tiše vycházely. Šum vody a stromů konejšily jej, a sladký spánek přilétl na znavená jeho víčka.
K ránu zahučely lesy příšerným zvukem ohromného zvonu, zvukem, jakého Amis nikdy před tím nebyl slyšel. Byl to Cernunnos, volající k souboji. Amis zachvěl se. Schladil tvář svou v řece, sedl na koně a ubíral se odměřeným krokem ku hradu. Na cimbuří nejvyšší věže stála královna, ždajíc příchodu Amilova, a mávala blížícímu se jezdci purpurovým závojem na přivítanou; na hlavě její skvěla se koruna, a černý plášť splýval jí s ramen k nohám. Amis bodl koně a za okamžik bouřil otevřenou branou na dvůr, kde král již pod lipou seděl zamyšlen, hlavu maje opřenu o kamenný stolec.
Slavné ticho panovalo náhradím, neboť zvon umlkl náhle, když se Amis zjevil, a nikdo z přítomných nepromluvil, ba nepozvedl ani zraku. Pojednou zazněl smutný, velebný zpěv, a na vzdušné galerii, nesené sloupy, objevila se královna v čele zástupu žen, zahalených v černé závoje. V tmavém výklenku, jímž galerie končila, kmitaly se rudé lampy, rozvěšené kolem sochy Matky bolestné, a královna a její paní klekly v prach a zvedajíce sepjaté ruce volaly k svaté Panně, by rytíři, bojujicímu za čest neblahé Jolanty, ku pomoci přispěla.
Hluboký žal jímal srdce Amisovo; složil své zbraně k nohám královým, i uvedli jej
