Zvony a zvonky/Kocour a pes

Kocour krásné vousy měl,
pes mu je až záviděl;
v jednom domě spolu žili,
od mladosti druhy byli,
jenom když si kroutil knír,
hleděl kocour jako výr.

Hněvně trochu, pyšně víc:
„Milý brachu, nemáš nic!
A přec nevážíš si dosti
mojí vzácné společnosti; —
jen s mým knírem, — to se vtip,
pochodil bys v světě líp."

Přišel požár; — blaženě
ležel kocour na seně,
až mu oheň kůži sžehnul;
pes už dávno na dvůr vběhnul.
Děl, když kocoura tam stih':
„Ty's měl knír, — a já měl čich!