Z pohádkového kraje/Poctivý Jiřík

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z pohádkového kraje
Alfons Bohumil Šťastný
◄ Popeláček a Zlatoušek Poctivý Jiřík Vděční mravenci ►
Údaje o textu
Titulek: Poctivý Jiřík
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 18–26.
Licence: PD old 70

V malé chaloupce na horách bydlili dva chudí lidé a ti měli syna, jemuž říkali Jiřík. Jiřík byl hodný hoch, jenž pomáhal rodičům, jak jen mohl. Dokud byl ještě malým, sbírával v lese užitečné byliny, jahody, borůvky a jiné lesní plody, jež pak do města donášel a zde prodával. Stržené peníze odevzdával rodičům a ti uschovávali je pro doby trudné. Když Jiřík povyrostl a sesílil, chodíval s otcem kácet stromy a dělat dříví. Záhy nabyl v práci tak veliké zručnosti, že otec mohl se na něho ve všem spolehnouti. Byla to podívaná na statného mladíka, jak bušil pádnou sekerou do stoletého kmenu dubového! Kůra a třísky daleko odlétaly. Když pak byl dub dostatečně podsekán, uměl jej Jiřík tak podříznouti, že kmen padl v tu stranu, na kterou Jiřík právě chtěl.

Tak pracovali otec i syn s chutí a láskou, a Bůh práci jejich požehnával.

Jednoho odpoledne vyrušeni byli z obvyklého zaměstnání příchodem cizího pána.

„Pomáhej Pán Bůh!“ pozdravil cizinec dělníky.

„Dejž to Pán Bůh! Děkujeme!“ odpovídal otec.

„Máte zručného pomocníka,“ chválil cizinec, všímaje si obratnosti Jiříkovy.

„Je to můj syn,“ odpovídal hrdě otec. „Neměl bych ho sice chváliti — ale věřte, na kolik mil není lepšího drvoštěpa. Dělá mně i matce radost pilností a poslušností. Však se mu Bůh za to jednou odmění!“

„Poslechněte, pantáto,“ ujal se cizí pán slova, „nechtěl byste dáti svého syna ke mně do služby? Bude od vás vzdálen toliko rok; potom navrátí se bohat a šťasten. I o jeho vzdělání se chci postarati.“

„Což o to,“ odpovídal otec; „přáli bychom Jiříkovi pohodlnějšího života. Ale — neurážejte se tím — nežádal byste od syna mého nic nepoctivého?“

„Bůh uchovej!“ vymlouval pán. „Nemohu s vámi sice sděliti, v čem ta služba záleží; ale vězte, že nepříčí se v ničem zákonům Stvořitelovým.“

„Nu — když je tomu tak, tedy bych svolil,“ pravil otec. „A co ty, Jiříku, rád bys trochu do světa?“

„To jest mým nejvřelejším přáním,“ odpovídal Jiřík s uzarděním. „Však nerad bych, abyste snad upadli v bídu.“

„0 to buď bez starosti,“ upokojoval ho pán a vyňav z kapsy váček s dukáty, podával jej otci, řka: „To snad postačí, aby vám zpříjemnilo život.“

Otec děkoval šlechetnému cizinci a zval jej, aby odebral se s ním do jeho příbytku.

Podivila se manželka drvoštěpova vzácné návštěvě; zajásala radostí, když shlédla tolik peněz. Oko její však se zkalilo slzou, když zvěděla, že se má rozloučiti s milovaným synem. Než po chvíli se upokojila.

„Nechci stavěti se tvému štěstí v cestu,“ pravila Jiříkovi. „Bůh to zajisté chce a proto propouštím tě bez obavy.“

Potom jala se snášeti, kde co bylo, aby pohostila cizího pána. Tomu chutnala prostinká večeře velice. Chválil čistotu a úpravu jizby, lahodnost pokrmův a přívětivost hostitelův.

Po večeři odebrali se všickni na odpočinek.

Sotva slunko poslalo první paprsky do okénka chaloupky, probudila se matka Jiříkova a jala se chystati věci na cestu. Za nedlouho seděli všickni u snídaně. Rodičům a synovi nebylo mnoho do řeči, poněvadž myslili na rozloučení.

„Jest čas, abychom odešli,“ promluvil cizí pán a povstal.

Matka podala Jiříkovi uzlíček s potravou a jala se ho líbati v čelo. Chudou jizbičkou rozléhal se pláč. Vždyť nevěděli dobří rodiče, zda syna svého opět uzří. A rok je tak dlouhý!

Konečně vyšel Jiřík s cizím pánem z chaloupky, následován jsa rodiči. U rozcestí zastavili se a znovu loučili.

„Buď hodným, synáčku,“ šeptala matka, „a poslouchej svého pána. Měj vždy Boha na paměti, varuj se zlého a žij v poctivosti.“

V malé chvíli zmizel Jiřík se svým průvodcem ve tmavém lese. — —

* * *

Otvíral teď Jiřík oči, když procházel se svým pánem tolik krásných mést, tolik půvabných krajův, o nichž neměl ani zdání. Vždy si myslíval, že za lesy jeho domova jest konec světa. A teď chodili už tolik neděl a dosud konce nedošli.

Posléze dostali se ku příkré skále, na níž vypínal se zasmušilý hrad.

„Zde tvůj příbytek,“ ukázal pán.

Jiřík podíval se na příšernou budovu a tajně vzdychl. Bylo mu u srdce nevolno, že celý rok ztráviti má v takové pustině.

Postřehnuv to, usmál se pán. Potom vyňal ze šatu malou píšťalku a třikráte pronikavě zapiskl. Ihned zjevily se ve skále pohodlné schody, po nichž dostali se příchozí k vysoké bráně.

Pán opět zapiskl a rázem otevřela se brána a z ní vyřítili se dva ohromní bílí psi, kteří s hlasitým štěkotem počali pána svého obskakovati, lízajíce mu radostně ruce.

Pán ukázal na Jiříka, a hned psi přiběhli ke chlapci a poslušně lehli mu k nohám. Ač byla tato zvířata ohromně veliká, necítil Jiřík před nimi bázně. Lichotil psům a počal je hladiti po jemné srsti. Potom otevřel uzlík a vyňal z něho kus masa, jejž byl dnes ráno od pána obdržel. Rozdělil maso na dva díly a podal je psům, což ochotně přijali.

„Teď však pojďme dále,“ pobídl pán chlapce. Ubírali se, následováni jsouce hafany, přes nádvoří k širokým schodům, koberci pokrytým. Jak podivil se Jiřík, když shlédl uvnitř zámku tolik nádherných síní! Vše lesklo se zlatem a drahokamy. Jiřík myslil, že je v nebi.

Pán usmíval se, vida překvapení chlapcovo. Potom zavedl jej do překrásné zahrady, v níž voněly nejbujnější květy a kde na podivných stromech houpaly se zvláštní plody. Uprostřed zahrady tekl stříbropěnný potůček, v němž hemžilo se plno zlatých ryb, a na jehož hladině pluly sněhobílé labuti.

„Ach, jaká to krása!“ žasl Jiřík.

„Nebude se ti tedy u mne stýskati?“ otázal se pán.

„Nikoli!“ jistil chlapec.

* * *

Blaze bylo teď Jiříkovi. Procházel se síněmi palácovými, obdivuje poklady a umělecké předměty; odpočíval na hebké travičce ve stinné zahradě, napájeje se libou vůní a občerstvuje se šťavnatými plody. Často osvěžoval údy své koupáním se ve křišťálových vlnkách potůčka.

Dosud nepožadoval pán Jiříkův žádné služby. Toliko denně několik hodin bylo Jiříkovi učiti se různým vědám a uměním, v nichž pán jeho dokonale se vyznal. A tak prospíval Jiřík na těle i na duchu.

Asi dvacátý den po příchodu Jiříkově na hrad oznámil pán chlapci, že dnešní noci nastává mu práce.

„Dříve než tě uvedu na místo, jest třeba, abych ti podal vysvětlení. Tento hrad patřil již ode dávna mé rodině. Můj pradědeček byl pohříchu zatvrzelý muž, jemuž záleželo toliko na penězích. Peníze byly jeho modlou, a tak jeho poddaní lopotili se na pána, jenž všechny své poklady uschovával do dubových truhel, a z nich se těšil. Že by penězi těmi lidu ulehčiti mohl, ho nenapadlo.

I stalo se jednou, že na ves mého předka přišla veliká neúroda. z níž povstal hlad a mor. Lidé padali jako mouchy a nikde nebylo lze nalézti potravy. V největší bídě shlukli se ubozí vesničané a táhli na zámek, prosíce praděda, by smiloval se nad nimi. Ten však vysmál se prosbám jejich a odvrátil se od nich s opovržením. Tu vystoupil ze středu sedláků šedý stařec a proklel krutého muže i s jeho poklady. Rázem propadla se síně, v níž peníze uschovány byly, i s předkem mým hluboko do země. Od těch dob slýchati bylo na zámku často zoufalé bědování a volání o pomoc. Byl to duch lakomého praděda, jehož tížila kletba. Rádi bychom jej byli vysvobodili, však nevěděli jsme jak. Až jednou přišla ke mně jistá stařena, vedouc tyto ohromné hafany a odevzdala mi je, řkouc, že ví dobře, jak pomoci duchu od kletby. Když jsem ji štědře obdaroval, pravila: „K vysvobození zakleté duše je třeba, aby každý měsíc po celou noc, když je měsíc v úplňku, pracovitý mladík kopal na propadlém místě ve společnosti těchto psův. Ale ať najde, co najde, ničeho vzíti nesmí. Bude-li pracovati tak po celý rok, zbaví tvého praděda trápení.“ Od té doby pokusilo se mnoho lidí o vykopání pokladu; však nižádného jsem již neuzřel. Po noční práci nezbylo po nikom ani památky. Dnes jest měsíc v úplňku. Chceš-li podvoliti se těžkému dílu?“

„Chci, pane,“ odtušil Jiřík odhodlaně.

Když nastala noc, odebral se pán s Jiříkem a se psy do zámeckého sklepa. Tu podal junovi motyku a lopatu, a napomenuv jej, aby z vykopaných věcí ničeho neodcizil, odešel.

Chutě dal se Jiřík do práce. Pádné rány bušily do země a brzy byla vyhloubena značná jáma. Tu přiběhli psi a počali zemi vyhrabávati. Brzy vyvalilo se ze země několik dukátův. Jiřík zdvihl je opatrně a stranou položil. Potom pracoval dál a záhy byla vedle něho hezká hromádka peněz.

Zaradoval se pán velice, když uzřel ráno Jiříka. Pozorně vyslechl vyprávění jeho a šel do sklepa, by odnesl peníze.

Tak kopal Jiřík ještě desetkrát a peněz stále přibývalo.

Přiblížila se noc dvanáctého měsíce, — kdy měla býti práce skončena.

Jiřík opět kopal ve sklepě. Z vyhrabané země peníze jen se hrnuly. Náhle ozval se z hlubiny děsný chechtot, a před Jiříkem stanul kostlivec v rytířský šat oděný. Ruka jeho třímala lesklý meč.

„Hahaha!“ zasmál se příšerný host posupně, „hošík při práci! A zač pracuješ? — Snad myslíš, že pán odmění se ti štědře? Mýlíš se! Ničeho nedostaneš! Proto nebuď hloupým a naber si peněz.“

„Ustup, pokušiteli!“ zvolal Jiřík a poznamenal se svatým křížem.

„Nechceš-li, nebudu tě nutiti,“ smál se kostlivec. „Tedy vezmi si alespoň toto na památku!“

A podával Jiříkovi skvostný prsten, jejž sňal s prstu. Byl to překrásný skvost, že Jiříkovi až zrak přecházel.

„Ten přece si mohu vzíti,“ myslil si a již vztahoval ruku po prstenu. Leč v tom vzpomněl si na radu pánovu.

„Nepokoušej mne!“ vzkřikl a odstrčil kostlivce. Ten padl na zem, sklepem se zatřáslo, zakmitl se blesk a zahřměla strašná rána. A když Jiřík z leknutí se vzpamatoval, ulétalo okénkem bílé pláče.

Přiváben jsa hlukem, seběhl pán Jiříkův do sklepa, kde s ustrnutím vyslechl celou příhodu.

„Děkuji ti, synu,“ pravil pohnutě, „že vysvobodil jsi zbloudilého předka. Nikdy ti toho nezapomenu!“

A skutečně nezapomněl. Dojel s Jiříkem na hory, a brzy vracel se, veza s sebou rodiče chlapcovy na svůj zámek, kde měli se dobře až do smrti.