Z pamětí krevních písařů/XVI. Z věku „zlatého“: Kterak leckdes v poddanství chodívalo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z pamětí krevních písařů
Josef Braun
◄ XV. O panu Kodicillu, muži učeném i urozeném XVI. Z věku „zlatého“: Kterak leckdes v poddanství chodívalo XVII. Kterak měšťané si vedli ►
Údaje o textu
Titulek: XVI. Z věku „zlatého“: Kterak leckdes v poddanství chodívalo
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 240–255. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Zadní branka tvrzní zahrady zaskřípala a v malé chvíli vyšel z ní muž prostřední postavy, líce a zjevu ušlechtilého, v řasném plášti. Prudký, od hor vanoucí vítr severní zavanul mu do tváře, svědčící o plném věku mužném. Uzamknuv branku a zahaliv se těsněji do pláště, vycházel zvolna na cestu, k nedalekému lesu dosti příkře se sklánějící. Den 15. října l. 1593 skláněl se ku konci a podvečer svátku sv. Havla nadcházel.

Bylo o sobotě. Proto každou chvíli míjela muže z tvrzní zahrady vyšedšího sehnutá, upracovaná postava některého ze sedláků, kteří z roboty z panského lesa se vraceli. Každý rád a ochotně beranici posmeknul, aby „pana praeceptora“ pozdravil. Nebyloť v celé tvrzi — ani samého pána J. Mť. nevyjímaje — nikoho, koho by lidé kmetcí z dědiny na tolik si vážili, jako praeceptora páně. Často, kdy pán robot přitužiti zamýšlel, a šafář, poklasný či jiný ze slouhů panských lid při práci tisknouti chtěli, vždy na stranu lidí poddaných se postavil a onde domluvou či prosbou důtklivou, tu zase hrozbou utištěným pomohl a horšímu zabránil. Nejednou když z roboty šli, an s pacholetem páně podvečerní procházky užíval, zastavil mnohého z nich a vyptával na roboty vykonávání i na vlastní jejich hospodářství i rodinu, a při tom promlouval tak přívětivě a libě k nim před tím pacholátkem, jako by ne člověk učený od péra, ale sám selský byl. Ale dnes kráčel sám a sám, aniž koho z nich zastavil. Jiskrné oko jeho beze cíle těkalo z pod hustého řasoví odumírající podzimní přírodou, jejíž teskný obraz kolkolem rozložený každému, kdo oči k vidění měl, na mysl uvodil pomíjejičnosť všaké krásy světa tohoto. Studený vítr prudce poháněl šedavé mraky na zachmuřené obloze klenutým příkrovem jako by rakve obrovské nad širokým úvalem se rozprostírající. Nad prohnědlými zaoranými poli, v dálce mezi žlutavými, holými stráněmi se tratícími, nad tvrzí i celou dědinou snášela se hustá, nehnuta clona mlhy, kterou jen okénka z dědiny pod tvrzí položené rudě prokmitala. Byl teskný jesenní podvečer, jakých za podzimu více bývá…

Praeceptor Florián zvolna po svahu kráčel k lesu, odkud vítr chvílemi hlasný ryk zanášel, přívětivým hlasem děkuje, když ten neb onen sedlák s pozdravem jej míjel. A hle, tu se zastavil s velikým tlustým mužem v rouše kněžském, jenž těžce oddychoval. Poznal kněze Řehoře, osady páně správce duchovního. Ač kněz Řehoř k luterským se klonil, a an, praeceptor, z Bratří byl, dobře se snášeli.

„Oh — oh —“ prudce vydychoval kněz, tiskna masitou dlaní pravici Floriánovu, „jaký kopec znamenitý! Ani by člověk neřekl. A což, pane Floriáne, tak sám, bez žáčka svého —?“

„Ochořel nějak a paní máť na lůžko jej uložila. Proto jdu sám, ale což ty, otče velebný, kde’s tuto se vzal?“

„Ah,“ — a kněz Řehoř mrzutě rukou mávnul, „doprovázel jsem bratra ženy své, aby se, před námi jda, po městečkách a vsích uptával místa nějakého. Nevím, nevím, podaří-li se — far, pravda, v čase tomto prázdných dost. Ale páni z lakoty jich neobsazují. — — Sedláci beztoho o kněze nestojí, sami kacířstva rozmanitá sobě oblibujíce.“

Mužná, ušlechtilá tvář praeceptorova něco málo se zachmuřila.

„Pravda,“ promluvil živě, „málem bych byl zapomněl, že tobě zítra termín dopadá. Však ale pojď se mnou na kousek k lesu; nezmeškáš.“ A když kněz Řehoř opravdu se obrátil, dodal praeceptor: „Míníš-li opravdu zítra se stěhovati? Díš, že dosud jiné fary nemáš a že v časech nynějších těžko jí dosáhnouti — pán náš, pokud já vím, také sobě dosud jiného kněze nezjednal, protož zůstaň — aspoň na čas —“

Kněz Řehoř zavrtěl hlavou.

„Nelze, brachu. Co bych z toho měl? Obmeškání, nic než obmeškání a náhrady ani haléře. Sedláci beztoho dosti z desátků dlužni mi zůstali, a pán teprve — ale jakéž tu soudy? By to jinde, u jiného pána, bylo a on na grošík při věcech služby boží se dotýkajících nehleděl a neskrblil, rád bych zůstal do té doby, dokud bych jiné fary sobě nenašel. Ale Bůh rytíře, pána našeho, kapsa jest — — o povznešení duší poddanských slovem božím se nestará. Lid pak pustne a divočí —“

„Oh, otče velebný,“ trpce děl praeceptor, „zdaliž v těchto časech nejsou tak skoro všickni ze stavu panského a rytířského, kdož na svých zbožích podací kostelní mají — pravím, skoro všickni? Jedni, a to zejména ti, kteří jesuity jsou vychováni, nutí poddané své, aby věřili tak, jak věří oni; druzí zase zhola nic o to se nestarajíce poddané bez kněží nechávají a tím upadá všecko náboženství v nevážnosť, sluhové boží v potupu, lid v kacířstvo a neřesti, až strach jest konce všech těch věcí —“

Povzdechnuv, dodal praeceptor: „Ale ty na ovce své ještě naříkati nemůžeš. A chceš nyní stádo své nechati bez pastýře? Zůstaň!“ a hlas Floriánův zněl měkce, vroucně i prosebně zároveň.

Kněz Řehoř chladně pokrčil širokými rameny.

„Nezůstanu. Co bych z toho měl, příteli praeceptore? Ani haléře! Ne samým slovem božím živ jest člověk. A ten čas, který bych tu zbůhdarma pobyl, mohu jinde sobě místa hledati — snad se uchytím někde přec… Ještě zítra dopoledne povinen jsem dle smlouvy tuto Bohu sloužiti — a odpoledne již s Pánembohem odjedu.“

Praeceptor Florián se odmlčel; mlhy, jež kolkolem po krajině víc a více houstly, jakoby zrak jeho zakalily… Oh, těch divných běhů mezi kněžími a pány! Onino pánům lakotu vyčítají a sami, jakožto sluhové boží příkladem majíce předcházeti, pro měšec Boha i lidu sobě svěřeného zapomínají! A on, praeceptor, tohoto kněze za lepšího míval — hle, kterak se i v něm oklamal!

Avšak na ráz, vyrušen z bezděčných, neveselých myšlének, Florián vztýčil hlavu. Mezitím byli došli blíže k lesu, odkud divý hluk přicházel. Byloť tu právě před chvílí několik panských pacholků drva skácená osekalo a na vůz sedláka Karhana naložilo. Zavalitý sedlák Karhan jim pomáhal. Zdrželi ho přesčas robotní; ostatní dávno již buď v lázních[1] či doma u krbu sobě hověli. Šafář dávno řekl mu, že již může jíti — ale Karhan zůstal a pomáhal. Nechtěl svěřiti potah svůj rukám panských pacholkův, o nichž věděl, že zvířete selského neušetří. Teď, když tuze mnoho drv na vůz naložili, a on přistoupnuv k šafáři prosil, aby ubohému dobytku poulevili, že to nad síly jeho, hrubě jej šafář zakřiknul:

„Mlč a svého hleď! By ti koňové tak líni byli, jako vy, sedláci, pak věru bychom krovů nad panskými chlévy ani pozejtří ještě neměli. — Hotuj se raději v zadu tlačiti.“

A v malé chvíli za velikého hluku pohnul se vůz silnými drvy těžce naložený. Šlo to z těžka, ale že tu rovina byla a pacholci Karhanovi tlačiti pomáhali, s napjetím všech svých sil hubení a celodenní prací již zmoření koňové přece vůz vytáhli. Ale hůře bylo, když z podlesa vyjevše, do příkrého svahu táhnouti měli. Marně pokoušeli se několikrát úsilno trhnouti a — vyjeti; nepodařilo se. Šafář, jenž před chvílí jednomu z pacholkův opratě a bič z rukou byl vytrhnul, soptěl hněvem. Již chtěl dávno býti doma, a tu se tak musí zdržovati — zbytečně.

„Poshovte trochu,“ prosil sedlák Karhan, „až zvířata si odpočinou a nové síly naberou. Jinak se potrhají — hle, tato náruční plavka obzvláště.“

Ale šafář místo odpovědi bušiti začal do náručního koně, jako by sedlákovi k posměchu. Koně sebou trhli, kopyta zazvučela o tvrdou, kamenitou půdu, levý se vzepjal a již s napjetím posledních sil kvapno ujížděli za křiku a hlučného pobízení šafářova i panských pacholků vzhůru po příkrém svahu. Ale nejeli dlouho — náruční plavka klopýtnuvši, padla… Rozzloben kročil šafář k ubohému zvířeti, švihaje i kopaje ztýranou plavku. Avšak v okamžiku byl tu i sedlák, prudce šafáře od zvířete odstrčiv. A již se rvali. Pacholci panští ovšem s velikým hlukem vrhli se na sedláka, šafáři jsouce ku pomoci. Ale pojednou utichli a Karhana pustili. Stanulť tu jezdec postranní cestou sem přicválavší — to sám pán, Jeho Milosť. Rázem seskočil s koně a dověděv se od pacholků, co se bylo stalo, vytrhnul šafáři bič z ruky, švihaje plavku na pokleslé šíji. Ale zavalitý sedlák vkročil k němu.

„Milosti, tito dva koňové jediné mé jmění —“

„Však jsi všecek můj —“ odtušil zlobně pán.

„Milosti, prosím tebe, abys netýral ubohé zvíře — obrať bič ten raději na mne —“ a sedlák Karhan postavil se přímo před rozhněvaného pána polo prosebně a polo hrozivě. A opravdu, pan rytíř již již vztáhnul pravici, aby švihnul sedláka — ale v tom se zastavil. Zaznělť za ním známý hlas a ohlédnuv se, poznal svého praeceptora po boku kněze Řehoře.

„Milosti,“ zazněl mírný lehce chvějící se hlas Floriánův, „mám tobě oznámiti, že Radslávek ochořel. Paní Alžběta Její Milosť dává tebe prositi, byť bych prý kdekoli tebe potkal, abys bez meškání k lůžku pacholíčkovu pospíšil —“

Pan rytíř bezděky odhodil bič.

„Kde jsi se tu ocitl?“

„Večerní procházkou, Milosti. A potkal jsem jen tak maní tuto otce Řehoře —“

„Zítra, jak Milosti Tvé povědomo, odejdu a —“

„Vím,“ přerušil pan rytíř kněze Řehoře, „a bude mne, kněže, těšiti —“

„— a proto při té příležitosti činím se Milosti Tvé poručena —“ kněz Řehoř podával pánovi pravici, již se tento zlehka dotknul.

„Ale Milosti, rač dovoliti,“ promluvil zrychla praeceptor. „Kněz Řehoř dosud jiné fary nemá, a jestli se ani sem nikdo ještě nepřihlásil, Milosť Tvá mohla by jej laskavě ponechati či znovu přijati. Lid bude bez kněze, stádo bez pastýře —“

Pan rytíř změřil Floriána ostrým pohledem.

„Starej ty se o své lectiones, praeceptore, a ne o moje poddané,“ děl krátce, sedaje na kůň a ve mžiku ujížděl ku tvrzi. — — — — — —

*

Na zejtří, o neděli, když lidé vesští dávno se byli rozešli od posledních bohoslužeb, jež kněz Řehoř ve chrámě zdejším vykonával, zašel sedlák Karhan do tvrze. Hledaje pána Jeho Milosť, našel jej v počtové světnici, an nějaká registra na stole převrací.

Pán Jeho Milosť lehce se zamračil pohlédaje na zavalitého sedláka, jenž krokem pevným do jizbice byl vkročil.

„Čeho při mně vyhledáváš? Mluv zkrátka. Nemám času —“ nehrubě přívětivě uvítal pán Karhana.

„Milosti, kůň, jenž včera vozil panská drva, jak viděti jsi ráčil, byl potrhán. Ještě za kuropění musil jsem jej zakopati —“

„Snad nechceš, abych ti jej zaplatil?“ zasmál se pán, dodav zhurta:

„Buď rád, že nedám tě do trdlice vsaditi za to, že jsi šafáři odpořiti se opovážil. Vina tvá — koně lépe krm, aby více utáhli —“

Sedlák trpce se usmál.

„Oh, jak bych krmil — jen kdyby bylo — těžko Milosti Tvé povídati. Nyní sobě o příštím jarmarku v městě jiného koně koupiti musím. A peněz nemám — k tomu ještě žena má již půl léta leží na lůžku —“

„Nač tyto řeči?“ nevrle promluvil pán. „Tak jiní také naříkají — a zatím jste samý čepec zlatotkaný, náprsenka drahocenná a sukně lindyšová —“

„Ach — Milosti, to jen někteří z nás a i to už přechází. A jiní jsme za to krvavý mozol a holá bída. — Ale já, přišel proto, abys mi, Milosti, laskavě ráčil dáti dovolení, bych směl něco ječmene ve městě prodati —“

„Hoho, Karhane,“ zasmál se pán veseleji, „jako bys nevěděl, že už od drahné doby žádnému z vás povolení k městskému prodeji ječmene nedávám, poněvadž letos sám jej do pivovaru svého potřebuji. Dám tobě za strych pět grošů — zítra budeš vyplacen, abys koně si koupiti mohl —“

Smědá tvář Karhanova zbledla.

„Milosti — toť bych, prodav v té ceně úrodu svou v zimě hlady musil umírati!“ mluvil třesoucím se hlasem. „Račiž míti slitování. Vždyť v městě dostanu plných deset grošů —“

„Více nedám — dlouholiž tomu, co má se vrchnosť s poddanými smlouvati?“ odtušil hněvně zhorka nakvašený rytíř. „Víš-li, jaká pokuta na toho vyměřena jest, kdo by bez vědomí své vrchnosti obilí své jinému prodával či do města zavážel? Již jsem řekl co jsi věděti chtěl — a již se také kliď, času nemám —“

A pán ukázal mávnutím ruky své na dvéře. Sedlák Karhan pochýliv hlavu uposlechl prudkého pokynu a odcházel.

Na nádvoří potkal pana praeceptora, jenž s úsměvem k němu děl:

„Víš-li, Karhane, že ještě dnes odpůldne služby boží konány budou —?“

Zachmuřené čelo zbožného sedláka nad touto zprávou poněkud se povyjasnilo.

„Možno-li? Vždyť přece otec Řehoř má všecky věci před farou na voze naloženy —“

„A přece pravda,“ usmál se znova Florián, blažen nad účinkem své zprávy. „Pohnul jsem Řehoře, aby ještě odpůldne se tu zdržel.“

Ale nedodal, že musil za to knězi Řehoři ze svého sáčku zvláště zaplatiti.

A odpůldne, v čas kdy nešpory počínají, věděla o tom všecka ves. Proto také již se scházeli na prostranství před kostelem mladí i staří obého pohlaví. Mnozí byli již netrpělivi, že kněz Řehoř nechá na sebe dlouho čekati. Konečně přišel. Nedlouho za ním dostavil se i praeceptor.

„Slyš,“ promluvil ku knězi, ukázav k nedaleké krčmě panské, „mnozí raději šli do hospody, aby dušičku zapíjeli a při dudách a cimbálu se veselili. Druhdy to po čas služeb božích býti nesmělo. Ale teď, jak pán sám pivovar tu postavil, děje se bez přetržky — sedláci vedle cti a rozumu svého i peníze propíjejí.

„A což, máš-li klíčů od kostela?“ ptal se Řehoř. „Ráno pán pro ně poslal šafáře svého.“

Florián nemile překvapen zavrtěl hlavou.

„Já pro ně nepůjdu,“ vymykal se již předem farář. „Nerad bych ještě jednou s pánem se sešel a byť bych již ani sloužiti neměl. Beztoho jsem mohl býti s Pánembohem za horami.“

Praeceptor, pomysliv cosi o horlivosti kněžské, chvatně ubíral se k tvrzi. Trvalo dlouho, nežli se vrátil. A jak se podivil, když ze všeho shromáždění lidu selského znamenal před kostelem sotva polovinu.

„Viz,“ zasmál se kněz, „kterak o boží službu stojí. Ženy, ukázavše svoje šaty drahocenné, domů odešly a mužové tamto ku korbelu a dudám do hospody panské se ubrali k těm ostatním, kteří zjevně rozmanitého kacířstva se přidržují a nad mým odchodem se radují. Hle, té lásky k slovu božímu a k sluhovi Páně.“

Ušlechtilá tvář Floriánova se zachmuřila. Ano, pravdu dí ten kněz — není již lásky k slovu Páně a věcem vyšším. Ale kdo jiný má ji vzbuzovati horlivostí, příkladem nezištným, nežli ti, z nichž Řehoř sám?

„Klíčů nenesu —“ odvětil smutně. „Pán rozhodně mi jich odepřel a marno bylo prositi. Ostatně rozmyslí se prý na příště, aby on, ze starých podobojí, trpěl na svém zboží religion luterský. Teď prý to tak, že čí zboží, toho náboženství. Touto chvílí asi již odejel zadní brankou do města. Jezdí tam na hlučná veselí velmi často. Ničeho, kněze Řehoři, nelituji na tolik, jako že tito věrní přišli sem a čekají nadarmo —“ a zraky obou mužů padly na prořídlý hlouček lidí kmetcích opodál stojící. Sedlák Karhan byl v jejich čele.

Kněz Řehoř lhostejně pokrčil rameny.

„Oznam jim sám,“ děl, odcházeje, „nemám již času. Musím ženě své ještě leccos naříditi, nežli vytrhneme —“

Florián vskutku tak učinil. Sedláku Karhanoví, slyšícímu slova pánova, zasvitalo v sivých očích a nejeden muž z ostatních bezděky zatnul pěstě.

„Nuže, půjdeme tam bez kněze Řehoře — a běda, jestli který z panských hřbetů vstříc se nám postaví. Již míra na vrch dolita.“

Mladý muž, jenž tato slova s lícema planoucíma byl prohodil, zmizel, nežli jej mohli sedlák Karhan či praeceptor zadržeti.

„To syn můj,“ děl Karhan. „Prudká krev —“

A vskutku, v malé chvíli byl tu mladý Karhan žena se sekyrou k postranním dvířkám kostelním.

Praeceptor, otec i několik rozvážných starců měli jej co držeti, aby smělý čin svůj nevykonal…

Z nedaleké krčmy zněly dudy s cimbálem vřískavěji a pronikavěji, když řídký hlouček zbožných sedláků s hlavami pochýlenými domů se rozcházel. — — — — — — — — — — — —

*

Té noci Karhanové ani oka nezamhouřili. Nemocná hospodyně, jež na lůžku v jizbici spočívala, slyšela kterak starý potichu zapřáhnuv, na záhumení vyjel. Bylo někdy po půl noci.

Mladý, vešed konečně do jizby a usednuv k lůžku matčinu, zticha promluvil:

„Tatík už na cestě. Teď věru bezpečno. Do jitra, bohdá, se vrátí s prázdným vozem a těžším opaskem.“

Ale nestalo se tak.

Sedlák Karhan za pusté podzimní noci ještě ani poloviny cesty do sousedního města královského neměl za sebou když obklopen byv třemi jezdci ustrnut trhnul opratí svého koníka. Již i pochodní si naň posvítili. To pán, jenž s dvěma vladykami ze sousedství z noční pitky z města se vracel.

Netrvalo ani hodinu a „pronevěrný“ sedlák ocitl se v temnici svázán v kozelec a vůz jeho, těžkými pytly ječmene naložený, postaven na nádvoří tvrze, zrovna tam, kde páni v prvním ponebí světnici „andělskou“ měli. — — — — —

Druhého dne z rána stál Florián praeceptor na nádvoří všecek podiven prohlížeje sobě cizí vůz pod okny světnice „andělské“ stojící. A hle, tu se schodou, kudy k panským světnicím se chodilo, všecek bled a rozhárán seběhnul mladý Karhan. Jedva že se u praeceptora zastavil.

„Zle, pane praeceptore,“ ve chvatu vyrážel ze sebe mladý muž. „Otec můj v noci kradí tento ječmen do města vezl a pán jej potkal a zajal. Teď mne zavolal a kázal mi, abych i matku přivedl. Ubožka těžce nemocna — a přece musí — musí — —“

A již odběhl. Pln nepokoje přecházel Florián praeceptor po nádvoří, pohlédaje buď vzhůru k oknům panským anebo tu nedaleko v přízemí, k zamřížovanému okénku temnice. Oh, toho ubohého Karhana, jenž tam v kozelec svázán, těžkých pokut hněvu pánova očekává!

Konečně objevil se mladý Karhan, veda ženu statnou kdys, ale teď nemocí všecku zachvácenu. Tou chvílí objevil se na druhé straně nádvoří šafář s dvěma pacholky, míře ku dveřím temnice.

„Slyš, Karhane,“ volal na mladého, „jdeme navštívit tatíka tvého.“

Sežloutlé líce nemocné selky pobledly ještě více, ana viděla, že opravdu dvéře temnice se otvírají.

„Jdi tam, Lukáši, probůh, za nimi, aby mstu nějakou nad ním nevzali: Bůh mne posílí a já před pána sama půjdu —“

Mladý učinil po vůli mateře své, jež sebravši všech sil svých a pouvadlými rty modlitbu šeptajíc zvolna ubírala, se ku panským pokojům. Byla tu povědoma — ale nebyla tu, hned jak s tatíkem svým u pánova otce o povolení ku vdaní prosili a „zdavné“[2] skládali. Vešedši, zastala pána, Jeho Milosť, an nevyspalý a jedva učesán hněvně po komnatě přecházel.

„Necháš dlouho na sebe čekati, ženo sedláka proradného,“ zahřměl na ni, „ale jsi-li zrádna jako on, tož odstup ode mne —“

„Víš-li, v jaké těžké pokuty propadl se muž tvůj za skutek falše, jejž spáchati chtěl?“

Selka nemohla ze sinavých rtů ani slova proraziti. Pouze pouvadlé, žilovaté ruce sepjala ku prosbě a mdlé její oko zavlhnulo slzami.

„Byla-li jsi ty či syn tvůj jemu při skutku nápomocna?“

„Ano, Milosti —“ vydralo se selce ze rtů. „Muž vinen není — já sama jemu radila — nemoc má krutá — nemohla jsem pracovati — veliká nouze —“

„Toť, ty selko, divná výmluva,“ rozkřiknul se pán, „tyť —“

Leč nedopověděl. V ráz otevřely se dvéře a na prahu stanul praeceptor, s lícema planoucíma, okem rozjiskřeným křečovitě tiskna levicí svou rukojeť svého mečíku.

„Milosti, odpusť, že přicházím nevolán. Tam dole chasa tvá týrá lidi bezbranně a já nemohu déle se dívati — —“

V té chvíli, slov Floriánových sobě nepovšimnuvši, přiblížila se selka k pánovi a klesla na kolena v němé prosbě slzavé zraky k němu upírajíc.

Ale praeceptor obrátiv se, rychle ji pozdvihnul.

„Před Bohem samým klekati budeš — třeba rodu selského, přece k podobenství božímu jako tento pán i já učiněna jsi —“

Poblednuv zlobou, vzkřikl pán: „Odvážlivče! Jako šafář můj za slouhu u mne postaven jsi! — Kliď se z očí mých!“

Ale Florián hrozivě a klidně zároveň postavil se před pana rytíře. A již tento, vytasiv kord vrhnul se na svého praeceptora, jenž nevida zbytí podobně učinil. V několika okamženích tryskla krev z ramene pánova a selka nad nenadálým výjevem klesala bez vědomí na podlahu — — —

* * *

Takto zakončil krevní písař: „Podán ku právu našemu Florián Mitysko, města tohoto rodič, jenž v panských službách tu nedaleko za praeceptora byl postaven a puohon naň veden, že pána svého hrubě poranil. Však otec jeho ze súseduov bohatších s vladykau peněz chtivým srovnal se, zaplativ některé sto kop. Nota Potom vyprávěno co a jak by bylo. Pán sám až k smrti ztýrati dal sedláka Karhana a že to poddaný jeho, právo má. Žena tohoto člověka kmetcího z toho zemřela a syn jeho prchl preč. Jedni praví, že odpověděl pánovi a v lesích se skrývaje na mstu se hotoví, a jiní, že do Turek odšel mezi dráby vojanské. Takť páni nyní s lidem selským nakládají, kterýžto lid kdys jim na roveň postaven čtvrtým stavem byl a vlasť svú v dnech husitských ochránil i proslavil. Již jsú lid ten sobě odcizili a sami poklesajíce z jeho poklesnutí vinni jsú. A Buoh nedej, aby ještě přišli časové na zem tuto, kdyby jeho rukau potřebí bylo — neboť jak by mohli bojovati sedláci ubozí a zbědovaní vedle těch, kteří jsú je málem k němé tváři snížili? Teď proti nepřáteluom země této jen páni rytíři a města stojí a jací jsú — viz.

  1. Za toho věku i sedláci ještě lázní pravidelně užívali.
  2. Poplatek za ono povolení.