka

Sousedko! Vaši lahvičku!

Omdlí


Valpuržina noc

[25]


Pohoří Harc. Krajina poblíže Schierke a Elendu
Faust, Mefistofeles


Mefistofeles

Což, nechce se ti na koštěti?
Já bych si pořádného kozla přál.
Daleko cíl je, k němuž je nám spěti.

Faust

Pokud to pěšky mohu vydržeti,
ta sukovice postačí mi dál.
Co platno cestu krátit si! —
Zde bludištěm se plížit po údolí,
pak po skalách lézt na vrcholy,
s nichž skáče pramen věčně šumící,
toť slast, jíž toulku kořenit si chci!
Cítíš, jak jaro v břízkách raší?
A smrk ví o něm taky už.
Jak nevřelo by tedy v krvi naší!

Mefistofeles

Vždyť já jen ledový jsem muž,
tak o tom jaru nevím valně,
spíš na cestu si přeji sníh a mráz.
Srp luny zarudlé, hle, stoupá žalně
a sesílá svůj pozdní jas,
tak bídně svítící, že škobrtáme
teď o skalinu, o strom teď.
Pojd, bludičkou si svítit dáme,
vesele jedna plápolá tu, hleď.
Hej, ty tam, nechceš se k nám dáti?
Nač zbytečně tak plápolati?
Posviť nám, prosím, tady nahoru!

Bludička

Doufám, že z úcty se mi zdaří
zkrotit mou lehkou letoru;
jindy jen klikatě má cesta září.

Mefistofeles

Aj, aj, to školu člověčí má?
Teď, jménem ďábla, pěkně zpříma,
abych jí svíčku sfouknout nemusel!

Bludička

Poznávám, jste tu velitel.
Chci se vám ráda k službě dáti.
Však hora je dnes kouzly potrhlá,
a vůdcem bludička vám být-li má,
tak přísně ve všem neračte to bráti.

Faust, Mefistofeles, Bludička
v střídavém zpěvu


Do kraje jsme posunuti
snů a zázraků, jak zdá se.
Veď nás rychle, poctou buď ti,
že jsme dál, že dál jsme zase
v pustině té nehostinné!

Za stromem, hle, strom se šine,
pod námi to zčerstva letí,
tesy zřím se ukláněti,
na skálu se skála sápe,
funí z nosu, sípe, chrápe!

Po trávě a po kamení
potůček a potok skáčí.
Je to šum? Či písní znění?
Stesk a žal to láskou pláčí?
Je to zvuk, jenž nad vše sladší?
Milování — dávná báje!
Ozvuk zní a zrak se smáčí
vzpomínkou těch časů ráje.

Vejří vejr a sůva houká,
strýček sýček na to kouká,
s čejkou vzhůru zůstávaje.
Vidíš v houštinách ty mloky?
Dlouhé nohy, tlusté žoky!
Kořen, hadovitě slizký,
šlehá skalami a písky,
chapadlovitě se tyčí,
chce nás omotat jak v lýčí;
z tkání zřím a z kliček, suků,
trčet sterou vzdušnou ruku,
jež nás lapit chce. A myší
stobarevně z děr a skrýší
chomáč mechem nehrne se?
Hleď! A červi rozžhavení!
V rojení a rozvíření
závratný se zmatek třese.

Leč co to? Jsme v klidu stále?
Nebo nás to žene dále?
Stromy, jež se šklebí skále,
všechno, vše se točí s námi,
a ty bludičky, ty malé,
dmou se, trou se a nás mámí.

Mefistofeles

Za cíp se mne chyť! Hej, ke mně!
Kuželovité hleď témě,
s podivením uzříš zde,
kterak Mamon v hoře žhne.

Faust

Jak podivně v těch hloubkách skví se
červánkovitý matný jas,
ba kmitá, blyskotá i chví se
v nejpropastnějších jícnů sráz!
Zde stoupá dým, tam plyny svítí,
zde z mlh to šlehá plamenem,
zde žár se řine hebkou nití,
tam v paprsku zas pramenném.
Zde ohně údolím se plazí
a tisícem svých žilek vřou,
zde třpyt, než v těsný koutek vrazí,
se odlučuje pojednou.
Zář srší jisker, čím jsme bližší,
jak zlatým pírkem rozlétlá,
a tady, hleď, se po vší výši
skalnatá stěna rozžehla.

Mefistofeles

Zda neosvětlil při slavnosti
pan Mamon přeskvostně svůj hrad?
Štěstí, žes moh to uhlídat;
já cítím už ty neurvalé hosti.

Faust

Jak vztekle meluzina hřmí
a ostré šlehy do šíje mě pálí!

Mefistofeles

Musíš se chytit starých žeber skály,
sic tě to smete do těch prohlubní.
Hleď, noc už zahoustla mhou.
Slyš, stromy jak v boru se trou!
Vzlétli půlnoční ptáci.
Sloupoví hradů se kácí,
jež věčně se zelenaly.
S praskotem větev se válí.
Rozčíslé po kořeny,
dunivě štěpí se kmeny.
Padá to, bortí se, hroutí,
přes sebe se to kroutí,
a v roklích, kam zmatená ozvěna bije,
povětří syčí a vyje.
Slyšíš, jak to hřímá výší?
Hlasy vzdálené a bližší!
Celou horou zvučí ten řev,
proudí ten vzteklý, kouzelný zpěv.

Čarodějky sborem

Počalo žito vymetat,
babizny táhnou na sabat.
Běží to, rejdí ze všech stran,
nahoře sedí pan Urián.
Trním a hložím, klap, klap, klap,
z kozlů jde puch a pšuky z bab.

Hlas

Hleď, samotnou, Baubo, babici.
Osedlala si prasnici.

Sbor

Čest budiž tomu, komu čest!
Když je tu Baubo, musí vést!
Když na svini vidíme mámu jet,
tak, čarodějky, za ní vpřed!

Hlas

Kudypak cestou?

Hlas

Vrch Ilsín já přelétla,
sůvě tam do hnízda nahlédla.
To byly oči!

Hlas

Do pekla sjeď!
Co jezdíš jak zbrklá!

Hlas

A do mne trkla!
Ta boule, jen hleď!

Čarodějky sborem

Dlouhá je cesta, široká,
jaká to honba divoká?
Babka se šťouchla koštětem.
Mámě puk břich a škvrně v něm.

Čarodějníci polosborem

Ženské jsou všechny před námi.
Jak šneci plížíme se my.
Když za ďasem se chodívá,
žena sto kroků napřed má.

Druhá půlka

Tak přísně my to neberem.
Žena to ujde kroků stem.
Však spěchej sebevíc ten krok,
muž udělá to v jeden skok.

Hlas shora

Hej, z jezera vy, pojďte sem!

Hlas zdola

My taky s vámi vzhůru chcem.
Čistoty čisté máme dost,
však zato i věčnou neplodnost.

Oba polosbory

Do černých mračen měsíc vběh,
zmizela hvězda, vítr leh.
Na tisíc jisker zasvítí,
jak posedlý houf se přiřítí.

Hlas zdola

Počkat! Ne dál!

Hlas shora

Kdo to volá z díry skal?

Hlas zdola

Vemte mne s sebou! S vámi chci jet!
Už stoupám vzhůru tři sta let
a ne a ne být na vrcholku.
Toužím být se svou přízní v spolku.

Oba sbory

Nese nás koště, hůl či vích,
na kozlu jedem, na vidlích;
kdo dneska nemůže se vznést,
ten věky věků ztracen jest.

Poločarodějka dole

Už dlouho vzadu cupitám.
Ostatní málem jsou ty tam!
Doma mi není popřán klid
a nemohu přec při tom být.

Sbor čarodějek

Mast čarodějce kuráž dá.
Namísto plachty hadr má.
Za loď jí necky jsou či díž.
Buď dnes — či nikdá neletíš.

Oba sbory

My poletíme k vrcholu,
vy zůstaňte zde v údolu;
nechť se tu hemží plochá zem
tím vaším čarodějnictvem!

Snášejí se k zemi


Mefistofeles

Tře se to, hemží, tlačí, strká!
Kvičí to, syčí, plká, hrká!
Fičí to, smrdí, praská, žhne!
Čarodějek to živel je!
Strhnou tě s sebou, drž se mne!
Kde vězíš?

Faust z dálky

Zde!

Mefistofeles

Co? Tams už oderván?
To musím ukázat, že jsem tu pán.
Čeládko sladká! Rarach! Couvni před ním!
Zde, chyť se, doktore! a skokem jedním
se vytratíme z toho reje.
I pro našince už to divoké je.
Zde stranou se to zvláštní září směje.
Něco mě láká do těch houštin sem.
Pojď, vklouzni za mnou, zde se ukryjem.

Faust

Aj, duchu odporu, buď ciceronem!
To se ti povedlo až moc,
jít na Brocken, když Valpuržina noc,
a prostřed sabatu se osamotnit honem.

Mefistofeles

Hleď! Pestří se to jiskřičkami,
zde v převeselém klubu dlíš!
Jsme v malé besedě, ne sami.

Faust

Chtěl bych tam nahoře být spíš.
Už vidím kouř, jímž dýmá žár.
To se tam davy k zlému duchu valí;
zda se tam záhad mnoho neodhalí?

Mefistofeles

A nových přibude zas pár.
Velkému světu nech ty velké spády,
my potichounku zařiďme se tady.
Vždyť je to starý dobrý zvyk,
z velkého světa aby malý vznik.
Hleď, nahotinky mladé zdraví nás,
co babky moudře do hadrů se halí.
Jen kvůli mně buď zdvořilosti dbalý;
námaha malá, velký špás.
A štemují už, na mou duši.
Prožluklé drnkání! Opravdu, rve to uši.
Jen pojď, jen pojď! Už tomu neujdeš.
Já předstoupím a uvedu tě též,
nebudeš aspoň v osamění žíti.
Což! Maličký přec není jarmark ten!
Konce se nedohlédneš, pohleď jen!
Sta ohňů tady řadou svítí;
kuchtí to, žvatlá, tančí, pije
a hlavně miluje: zda někde líp se žije?

Faust

A co tu budem představovat?
Chceš jako ďas či kouzelník se chovat?

Mefistofeles

Sic inkognito chodívám si rád,
v den parády však bereme si řád.
Ač nemohu se chlubit podvazkem,
mé kopyto zde chvalně známo všem.
Slimáka vidíš? Jak si ke mně čichá?
Tykadlovitým pohledem
si mě už řádně očenichá.
Ať milo mi či ne, už poznán jsem.
Do ohně hezky k ohni jděm!
Já budu námluvčím, ty ženichem.

Několika, kdož sedí u dohořívajících ohňů


Aj, staří páni, copak tady chcete?
Proč raděj doprostřed se nevrhnete?
Vír a kvas mládí nelíbí se vám?
Vždyť každý doma sdostatek je sám!

Generál

Nechť svět mi díků sebevíc je dlužen,
nelze mi na národy spoléhat;
neb stejně u lidu jak u žen
jedině v přízni je, kdo mlád.

Ministr

Nikomu dnes už ctnosti nejsou vděk,
jen staré dni jsou hodny chvály;
neb my když na vrchu jsme stáli,
to byl ten pravý zlatý věk.

Parvenu

My taky nebývali hlupáci
a dělávali, co se neslušelo;
však teď se narub všechno převrací,
to zrovna, když by udržet se chtělo.

Autor

Kdo vůbec ještě dílo čte,
které je mírně uvážlivé!
A co se dnešních mladých tkne,
jsou všeteční jak nikdy dříve.

Mefistofeles náhle v podobě stařecké

Zřím, na vrch kouzel jda už naposled,
že lid je ke dni soudu zralý;
ocit se na dně celý svět,
v mém soudku když se víno kalí!

Čarodějka vetešnice

Ach, páni, neodcházejte;
příležitosti nepromeškejte!
Račte mé zboží prohlédnout si,
najdete věci přežádoucí.
Tím vším, co je v tom krámku mojím,
jaký se jinde nevidí,
úklad a léčku světu strojím
a zhoubu chystám na lidi.
Co kordů mám, je krví zbrocen každý;
co kalichů, z nich každý choval jed,
jenž v zdravém těle nástrojem byl vraždy;
co šperků, každý ženu sved;
co dýk tu, každá smlouvu rozbodala
a leckterá i soka zezad sklála.

Mefistofeles

To, kmotra, písnička je stará!
Což zaspala ten dnešní čas?
Jen o novinky ať se stará!
Teď novinky jen vábí nás.

Faust

Málem i mne ten vítr by strh.
To je mi zrovna veletrh!

Mefistofeles

Nahoru celý houf je posunován.
Myslíš, že strkáš, a jsi postrkován.

Faust

Co tahle?

Mefistofeles

Lilita. Jen okem po ní hoď.

Faust

Kdo je to?

Mefistofeles

Prvá Adamova choť.
Je nebezpečná krása jejích vlasů,
té ozdoby, jíž nejvíc vyniká.
Tou jestli dobude si mladíka,
pak do drahných ho nepropustí časů.

Faust

Dvě tady sedí, starucha a malá.
Z těch dvou se každá něco naskákala!

Mefistofeles

Pokoj to nemá dnes a klid.
Hle, nový taneček, tak pojď se proskočit!

Faust tančí s mladicí

Mně zdál se sen a ve snu tom
já uviděl jsem krásný strom
se dvěma jabky svůdnými
a hned jsem šplhal za nimi.

Kráska

Tohle vám zbylo po ráji,
že jablíčka vám chutnají,
a já mám radost ukrutnou,
že také na mém sadě jsou.

Mefistofeles se staruchou

Mně zdál se sen a ve snu tom
já viděl vykotlaný strom,
ta díra jeho ohromná,
to velká byla rozkoš má.

Starucha

Já přímo okouzlena jsem
rytířem s koňským kopytem.
Když díry bát se neráčí,
ať notný špunt tam zatlačí!

Osvícenec

Vy čeládko! Což trpět se to smí?
Což nebylo vám dávno dokázáno,
na nohou stát že duchu není dáno?
A teď tu ještě tancovat — jak my?

Kráska tančí

Co ten tu na tom bále chce?

Faust tančí

Ten? Aj, ten všude je.
Co jiní tančí, posuzuje;
a krůček, jehož neglosuje,
ten jako by se nebyl stal.
Nejvíc ho mrzí, jdem-li vpřed a dál.
Takhle se točit v unuděném zvyku,
jak on v svém starém mlýně dokola,
to bys mu možná pod nos šla;
zvlášť poprosíš-li o kritiku.

Osvícenec

Co? Ještě pořád zde? Ta nestoudnost!
Cožpak jsme neosvěcovali dost?
Pekelná cháska! Nedá na pravidla!
Vždyť v Teglu sám jsem přišel na strašidla!
Já vymetal přec bludy dlouho dost,
a panstvo řádí dál. Ta nestoudnost!

Kráska

Tak nenuďte nás tím svým povídáním!

Osvícenec

Vám, duchové, já do tváře to dím,
že despotismu ducha nestrpím,
neb duchem svým ho nepodmaním.

Tančí se dál


Dnes marně po úspěchu volám;
leč cestopis vám z toho vyrobím.
a doufám, před posledním krokem svým
ďábly a básníky že přec jen zdolám.

Mefistofeles

Teď do kaluže půjde posadit se,
neb v tuhle kúru věří jen;
jak pijavky ho kousnou do zadnice,
hned z duchů je i z ducha vyhojen.

Faustovi, jenž vystoupil z kola


Proč jsi ji pustil, vždyť ta kráska malá
tak rozkošně ti k tanci zazpívala!

Faust

Ach! Z úst jí myška červená
uprostřed zpěvu vyskočila.

Mefistofeles

I to je toho! Tím se spokojiž,
že nebyla to šedá myš.
Jen když ta děva byla milá.

Faust

Pak zhlédl jsem —

Mefistofeles

Co?

Faust

Mefisto, co to zřím!
Spanilé bledé dítě o samotě v dáli!
Sune se z místa krokem zdlouhavým;
jde, ač jí nohu k noze přikovali.
Já se ti přiznám, mně se zdá,
že dobré Markétce se podobá.

Mefistofeles

Té podívané nech, tou tuhne krev.
Toť kouzlo, idol, neživotný zjev,
jejž lidé vidět nikdy nesměli.
Zmrtvujeť pohled zmrtvělý,
a zkamenět bys mohl v hrůze.
Znáš přece bajku o Medúze.

Faust

To nebožtíka oči jsou, ach ano,
jichž nezatlačil nikdo, nezavřel;
hruď Markétky, jíž celovat mi dáno,
toť sladké tělo, jež jsem měl.

Mefistofeles

To jsou jen čáry, zmámený můj pane,
v nich každý vidí zjev své milované.

Faust

Jaká to rozkoš! jaký žal!
Nech se mne dívat ještě dál.
Jak přepodivný vzhled jí dala
na krásném krčku šňůrka malá,
červená, tenounká jak nůž!

Mefistofeles

Máš pravdu, sám ji vidím už!
Též pod paždím svou hlavu může nést:
Perseem její hlava sťata jest.
Stále ta láska k vidinám!
Pojď raděj na pahorek tam,
jak v Prátru tady zábava je;
a nejde-li o pouhý klam,
vskutku, i divadlo se hraje.
Co je to?

Služebný duch

Započnem; hned pokyn dám.
Hra nová je. Ze sedmi poslední.
Tolik jich hrát je u nás zvykem.
Diletant byl jí dramatikem
a diletanti hrají v ní.
Odpusťte, páni, že se klidím;
co diletant já u opony jsem.

Mefistofeles

Vás-li tu na Blocksberku vidím,
je mi to vhod, neb hodíte se sem.

Sen Valpuržiny noci

[26]

čili


Oberona a Titanie zlatá svatba
Intermezzo


Divadelní mistr

Kdo jindy všechnu práci strh,
volno si dnes dělá.
Vlhký sráz a starý vrch,
to je ta scéna celá!

Hlasatel

Padesát-li přešlo jar,
řeč o svatbě je zlaté;
je zlatější, když přešel svár,
než jaro padesáté.

Oberon

Jste-li, duchové, kde já,
zjevte to v této chvíli;
král a paní králová
se znova sjednotili.

Puk

Jak se začne točit Puk
a nožku házet v reji,
hned je za ním skřítků pluk,
již stejně dovádějí.

Ariel

Zpívat jme se Ariel
své písně rajsky jasné;
láká zrůdy šklebných těl,
též duchy láká krásné.

Oberon

Jak muž a žena se snášet mají,
zde od nás naučte se!
Jakže se k lásce vychovají?
Toť prosté! odlučte se!

Titania

Bručí ona, trojčí on?
Tak jen v okamžiku
na jih s ní — s ním na sever —
a je konec křiku.

Orchestr
Tutti, fortissimo


Komáři a čmeláci
s kmotřenci a strýci,
cvrčci v trávě, žabáci,
to jsou hudebníci.

Sólo

Podívejte, bublina!
Dudami to zvučí.
Pod nosem ta bubřina
si hihňá, huhňá, bručí.

Duch, který se rodí

Krovky k nožce pavouka
při ropuším břiše —
zvířátko to není sic,
básnička to spíše.

Párek

Drobný krůček, vzletný skok,
kde kvítky medem dýší —
Pilně titěrný tvůj krok
nás neponese k výši.

Zvědavý cestující

Zda maškar výsměšný to ruch?
Či šálí mne snad zraky?
Oberon, ten krásný bůh,
že vskutku je tu taky?

Pravověrný křesťan

Ať mu chybí chvost a chlup,
ďábelskost vůbec všecka:
Přec je to stejný Belzebub,
tak jako bozi Řecka.

Severský umělec

Můj dnešní postřeh kusý je,
dá látku k pouhé skice;
však půjdu do Itálie,
ta cesta dá mi více.

Moralista

V zoufalství já běžím sem:
Fi, nešvar neslýchaný!
V tom reji čarodějnickém
jen dvě jsou pudrovány.

Mladá čarodějka

Pudr a sukně smysl má
jen pro babičky šedé;
mladice si nahatá
na svém kozlu jede.

Matróna

Nechcem si s vámi nadávat,
mravů chcem zušlechtění...
Však bodejť by vám půvab zvad
a zmořilo vás klení!

Kapelník

Komáři a čmeláci,
co se k té nahé třete!
Cvrčci v trávě, žabáci,
z taktu mi vypadnete!

Větrná korouhvička na jednu stranu

Aj, vybraná to společnost!
Nevěstou každá dáma!
Těch skvostných ženichů! Co host,
to kariéra samá!

Větrná korouhvička na druhou stranu

A nerozpoltí-li se zem
a nepohřbí tu lůzu,
radš — jenom uniknout jim všem —
já v pekel skočím hrůzu.

Xenie

Ač jsme jen havěť maličká,
žahadla ostrá máme;
Satanáše, tatíčka,
jimi uctíváme.

Hennings

V naivním chumáči se chtí
ty vtipy na nás vrci.
Pak nakonec nám namluví,
že šlechetných jsou srdcí.

Musaget

Těch čarodějek milý rej
mi nenahání hrůzy;
však bych je také úspěšněj
dovedl vést než Múzy.

Nebožtík „Génius doby“

Pořádný vůdce nad všecky!
Pojď, přidej se jen ke mně!
Blocksberk i Parnas německý
má věru široké témě.

Zvědavý cestující

Jakpak se ten pedant zve,
ta pyšná tyčka suchá?
Čichá, čuchá tam i zde.
„Jezovity čmuchá.“

Jeřáb

Když voda čista, lovím v ní;
když kalná, rovněž lovím.
Teď, panáček já bigotní,
si mezi ďábly hovím.

Dítě světa

Bigotní páni zbožnost svou
vším možným pozvedají;
svou zvláštní obec sektářskou
zde na Blocksberku mají.

Tanečník

Aj, to zas nové sbory jdou?
Slyš, bubny monotónní.
„Jen vesele! To v sítí jsou
bukáči unisonní.“

Taneční mistr

Jak mrská každý nožkama
a nedbá, zda ho chválí.
Zde chromý jeden sólo má,
tam břicháč si to válí.

Šumař

Div zuby na se necení,
div zrak si nevyklovou!
Však písní dud jsou zkroceni,
jak šelmy — Orfeovou.

Dogmatik

Kritice odolá můj cit.
Skepse ho neudusí:
Když lze si čerta představit,
též existovat musí.

Idealista

Dnes věru málem přílišná
je moc mé fantazie:
Když to, co vidím, vše je Já,
mé Já jak v blázinci je.

Realista

Mne mate jsoucno víc než dost
a trýzní mukou mnohou;
dnes poprvé mám zkušenost,
že na vratkých jsem nohou.

Supranaturalista

Mne v rozkoši to posílí,
s níž pranic nelze měřit;
neb jestli existují zlí,
smím v dobré duchy věřit.

Skeptik

Jak jiskérka se zaskvěje,
hned poklad hledali by.
Ne! Kde je čert, i skepse je,
a tak se mi tu líbí!

Kapelník

Cvrčci v trávě, žabáci,
prokletí diletanti!
Komáři a čmeláci,
vy jste přec muzikanti!

Obratní

Lehkou gardou hochy zvou,
kteří si bujně skáčí;
nejde to už na nohou,
tak po hlavě jdem radši.

Nemotorové

Často jsme k soustu se přitřeli,
teď bůh ať smiluje se!
Střevíce k tanci jsme prodřeli,
jen bosi touláme se.

Bludičky

Od bažin jsme přišly sem,
my z bažin narozené;
teď první v řadě tancujem
co pravé urozené.

Létavice

V ohňů hvězdných přísvitu
schvěla jsem se k zemi.
Nyní v trávě ležím tu —
Kdo vstát zas pomůže mi?

Brutální

Přes trávu a po stéblech!
Z cesty! Zdupat půdu!
Z duchů jsme. Též duchové
jsou nemotorných údů.

Puk

Jste vy neotesaní!
Každý krok co slůně!
Ze všech duchů Puk dnes hrej
na nejdrsnější struně!

Ariel

Příroda-li milostná
a duch-li dal vám vzlétat,
k vršku vše ať v let se dá,
jejž v růžích zříte vzkvétat!

Orchestr pianissimo

Letí mrak, šlář mlh je hnán,
zář shora skví se v rose.
V listí vláha, v sítí van,
a všechno rozprchlo se.

Ponurý den. Pole

[27]


Faust, Mefistofeles


Faust

V bídě! V zoufalství! Žalostně na zemi dlouho zbloudilá a teď chycená! To něžné, nešťastné stvoření! K hrůzným trýzním pro svůj zločin uvrženo do žaláře! Až tam! Až tam! — Ty zrádný, ničemný duchu! A tos mi zatajil! Stůj jen, stůj, zuřivě koulej ďábelskýma očima! Stůj a vzdoruj mi svou nesnesitelnou přítomností. V žaláři! V bídě bez záchrany dána zlým duchům všanc a lidstvu, jež bez citu soudí. A mne zatím ukolébaváš nechutnými radovánkami, skrýváš mi její vzrůstající žal a necháš ji bez pomoci zhynout!


Mefistofeles

Však ona není první!


Faust

Pse! Ohyzdný netvore! — Proměň ho, ty nekonečný duchu, proměň toho červa zase v podobu psí, v níž si liboval za noční chvíle častokráte přede mnou pobíhat, nic netušícímu poutníku připlétat se mezi nohy a klopýtnuvšímu věšet se na ramena. Proměň ho zas v tu jeho oblíbenou podobu, aby přede mnou v písku po břiše lezl, abych já do toho vyvrhele kopal. — Ona není první! — Hrůza, hrůza, jíž nepochopí lidská duše! Hrůza, že více než jedno stvoření kleslo do hlubiny bídy, že hned prvé ve svých smrtelných křečích nesmylo viny všech ostatních před očima toho, kdo věčně odpouští! Mně proniká do morku kostí, mně rozleptá duši bída té jediné — a ty se šklebíš nevzrušen osudem tisíců!


Mefistofeles

Teď jsme zas u konce se svým filipem, teď jsme tam, kde vám, lidem, přeskakuje! Proč se s námi spolčuješ, nevydržíš-li s námi až do konce? Chceš lítat a máš strach ze závrati? Vnutili jsme se my tobě, nebo ty nám?


Faust

Neceň na mne ty žravé zuby, mne pojímá hnus. — Ty velký, nádherný duchu, jenžs mě uznal za hodna zjevit se mi, ty, jenž znáš mé srdce i duši mou, proč, ó proč mě přikováváš k tomuto hanebníkovi, který se pase na neštěstí a kochá zkázou?


Mefistofeles

Jsi hotov?


Faust

Zachraň ji, nebo běda tobě! Nejhroznější prokletí na tebe přes celá tisíciletí!


Mefistofeles

Já nemohu pout mstitelových rozvázat, jeho závor nemohu otevřít. — Zachraň ji? — Kdo to byl, kdo ji uvrhl do zkázy? Já či ty?


Faust divoce zírá vůkol
Mefistofeles

Saháš po hromu? Dobře, že vám, bídným smrtelníkům, nebyl propůjčen! To je tak způsob tyranů, rozdrtit ty, kdo vám nevinně odporují, a tak si pomoci z rozpaků.


Faust

Doveď mě tam! ať je na svobodě!


Mefistofeles

A nebezpečí, jemuž se vydáváš? Věz, že na městě ještě spočívá krevní vina, kterou jsi na ně uvrhl. Nad místem, kde spáchána vražda, vznášejí se mstící duchové a číhají na vrahův návrat.


Faust

Ještě tohle, ty mně! Co je na světě smrti a vražd, padniž na tebe, ty nestvůro! Doveď mě k ní, říkám, a osvoboď ji!


Mefistofeles

Dovedu. A slyš, co zmohu. Cožpak mám veškerou moc na nebi i na zemi? Uspím žalářníka, ty se zmocni klíčů a lidskou rukou ji vyveď na svobodu. Já budu na stráži, kouzelní oři jsou přichystáni, unesu vás. To zmohu.


Faust

Vzhůru! Pryč!


Noc. Širé pole

[28]


Faust, Mefistofeles burácejí vzduchem na černých ořích


Faust

Nad popravištěm: co kutí ty tam?

Mefistofeles

Nevím, co robí a kuchtí.

Faust

Vzlétají, slétají. Klaní se, míhají.

Mefistofeles

Čarodějnic to rej!

Faust

Sypou a žehnají.

Mefistofeles

Dál! Dál!

Žalář

[29]


Faust se svazkem klíčů a svítilnou u železných dvířek

Děs, jemuž dávno odvyk jsem, mě jímá
a všechnu trýzeň lidstva v duši mám.
Zde za tou vlhkou zdí, zde obydlí má,
a čím že zhřešila než dobrotou, se ptám.
Rozpakuješ se dovnitř jít?
Ty netroufáš si zas ji zřít!
Vzhůru! Když váhám, smrt jí přiváhám.

Sahá po zámku. Zevnitř zpěv


Má matka, ta běhna,
zabila mě,
můj otec, ten zloděj,
ten pojedl mě!
Ruce mé malé sestřičky
schovaly moje kostičky
v háječku zeleném,
tu byl ze mne ptáček maličký,
odleť jen, odleť jen!

Faust otvírá závoru

A netuší, že slyší její milý,
jak šustí sláma, okovy jak zachřestily.

Vstoupí


Markéta skrývajíc se na lůžku

Běda mi, běda! Hořká smrt, už jdou!

Faust šeptem

Tiše! tiše! Osvobodit já tě přicházím.

Markéta svíjí se před ním

Jsi-li člověk, smiluj se nad mým zoufáním.

Faust

Tiše! tiše! Sice tví strážci ze sna procitnou.

Chopí se řetězů, aby je rozevřel


Markéta na kolenou

Kdože ti, kdo ti tuto moc,
kate, dal nade mnou!
Jdeš pro mne, sotva jde na půlnoc?
Nech mě žít! Smiluj se nade mnou!
Což zítra ráno by už pozdě bylo?

Vstane


Vždyť jsem tak mladá, tak mladá jsem!
A zemřít mám v mladém věku svém?
Byla jsem taky krásná, a to mě zahubilo.
Byl blízek přítel a teď je v dáli,
serván je věnec, květy se rozsypaly.
Nesahej na mě tak násilně!
Co jsem ti udělala? Šetři mě!
Nenech mě prosit nadarmo!
Mé oko co živo tě nezhlédlo.

Faust

Přežiju-li hoře to!

Markéta

Teď ty máš nade mnou úplnou moc.
Jen dovol, abych dítě napojila!
Celovala jsem je po celou noc;
oni mi je vzali, neb zlí jsou moc;
teď říkají, že jsem je utratila.
Čím se mám těšit bez svého robátka?
Lidé mě škádlí a písničky na mne mají.
Končí se tak jedna stará pohádka,
ale proč ji na mne vykládají?

Faust se vrhne před ní na zemi

U nohou leží ti milující,
vyvést tě, vyrvat tě z poroby sužující.

Markéta vrhne se na zemi k němu

Ó, poklekněme!
A ke všem svatým se pomodleme!
Pod těmi schody, pod prahem zde
syčí peklo a vře.
To v strašném svém vzteku tam řádí sám ďas.

Faust hlasitě

Markétko! Markétko!

Markéta upoutána

To byl přítelův hlás!

Vyskočí. Okovy z ní spadnou


Kde je? Já zaslechla, jak volá svým hlasem.
Nikdo mě nezdrží, svobodna jsem.
Chci do jeho náruče běžet,
na jeho hrudi chci ležet!
Markétko, volal, stál na prahu on.
Já uprostřed skřípění zubů a pekla,
uprostřed vřavy, jež smála se, vzteklá,
poznala sladký ten milostný tón.

Faust

Já to jsem!

Markéta

Ty! Znova to opakuj!

Bere ho za ruku


Je to on! Je to on! Kam zmizel smutek můj?
Kam tíha okovů, kam hrůza žaláře?
Tys to! Zachránit přišels mě.
Jsem zachráněna! —
Ta ulice už je tu zas,
jež prvně seznámila nás;
i veselá zahrádka malá,
kde s Martou jsem na tebe čekávala.

Faust chce ji odvésti

Pojď se mnou! Pojď!

Markéta

Ó, zůstaň, milý!
Tak ráda prodlévám, kde dlíš.

Celuje ho


Faust

Pojď! V tu chvíli!
Jestli teď otálíš,
draze se nám to vyplatí.

Markéta

Jak? neumíš už líbati?
Tak krátce jsi, příteli, ode mne byl
a líbat ses už odučil?
Proč teď v tvém náručí tak teskno je mi?
Dříve z tvých pohledů a slovy tvými všemi
sesouvalo se na mne celé nebe,
a jako bys mě chtěl zadusit, celovals mě.
Líbej mě! Ne?
Tedy zlíbám já tebe!

Obejme ho


Běda, tvá ústa zebou,
tak něma jsou.
Co je to s tebou?
Kým jsem byla připravena
o lásku, o lásku tvou?

Odvrátí se od něho


Faust

Pojď! Za mnou! Miláčku! Zmuž se jen!
Sevru tě, stokrát víc roznícen,
jen prosím, pojď, toť jediné, co chci!

Markéta obrácena k němu

A jsi to? Opravdu, tos ty?

Faust

Já to jsem! Pojď!

Markéta

Ty zbavuješ mě pout,
já smím zas na tvém klíně spočinout,
ale jak to, že se mne neštítíš?
Koho chceš zachránit? Víš, koho? Víš?

Faust

Pojď! Prchá chvilka noci hluboké.

Markéta

Já jsem svou matku utratila,
já jsem své dítě utopila.
Nebylo naše — mé a tvé?
Též tvé — Tos ty! Věřím to stěží jen.
Podej mi ruku! Ne, to není sen!
Ta milovaná ruka tvá.
Ale ach, je vlhká! Utři ji! Mně se zdá,
že krev na ní máš.
Co jsi to spáchal? Spasiteli náš!
Ten kord musíš do pochvy dát!
Mně k vůli to učiníš.

Faust

Co se stalo, nemůže se odestát.
Ty mě zabíjíš.

Markéta

Ne, ty musíš naživu zbýti!
Popíšu ti hroby, tak slyš!
V své péči musíš je míti
hned od zítřka již;
matce nejlepší místo dáš,
mého bratra hned vedle pochováš,
mne trochu stranou uložíš,
jenom ne příliš daleko, víš?
A po pravém prsu mi bude ležet děcko,
jinak tam nikdo nebude smět! —
Ach, k tobě, k tobě se přivíjet,
to bývalo mé štěstí, mé všecko!
A teď ne a ne se to dařit;
jako bych chtěla, musím se tvářit,
ale ty mě nechceš za živý svět.
A jsi to přec ty a něhu v očích máš.

Faust

Tak pojď jen, pojď, když mě poznáváš!

Markéta

Tam ven?

Faust

Ven, na svobodu.

Markéta

Je-li venku hrob,
číhá-li tam smrt, tedy pojď.
Odsud na lože věčného míru
a dál ani krok!
Odcházíš? Jindro, kdybych jen směla s tebou ven!

Faust

Můžeš! Jen chtít! Dveře jsou otevřeny.

Markéta

Já nesmím. Pro mne nic už nemá ceny.
Nač utíkat? Vždyť na mne číhají!
Je děsné chodit žebrotou dům k domu;
a se zlým svědomím ještě k tomu!
Je děsné cizinou se plahočiti;
a nakonec mě přec jen chytí!

Faust

Zůstanu u tebe.

Markéta

Rychle jen, rychle jen,
svého červíčka spas!
Pryč! Proti potoku,
teď přes lávku zas;
do lesa teď
a rovnou napořád
pak nalevo k rybníku,
kde vidíš tu fošnu stát.
Jen ho do rukou vem,
vidíš, jak nožkama třepá,
ještě sebou škube a zmítá,
zachraň ho, zachraň!

Faust

Vzpamatuj se přec!
Jen ještě krok, a jsi volná!

Markéta

Kdybychom byli jen přes kopec!
Tana na kameni má matka sedí,
mně údy ledovatí!
Tam na kameni má matka sedí
a hlava se jí klátí;
nekyne hlavou, nekývá,
má ji tak těžkou, tak těžkou ji má.
Usnula, nelze ji probudit.
Abychom mohli spolu být.
Byly to šťastné časy!

Faust

Když řeči a prosby jsou neúčinné,
unesu tě, není cesty jiné.

Markéta

Nech mě, nestrpím násilí, ne!
Pryč, ty tvé ruce vražedné,
vždyť jsem ti ve všem byla po vůli.

Faust

Svítá den! Ó drahá! Má drahá!

Markéta

Den! Ano, poslední den se dní!
To měl být den můj svatební!
Neříkej nikomu, žes byl už u Markétky.
Běda, jsem bez věnečku!
Nemůže se to odestát.
Zhlédnem se ještě jedenkrát,
ale ne při tanečku.
Šouravé kroky se rozlily,
davem se hemží ulice a rynk.
Slyšíš ten zvonek, slyšíš, cink —
a prásk! to hůlku zlomili.
Ruce mě svázaly hrubé,
smýkly mnou k popravišti,
už v každé šíji to škube,
jak po mně to ostří blyští.
Svět leží němý jako hrob!

Faust

Kéž nebyl bych spatřil světlo světa!

Mefistofeles zjeví se venku

Vzhůru! Sice je po vás veta!
Ty řeči, ty odklady pošetilé jsou!
Mí oři se třesou,
jitro se rozbřeskuje.

Markéta

Co z půdy tam vystupuje?
Ten! ten! Pošli ho pryč! Ať už jde!
Co ten tu na svatém místě chce?
Přišel si pro mne!

Faust

Ty naživu budeš zachována!

Markéta

Boží soude! Tobě jsem odevzdána!

Mefistofeles Faustovi

Pojď! pojď! Sice s ní tě nechám zde.

Markéta

Tvá, otče, tvá jsem! Zachraň mne!
Andělé! Vy zástupové posvěcení!
Kol mne se klaďte k mému zachránění!
Jindro! Mám z tebe hrůzu!

Mefistofeles

Je odsouzena!

Hlas shůry

Je zachráněna!

Mefistofeles Faustovi

Sem ke mně!

Zmizí s Faustem


Hlas zevnitř, zanikaje

Jindro! Jindro!

Konec 1. dílu

  1. Prvý monolog, duch země, scéna s Wagnerem (str. 23—32); převzato z „Urfausta“. Dějovým podkladem legenda 16. stol., zpracovaná v německých lidových knihách, též v anglickém dramatu Marloweovu: Dr. Faust (historicky doložen asi 1480—1540), zklamán věděním fakult, zahloubán do černé magie. Nostradamus (str. 25), Nôtredame, z doby Faustovy; znamení makrokosmu, tj. velkého vesmíru (str. 25) — mystika v duchu přírodní filosofie a alchymie věku reformačního i pozdějšího (Paracelsus, J. Böhme, Swedenborg). Popis znamení (str. 26: proletováno, srdce vesmíru zvoní) — volný překlad s příklonem k dikci březinovské. Duch země (tamtéž), ukazující k týmž pramenům, jakož i k soustavám panteistickým a novoplatónským — symbol oživené přírody, vůči níž člověk je nicotný. Wagner (str. 29) — typ osvícenského vzdělance, na rozdíl od Fausta věřící v pokrokovost vědy, poznatelnost jevů, samospasitelnost učení; další úloha mu přisouzena v 2. dějství 2. dílu (str. 325).

  2. Druhý monolog a velkonoční zvony (str. 32—38): přibyly až v „Tragédii“ z r. 1808; převažuje reflexe, tón se patetizuje, stesk z nemožnosti poznání vzrůstá k zamýšlené sebevraždě, od níž Fausta odvrátí kouzlo hudby (velkonoční písně ve stylu starých církevních zpěvů) a upomínka na mladistvé dojmy náboženské.

  3. Tato „velkonoční procházka“, za jejíhož průběhu se mění scenérie, rovněž až v Tragédii 1808. Realistické žánry měšťanů a sedláků, poezie procitajícího jara, Faustovy vzpomínky na otce-alchymistu. Rozmluva s Wagnerem o touze po vzletu, zvl. slova o dvou duších (str. 50) náleží k nejdůležitějším rozborům Faustovy dualismem podložené psychologie. Ke konci (motivem pudlíka) přechod k výstupu Mefistofelovu.

  4. Schází v „Urfaustu“ i Fragmentu. Faustovo odhodlání překládat Nový zákon: v duchu 16. století (Luther). Nahrazení počátku evangelia Janova slovy Byl na počátku čin (str. 55) — výraz Faustovy (a Goethovy) filosofie aktivistické. Zaříkání přízračného pudlíka podle předpisů „tajných“ věd: Šalomounův klíč (str. 36) — kouzelnická kniha, salamandr aj. (str. 57) — značky živlů, znamení (str. 57) — INRI, trojjediné světlo (str. 58) — znamení sv. Trojice. Mefistofeles (jméno záhadného původu, spíše z hebrejštiny než z řečtiny) definuje svou bytost a působnost (str. 59) ve shodě s „Prologem v nebi“: proti své vůli koná dobro, ne zlo; je duch, jenž popírá; je částí odvěké temnoty; nenávidí svět a marně usiluje o jeho zničení. Ač démon, je vázán jistým ceremoniálem, etiketami duchů (nemůže přes muří nohu, str. 61), dostane se však od Fausta, jejž dá ukolébat smyslnou písní, jako pán hmyzu.

  5. Scéna smlouvy (do str. 80), jen z menší, druhé části (od str. 76) už ve Fragmentu, vyslovuje přesnými podmínkami sázky mezi člověkem a ďáblem, jež koresponduje se sázkou mezi bohem a ďáblem, základní osnovu děje. Předchozí scénou a svým k vášnivému proklínání světa se stupňujícím pesimismem Faust připraven k okamžiku, v němž se krví upisuje Mefistofelovi. Prvé znění úmluvy, navrhované ďáblem (Zde — onde, str. 72), Faustovi nevyhovuje, sám tedy formuluje sázku, jejíž hlavní teze zní: Faust propadne ďáblovi v té chvíli, která mu dá plné uspokojení. Slova i nálada kontraktu (Když okamžik mě zvábí k slovu: Jsi tolik krásný! prodli jen, str. 74) vracejí se na str. 530 ve scéně Faustova umírání v 5. dějství 2. dílu. Legendární rys úpisu lidskou krví je takto zpracován zcela nově a naplněn faustovskou myšlenkou věčné touhy. Prahnutí prvých scén, vzpínající se po poznání, vystřídáno lačností po životě a jeho strastech i rozkoších, jeho opojení a rozčarování.

  6. Scéna žákova (str. 80—88), převzata z „Urfausta“, leč doplněna: vedle satiry na filosofii (collegium logicum) a medicínu též výsměch mířící proti bohosloví a právům, takže je provedena parodistická kritika čtyř fakult. Žák, přicházející z venkova a od maminky, povýšen pak v 2. dějství 2. dílu na typ domýšlivého solipsisty (str. 320).

  7. Odhodlání k cestě do světa (str. 88 n.), z Fragmentu. Dlouhé vousy (str. 89) je Faustovi odložit — zmladí se. Rozžhavení vzduchu — narážka na balón, vynalezený 1782 Montgolfierem a poháněný horkým vzduchem. Motiv, že Faust s ďáblem létá povětřím, převzat z lidového podání.

  8. Scéna „Urfausta“, z prózy však převedena do rýmů. Goethovy upomínky na lipské studie, ostře viděné postavy pijáků: mladý Frosch, řvavý Brander, zahořklý, plešatý Siebel, letitý Altmayer; studentské zvyky a neplechy: pitka, volba papežem, zpívání písniček. Šeredná píseň! Politická, fuj! Ohavná (str. 91) — stanovisko Branderovo, mylně ztotožňováno s Goethovým. Píseň o kryse (str. 93) — parodie milostného citu; o bleše (str. 98) — karikatura dvořenínské poddanosti. Mefistofelovy čáry s vínem, doprovozené šlehy na německé šosáctví a vlastenectví, podle starých tradic; rovněž Faustova a ďáblova jízda na sudu.

  9. Vznikla v únoru 1788 v zahradě římské vily Borghese, kdy představy rodného severu nabývaly tvarů dvojnásob dráždivých a pitvorných. Ke grotesknímu ději pojí se výpady literární (str. 111 vodnaté šlichty), politické (hra koček s koulí, Mefistofelova s korunou) aj. Str. 116 n.: poučení o dřívějším a nynějším vzhledu a chování ďábelském. Čarodějnická násobilka (str. 119) — hokus pokus bez tajemného smyslu. Sabat (str. 121) — předběžné ohlášení Valpuržiny noci, té schůzky ďáblů a čarodějek.

  10. Tragédie Markétčina: s výjimkou Lesa a sluje (str. 158), Valpuržiny noci a Snu Valpuržiny noci (str. 188—215) převzata z „Urfausta“, kde arci některé scény (jako Valentinova) jen načrtnuty nebo obsaženy v prostší a drastičtější podobě (tak závěrečná v žaláři). Dějovým předpokladem: Jednak autorovy citové zkušenosti ve Frankfurtu a zvlášť v Sesenheimu, jednak literární tradice doby Sturm und Drang, protestující proti příkrému odsuzování nevdaných matek, doháněných k vraždě dítěte.

  11. Ulice (str. 122). I ďábel udiven svůdnickou pohotovostí Faustovou.

  12. Večer (str. 126). Markétka zde, jako i později, charakterizována monology a písněmi. Balada o králi v Thule z r. 1774; Thule — antické označení pohádkového ostrova někde na západu.

  13. Procházka (str. 132). Silné akcenty protiklerikální.

  14. U sousedky (str. 135). Martina postava i humor celé scény mají něco z tónu hanssachsovského.

  15. Ulice (str. 145). Faust (str. 147) marně hledá jméno pro svůj přemocný cit — důležité doznání nevyslovitelnosti vnitřního života.

  16. Zahrada (str. 148). Paralelismus dvou velmi nestejných dvojic. Na Markétce (str. 151) silně vyzvednut mateřský cit před mateřstvím; Faust (str. 155) opět o nevýslovném.

  17. Besídka (str. 156). Dějově se připíná bezprostředně k scéně předcházející.

  18. Faustův monolog v pětistopém nerýmovaném jambu vznikl v Římě 1788, rovněž následující dialog s Mefistofelem, jen závěr převzat z „Urfausta“. Odchylná forma Faustových výlevů, oprostivších se od rýmovaného knittelversu, ve shodě s pokusem o únik z ďáblových osidel smyslnosti. Tím ostřeji se od vstupní nálady samotářské odrážejí úštěpky pokušitelovy. V posledních výkřicích Faustových zhuštěny titanismus a vnitřní rozvrácenost Sturm und Drang.

  19. Markétčina světnice (str. 165). Monolog převzat z „Urfausta“, vášnivost jeho však ztlumena.

  20. Martina zahrada (str. 166). Tzv. scéna katechizační, rovněž z „Urfausta“. Faustovo vyznání (str. 168) naplněno duchem panteismu, spřízněno tedy s pohanstvím.

  21. U kašny (str. 174). Drastičnost i naturalismus ponechány v slohu „Urfausta“.

  22. Městský val (str. 176). Modlitba k bohorodičce ponechána Goethem opět ve znění „Urfausta“, parafrázována a stupňována na konci 5. dějství 2. dílu (str. 549).

  23. Noc, ulice před Markétčinými dveřmi (str. 178). Začátek už v „Urfaustu“, celá scéna až 1808. Mefistofelova píseň (str. 180) podle písně Ofeliiny v „Hamletu“. Valentinova povahokresba, zvláště scéna jeho umírání, sytě dokresluje prostředí měšťanské tragédie.

  24. Chrám (str. 186). Scéna převzata z „Urfausta“, leč přemístěna. Zlý duch — nikoli Mefistofeles, spíše personifikace Markétčina svědomí.

  25. Scéna projektována 1797, vypracována 1799 a v letech následujících. Podle náčrtků uchovaných v Goethově pozůstalosti je zřejmé, že partie zařaděné do konečného znění „Fausta“ jsou jenom částí rozvrhu velkorysejšího, v němž ďáblovská i čarodějnická účast měly být vystiženy ještě pádněji a v němž mimo jiné měla být zbásněna krvelačnost inkvizice. Dějovým předpokladem scény jest, že Faust po svedení Markétčině je Mefistofelem zaplétán do nových, divočejších smyslových dobrodružství; prožívá je, ale ukojen jimi není, a ježto v něm stále žije obraz opuštěné milenky, vymaní se posléze z kouzelnických orgií. Prostředí líčeno podle prostonárodních podání i podle starých rytin znázorňujících sabat, tj. schůzku čarodějek s čerty a s jejich knížetem Satanem čili Uriánem. Pekelnická slavnost se koná v noci z 30. dubna na 1. květen, a to v pohoří Harcu, zvl. na vrcholku Brockenu či Bloksberku, kam se duchové sjíždějí na kozlech i na košťatech. Lokalita nejen vesnic Schierke a Elend, ale i skal (tzv. „Schnarcher“, str. 190, Ilsenstein, str. 194) byla Goethovi dobře známa, jak o tom svědčí i popis barev a dýmu (str. 192).

    K německým tradicím přistupuji literární analogie a časové narážky. Baubo (str. 193), necudná postava antického bájesloví. Polosbory (str. 195), typizace mužské a ženské hříšnosti, k tomu (věčná neplodnost) též satira literární; do aktualit přechází parodie starých pánů (str. 199), jimiž portrétovány přežilé veličiny světa vojenského i politického, finančního i spisovatelského. Osvícenec (str. 202), v originálu „Proktophantasmist“, tj. duchovidec, vyhojený z vidění tím, že si na zadek přiloží pijavky — karikatura berlínského rozumáře a cestopisce Nicolaiho, jenž se mj. zabýval otázkou strašidel v Telgu poblíže Berlína. Závěrem scény je dosti násilný přechod k následujícímu představení diletantů.

  26. Z roku 1797. Neústrojná vložka vsunutá do „Fausta“ jako satirická mezihra. Hlavní postavy vzaty z Shakespeara: Oberon, Titanie a Puk ze „Snu noci svatojánské“, Ariel z „Bouře“. Stavba intermezza (s trojnásobným čtyřverším Orchestru) velmi přesná; po počátečních pointách divadelnických a životních dochází na karikaturu osob i typů: str. 209 Zvědavý cestující — Nicolai, pravověrný křesťan — Stolberg, severský umělec — Goethe; str. 210—212 větrná korouhvička — kapelník Reichhardt nebo rektor Böttiger, Xenie — epigramatický cyklus Goethův a Schillerův, Hennings — jejich odpůrce, Musaget a Génius doby — Henningsovy literární podniky, Zvědavý cestující — do třetice Nicolai, jeřáb — Lavater, dítě světa — opět Goethe; str. 213 persifláž jednotlivých filosofických směrů (idealistovo Já se zřejmou narážkou na Fichteho). Str. 214 satira politická na kompromisníky, emigranty, zbohatlíky, dobrodruhy, lid. (Doba po francouzské revoluci!) Lyrické vyznění.

  27. Ponurý den. Pole (str. 216). Jediná scéna ponechaná v próze, převzatá z „Urfausta“, s drásavým protestem proti úzkoprsé spravedlnosti, soudící bludy a poklesy lásky. Nekonečný duch, jejž Faust (str. 216) vzývá, je duch země. Mefistofelovo Ona není první — bodavé, k odporu vyzývající projádření světaznalého cynismu.

  28. Noc. Širé pole (str. 218). Přízračné vidění převzaté z „Urfausta“.

  29. Žalář (str. 219). Děj z „Urfausta“, jehož silná próza (překladateli zde směrodatná při některých drobnostech) přelita do melodických, pololidových rýmů. Markétčina píseň (str. 219) podle lidové pohádky; její šílenství ukazuje k literární obdobě se scénami Ofelie. Tragédie vrcholí v odhodlání, že dvojnásobná vražednice, zavrhujíc Mefistofelovu pomoc, vydává se do rukou popravčího. Hlasem shůry Je zachráněna (str. 229) zjednán přechod k 2. dílu a k motivu nebeského povznesení Markétčina v posledním dějství.