mal a tam návrat svého druha očekával, uháněl Amis bez ustání pošmurnými lesy a bojoval těžký boj proti pobouřenému svědomí.
„Velký Bože, co to činíš?“ volal temný hlas ve hloubí jeho duše; „vždyť znamená to, co podnikáš svatou pravdu šlapati v prach a samého Boha udeřiti ve vznešenou jeho tvář!“
Zdálo se mu, že se mezi stromy příšerně bílé postavy míhají a plašícímu se koni v cestu vstupují. Odepjal si přilbici, jež ho tížila, a pot, studený jako led, stál mu na čele.
„Můj Amile,“ vzdychl Amis, „snad odpustí mi Bůh, neb velká moje láska k tobě mne svedla k tomu hříchu. Avšak buď jak buď, nechť spravedlivý trest jeho padne na hlavu mou, nezruším svého slibu!“
Odlehčilo se mu u srdce; varující hlasy byly ohlušeny jeho odhodlaností, bledé stíny nemíhaly se více mezi stromy, a dvojnásobným tryskem uháněl lesinou… Noc ustoupila ránu, den opět noci, a dlouhé dráze nebylo pusud konce; nedbal více času, nepočítal hodin, nevěděl, jak dlouho jel, a nezastavil koně, až když věže hradu Ardhuinu v záplavě večerních červánků se zablyštěly.
Pak teprve dopřál věrnému zvířeti zaslouženého odpočinku.
Slezl se sedla, ulehl ve vysokou trávu na břehu rychle uhánějící řeky a v němé modlitbě hleděl na nebe, na kterém hvězdy
