koši! Proto tedy strhl jsi mne s hrdé výše, ku které se duch můj vznášel, proto měla jsem se odříci svého dědictví, proto odvrátit se na vždy od cest, vedoucích do říše démonů, abys mne potupil, abys mne zneuctil, abys mne odkopl, když vášeň tvoje vzdory mými vzplanulá shasla, jako chatrný svit bludičky! Proto učinil’s mne ženou svou, abys mne pokryl hanbou, které smýti nikdy nelze víc! Muž cizí ležel po mém boku na tvém lůžku, oko jeho vidělo jen poloskrytou nahotu mého těla — a ty, můj manžel, strážce mé cti, ty sám vedl jsi jej do mé komnaty! A já nezardousila ho, toho muže, toho vzácného přítele, kterémuž jsi dal v oběť neposkvrněnou mou ženskost! Já neproklála srdce jeho ocelí! Však nediv se a neděkuj mi za mou velkomyslnost! Děsíš se mého klidu, mého smíchu? Činíš tak právem! Ty’s uhodl, že podobný trest se mi zdál býti příliš lehký, taková pomsta příliš všední, příliš krotká. Seděla jsem v popelu a prachu, bez potravy, bez nápoje, a předla jsem, pohroužena v smutek nad urážkou a pomstou zpita, onu síť, v kterou vás lapím oba, tebe i tvého Amila! Vy nezapomenete nikdy na Thorgerdu, nikdy, ni zde, ni v žití budoucím! Já seděla a předla přízi krvavé své pomsty, pravím ti; věz, že rozluštila jsem čarotajné runy Bifrostu… Ó díky tobě, drahý Amisi, že’s poslal mi ten dar po milém příteli, zde vezmi je, ty moje díky!“
